Dne 23.2.2005 se v Senátu konala diskuse o Lisabonské strategii. Lisabonská unijní agenda si kladla za cíl učinit z Evropy nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější oblast do roku 2010 se snahou vyrovnat se Spojeným státům v produktivitě a životní úrovni. Současně identifikovala příznaky nemocné ekonomiky – pomalý hospodářský růst a vysokou nezaměstnanost.
Kromě podpory hospodářského růstu však EU do této strategie zahrnula všeobjímající snahu o zaměstnanost, sociální soudržnost a udržitelný rozvoj (z materiálů EU: "Vedoucí představitelé EU na své schůzce v Lisabonu stanovili ambiciózní cíl proměnit EU během příštího desetiletí v nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomiku světa založenou na znalostech a schopnou trvale udržitelného růstu, s více a lepšími pracovními místy a větší sociální soudržností).
Výsledky jsou jasné – nula, nebo ještě hůře propast se ještě více prohloubila (viz zpráva expertů pod vedením bývalého nizozemského premiéra W. Koka, která byla 3. 11. 2004 prezentována v Bruselu).
V čem je problém, proč se tyto proklamace neuplatnily?
Jednou z příčin je bezpochyby demokratický deficit Unie a nedostatečná politická dimenze EU, která v sobě má zakódovanou tendenci produkovat neefektivní postupy
Protagonisté Lisabonského procesu a vůbec všech evropských akčních plánů, strategií atp. pojímají tyto akce jako záležitosti, které nemají nebo by neměly mít politický rozměr. Potíž je v tom, že se shodli jen ministři na Evropské radě, daleko od politického veřejného mínění.
Vlády států se prostřednictvím svých ministrů velmi často dohodnou pro dohodu. Důsledkem je směs záměrů bez priorit, směs hospodářských vizí pravice, vizí socialistů i zelených. Důsledek je ekvivalentní koňskému spřežení, v němž jeden kůň táhne hot a druhý čehý.
Tím, že jsou ministři zasedající v Radě daleko od politického veřejného mínění, nečiní jim potíž se dohodnout výměnnými obchody tak, že se vždy doberou ke konsensu. Říká se tomu také metoda Unie, nebo metoda Společenství (tj. vlády národních států, sdružené v Evropské radě plní roli evropské legislativy a Evropská komise, jmenovaná bez přímého volebního mandátu, plní úlohu exekutivy. A to vše mimo plnohodnotnou parlamentní kontrolu evropských voličů). To je i mnohými našimi politiky vydáváno za výhodu. Má to ale skrytý háček. Je to nepolitický postup, který neumožňuje pružně reagovat na problémy společnosti a vede k neefektivním postupům. (Důsledkem je např. že HDP na hlavu v EU klesá již 50 let a to každých 10 let o jedno procento).
Politický přístup znamená, že pokud má společnost nějaké problémy pak pružně zareaguje tak, že volby vyhraje strana která nabídne nejlepší řešení za daných okolností. Např. pokud lidé v dané době považují za největší prioritu větší soc. ochranu - zvítězí socialisté. Pokud např. již není z čeho brát a je zapotřebí nějaké hodnoty opět vytvořit - může zvítězit pravice. Toto střídání vlád zajišťuje pružnou rovnováhu mezi regulací a soutěží, mezi spotřebou a vytvářením hodnot, mezi nárůstem problémů a jejich řešením. Podmínkou je ale politická zodpovědnost.
Neschopnost připustit si, že programy bez priorit nejsou efektivní pak vede k tápání, k hledání problémů tam kde nejsou, k vytváření nic neříkajících pojmů popř. řešením problémů dalšími neefektivními postupy (např. větším přerozdělováním). Podobnými proklamacemi a všeobecnými frázemi se však vyznačovaly i příspěvky na diskusi o Lisabonské strategii v Senátu.
Podpora vzdělávání a výzkumu.
Často zmiňovaným termínem v diskusi byla podpora vzdělávání (v eurospeaku – podpora lidských zdrojů). „Lisabonská agenda" viděla řešení zaostávání EU za Spojenými státy mimo jiné v investicích do vzdělání, do vědy a výzkumu, do přístupu k moderním komunikačním technologiím a zdrojům informací. Lék který nabízela je, že EU bude osvíceně členským zemím radit, kolik věnovat na výzkum a na jaké priority mají výzkum a vzdělání orientovat. Nedomnívám se, že je to správná cesta. Nízký hospodářský růst a vysoká nezaměstnanost v EU pramení v rigidním trhu práce, přeregulovanosti podnikání a vysokém zdanění. Problémem evropské ekonomiky není iracionalita lidí, kteří jen neochotně obchodují přes internet a málo investují do výzkumu. Evropská ekonomika trpí rigidní legislativou, která neumožňuje lidem pružně měnit pracovní místa a která zatěžuje podnikatele miliony předpisů a neúnosnými daněmi.
Jaké je řešení
Co ve skutečnosti unie potřebuje a postrádá, je ekonomika, kde o prioritách výzkumu a vývoje, i o prostředcích na ně věnovaných, z velké části rozhodují podniky a kritériem je efektivní zájem spotřebitelů. Ekonomika, kde si vzdělání částečně financují studenti, což je nutí poohlížet se po ekonomicky perspektivních oborech; ekonomika, kde podnikatelé i zaměstnanci využívají flexibilního pracovního trhu a jejich ruce i nohy nesvazuje přemíra nepřehledných zákonů, předpisů a nařízení.
Jistý posun Evropská komise učinila 2. února 2005, kdy se vzdala předchozího cíle předehnat do roku 2010 Spojené státy a zároveň uvedla, že vedle podpory vědy, výzkumu a vzdělání by k hospodářskému růstu měl pomoci menší důraz na sociální vymoženosti a ekologii. To je pozitivní signál, otázkou je zda takovým zůstane i nadále. Snaha o tzv. vyvažování (mírných propodnikatelských opatření velkou agendou sociální a ekologickou) nadále trvá. Příkladem mohou být taková opatření, jako jsou celoevropská kolektivní smlouva, celoevropská minimální mzda či celoevropské ekologické normy.
|
Neúspěch Lisabonu jako důsledek Metody Unie (23.2.2005)
