Problematika bydlení (chápu jí zejména jako dostupnost bydlení) se tradičně umisťuje v Praze na jednom z čelných míst. Zde je totiž tento problém extrémní, a navíc je provázen řadou negativních jevů (černý trh s byty, zanedbávaná údržba, systém dvojích cen, předražené nájemné na malé části volného trhu, neochota investorů stavět nájemní byty)
Nejen v Praze jsou polarizovány dvě skupiny nájemců - první, která bydlí a využívá své výhody regulovaného nájemného a druhá, která nebydlí a nemá možnost získat bydlení za podmínek srovnatelných s podmínkami ve vyspělých státech v Evropě. Domnívám se, že pochopení pro nutné změny v legislativě akceptují i četní příslušníci prvé skupiny a to proto, že i oni cítí negativní vliv neřešení tohoto problému na naší budoucnost, na budoucnost našich dětí, i na perspektivu zvyšování produktivity práce a konkurenceschopnosti v našem státě.
Příčiny problému jsou známé, jsou jimi přeregulované nájemné a stav práva v oblasti bydlení. Že je chyba v systému a nikoli v počtu bytů ukazuje statistika - počet bytů v ČR vztažený na počet obyvatel je srovnatelný se státy západní Evropy, kde takovéto vyhraněné problémy s dostupností bydlení nejsou.
1) negativa daná současným stavem
a) vysoká cena nájemného na volném trhu
Díky velmi malému sektoru s volným nájemným, je v něm sjednávaná cena příliš vysoká. Stlačování ceny na jednom trhu (regulovaném) vede totiž k jejímu růstu na trhu druhém (neregulovaném). Nově vznikající domácnosti a občané, kteří se stěhují za prací nemají obvykle štěstí dostat se k bytu s regulovaným nájemným a jsou vytlačováni na trh vlastnický nebo volně tržní, který je předražený.
b) nedostatečná výstavba nájemních bytů
Pokřivené podmínky také vedou k tomu, že se nové nájemní domy (s výjimkou silně dotované výstavby obecních bytů) v podstatě nestaví. Stavebníky odrazují dvě věci: bez otevření trhu nikdo nedokáže říci, kde a po jakých bytech je poptávka a pronájem nových bytů je dále díky nevymahatelnosti práva, pro soukromé investory příliš rizikový, např. soud s nájemníkem, který přestane platit, se táhne roky. Soukromý investor musí totiž k obvyklému ročnímu rovnovážnému nájemnému připočítat rizikový faktor za nevymahatelnost nájemného a tím se významně zužuje počet možných klientů.
c) černý trh s byty
V současné době stojí vedle sebe u nájemního bydlení systém dvojích cen, které jsou velmi odlišné. Regulované ceny se uplatňují u 90% všech nájemních vztahů viz 028 bytový fond v hl. městě. Tato deformace dává velký prostor pro černý trh s byty. Podle Ministerstva pro místní rozvoj zahrnuje černý trh v ČR 30 tis. bytů a nezdaněné finanční prostředky unikající do spotřeby jsou v úrovni 1-5 mld. Kč. ročně.
d) nedostatečná regenerace bytového fondu
Investice do bydlení jsou rozděleny velmi nerovnoměrně podle typu vlastnictví a způsobu užívání. Většina investičního dluhu u bytů je koncentrována do nájemních bytů s regulovaným nájemným, v kterých žije asi 26 % domácností. Vlastníci bytů s regulovaným nájemným investují do bytů jen velmi omezeně.
e) nedostatečná mobilita pracovních sil
Nedostupnost bydlení zatěžuje hospodářství v celém jeho rozsahu. Stává se překážkou mobility pracovních sil. Právě ta je jednou z podstatných hnacích sil produktivity, prostředkem ke snížení nezaměstnanosti a ke zvýšení mezinárodní konkurenceschopnosti. Větší mobilita by umožnila dosáhnout větší průměrné reálné mzdy, lepší životní úrovně, vytváří lepší předpoklady pro spoření a snižuje závislost na státních přerozdělovacích opatřeních.
2) cesta ke změnám
V současné době vzniká vládní návrh zákona o nájemném pod tlakem rozhodnutí Ústavního soudu viz ústavní soud a problémy s bydlením
a) co by měl řešit každý systém
Každá legislativní úprava by měla být především v souladu s Ústavou a se základními lidskými právy. Ve zdůvodnění nálezů Ústavního soudu k nedávno rušeným vyhláškám i následného cenového moratoria, jsou velmi významné argumenty, které nejen vysvětlují důvody zrušení výměrů i moratoria, ale jasně naznačují, jakou představu má Ústavní soud o způsobu a mezích regulace nájemného pro budoucnost. Jsou to zejména následující stanoviska:
i) Státní cenová regulace nesmí znemožňovat návratnost potřebných nákladů ani tvorbu zisku.
ii) Stát musí sociální případy řešit nikoli asociální plošnou regulací, ale ve světě běžným adresným příspěvkem na nájemné, který budou pobírat skutečně potřební občané.
iii) Regulace musí vycházet z tržních cen.
[viz např. Nález ústavního soudu 84/2003. Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2003 v plénu o návrhu skupiny senátorů na zrušení nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů, a na uložení zákazu vládě České republiky pokračovat v zásazích do oblasti cen nájemného z bytu prostřednictvím vydávání vlastních právních předpisů]
Akceptování těchto stanovisek by vytvořilo poměrně slušné podmínky pro nastartování pozitivních změn. Optimální by však bylo, kdyby model reformy legislativy s ohledem na bydlení byl komplexní a zahrnoval: deregulaci cenovou, deregulaci právní, adresné sociální příspěvky na bydlení, přiměřenou ochranu spořádaných nájemníků , zejména s ohledem na kontinuitu nájemního poměru a podporu výstavby. Dále by měla státní politika vytvořit dostatečný prostor pro účinné ovlivňování soukromých rozhodnutí ve prospěch investování úsilí a prostředků do vlastního bydlení.
b) deregulace cenová
Ústavní soud již deklaroval, že sama cenová regulace nemusí být v rozporu s ústavním pořádkem, pokud ale tato regulace vychází z tržních cen a respektuje "spravedlivou rovnováhu" mezi obecným zájmem a ochranou základních práv jednotlivce. V důsledku to znamená, že cenová regulace nesmí znemožňovat návratnost potřebných nákladů ani tvorbu zisku.
Jeden ze způsobů jak stanovit minimální výši neziskového nájemního je např. ta, kterou stanovilo Ministerstvo financí (dále MFIN) ve vyhlášce 30/1993 a 10/1995 v rámci kalkulace tzv. věcně usměrňovaného základního nájemného (které vychází na 4% z reprodukční pořizovací ceny nemovitosti a kde byly započítávány jen oprávněné náklady a odpisy nikoliv zisk /výnos/).
Deregulace (cenová i právní) by vrátila na trh prázdné byty, zejména:
a) celoročně obyvatelné chaty, kterých je asi 150 000,
b) druhé byty v rodinných domcích, kterých je také asi 150 000,
c) asi 10 % bytů s regulovaným nájemným v kterých fakticky nikdo nebydlí a které jsou nyní díky nízkému nájemnému a nefungujícímu trhu s byty drženy jako rezerva pro "vnuky", a nebo jejich nájemníci doufají v jejich uplatnění na černém trhu (těchto bytů je kolem 100 000),
d) nadměrné byty, ve kterých je počet obytných místností vyšší, než počet bydlících. Takových bytů je jen v nájemním sektoru kolem 500 000.
e) Zodpovědná ministerstva odhadují, že z 540 000 bytů, ve kterých nebyl nikdo trvale hlášen, tvoří využitelnou rezervu asi 160 000 bytů, které by se mohly poměrně snadno dostat na trh.
Regulace by každopádně měla být postupně uvolňována počínaje oblastmi mimo velká města, kde již dnes prakticky není nedostatek bytů.
Pokračování ve stávajících v regulačních opatřeních by nadále oslabovalo vlastní iniciativy k zajištění bydlení, uměle by zvyšovalo poptávku po bytech, odrazovalo by potenciální investory a natrvalo by udržovalo na trhu převahu poptávky nad nabídkou
Regulace trvale snižujme u privilegovaných nájemců odhodlání odpovědně investovat do vlastního bydlení. Přitom by se právě tím pomohl řešit problém financování bytové výstavby. Regulace podporuje mentalitu těch, kteří se sami nechtějí namáhat, ale od ostatních vyžadují to, co by si mohli zajistit sami.
c) deregulace právní
Právní deregulací mám na mysli jisté uvolnění vazeb při sjednávání nájemného a služeb s ním souvisejících (tj. zvýšení smluvní svobody při sjednávání podmínek nájmu) a to z důvodů zlepšení ochoty investorů k výstavbě nájemních bytů a obecně i z důvodů zlepšení dostupnosti bydlení ve stávajících objektech. Tato deregulace může mít odraz v nově připravovaném zákoně o nájemném nebo i v novele občanského zákoníku. Jednalo by se o zjednoduší otázek spojených s nájemní smlouvou (např. omezení bytových náhrad a přechodů nájmů bytů).
Při rozhodování investorů a majitelů nemovitostí, je zvažování možnosti bezproblémového pronájmu jedna z klíčových okolností. Platí zásada: čím je obtížnější nájemní smlouvu ukončit, tím méně pronajímatelů je ochotno novou nájemní smlouvu uzavřít. Statisíce bytů v rodinných domcích, zhruba 10 % nájemních bytů se stávajícím regulovaným nájemným i desetitisíce prázdných a chátrajících bytů je tak nevyužito. Prakticky je u nás znemožněn systém běžně zvyšující novou bytovou výstavbu ve světě, kdy lidé zainvestují nový byt pro své potřeby a jeho pronájem po dobu např. 10 let jim pomáhá splácet úvěr v prvních letech splácení, kdy jsou dopady splátek pro rodinný rozpočet nejtíživější.
Ochrana nájemníka (ještě před moratoriem) jde dokonce tak daleko, že soud může před schválením výpovědi požadovat zajištění náhradního bytu i pro toho, kdo neplatí nájem či dělá v domě nepořádek, jestliže má takový nájemník nezaopatřené děti. Kvůli těmto omezením se nové nájemní smlouvy na dobu neurčitou prakticky neuzavírají. Je to logické: majitelé by přišli o možnost nakládat v budoucnosti se svým majetkem. Místo toho uzavírají opakovaně smlouvy například na jeden rok. Zvyšování nájemného dohodou umožňují pouze smlouvy uzavřené po 30. červnu 1993.
d) příspěvek na bydlení
Je zřejmé, že i v případě kdyby nebyl trh s byty regulován, nebudou některé domácnosti s nízkými příjmy ve stavu, kdy by si mohli zajistit z vlastních prostředků přiměřené bydlení.
Stát by měl sociální případy řešit nikoli asociální plošnou regulací, ale ve světě běžným adresným příspěvkem na nájemné, který budou pobírat skutečně potřební občané.
Adresné sociální příspěvky na bydlení jsou výhodnější než většina plošných subvencí, neboť většinou nevytváří dlouhodobé rozpočtové závazky; jejich výhodou je adresnost - příspěvky jsou poskytovány jen potřebným, bez ohledu na to, kde bydlí; jejich poskytování umožňuje majitelům nájemních domů normálně hospodařit s bytovým fondem, i v případě že jeho nájemníci patří k sociálně slabším vrstvám společnosti; jsou pružné - jejich vyplácení může rychle reagovat jak na změnu finanční situace jednotlivých domácností, tak na rozsáhlejší změny životní úrovně ve společnosti
Porovnání systémů příspěvků na bydlení nebo/ nájemné v evropských zemích ukazuje, že skupinám obyvatelstva, které jsou příspěvky poskytovány, je vymezena hlavně výší příjmu. Panuje však rozdíl v názoru na to, jak velká část obyvatelstva má být podporována
Dalším kritériem, vymezujícím příjemce této dávky, patří typ domácnosti (mladé rodiny s dětmi), či fáze životního cyklu (studenti, důchodci). Příspěvek je ve všech zemích poskytován po omezenou dobu - nejčastěji od 1 roku do cca pěti let. K základním kritériím, která rozhodují o výši příspěvku, nejčastěji patří: výše příjmu domácnosti, výjimečně její majetek či kapitál; mezi výší příspěvku a příjmem platí nepřímá úměra; skladba domácnosti; nejčastěji zvýhodnění dětí; dodržení stanoveného standardu bydlení; rozdíl mezi skutečnými výdaji na bydlení a tzv. normativními, standardizovanými výdaji na bydlení. viz 029 Porovnání systémů příspěvků na bydlení.
e) přiměřená ochrana spořádaných nájemníků zejména s ohledem na kontinuitu nájemního poměru.
Legislativní systém by měl zajistit, aby majitelé byli pozitivně ovlivňováni investovat do domů a aby bylo co nejméně, těch, kteří se o dům nestarají a popř. nechají i dům vybydlet a pak jej prodají za zlomkovou cenu.
Ochrana nájemníků v současné době má význam zejména proto, že regulace trhu s byty vede ke stavu, kdy nedostatek bytů je zatím trvalým jevem. Při existenci trhu s byty by byly nároky na ochranu zájemníků menší. Soutěživost mezi těmi, kteří nabízejí, přináší podbízení cen a zvyšováni kvality. Ti kteří nabízejí draze nebo ve špatné kvalitě, jsou z trhu vytlačeni. Výše nájemného není dána jen snahou po co největším výnosu, ale i finančními možnostmi nájemníků. Na dobře fungujícím trhu s byty je i méně zámožný nájemník váženým klientem, o jehož spokojenost se majitel bytu stará.
Jedním z aplikovatelných způsobů ochrany může být např. švýcarský model. Tajemství úspěchu švýcarské bytové politiky spočívá převážně v inteligentním přístupu k regulaci nikoliv nájemného, ale k regulaci výnosu z investic do nájemného bydlení. Tento způsob dovoluje (nikoliv garantuje) dosahovat výnos na úrovni alespoň úroků z hypotéčního úvěru z částky, rovnající se tržní hodnotě pronajímané nemovitosti. Současně zamezuje aby někteří pronajímatelé žádali politicky neakceptovatelně vysoký výnos.
Na druhé straně Německý model, který vychází z dlouho sledovaného volného tržního nájemného, je pro Českou republiku v současnosti nevhodný, neboť rovnovážné tržní nájemné u nás není a dlouho ještě nebude známo. Německý systém přitom reguluje výše nájemného prakticky na stejnou úroveň jako systém švýcarský.
f) podpora výstavby
Nabídka bytů je určena investičními náklady, následnými náklady a také očekáváním ohledně budoucího vývoje nájemného. Obytné budovy náleží ke zboží s nejdelší životností. Nezřídka mohou být používány déle než sto let. Tato vlastnost znamená, že byty, které byly jednou postaveny pak v dobách slabší poptávky nelze lehce stáhnout z trhu. Podpora podmínek pro výstavbu může z dlouhodobého hlediska zvýšit, nebo i podstatně snížit nabídku bytů. Podporu výstavby leze klasifikovat následovně:
jistoty pro investory
Z hlediska investorů jsou podstatné rámcové podmínky pro předem vypočítatelný a trvale dosažitelný výnos, ve srovnání s úrovní výnosu jiných druhů kapitálových investic. Zde má klíčový význam existence adresného příspěvku na nájemné, který vytváří reálnou koupěschopnou poptávku po levnějším bydlení.
zjednodušení rámcových právních předpisů
Náklady bytové výstavby by se daly snížit, kdyby se proklestila nepřehledná džungle stavebních předpisů. Jde zvláště o zjednodušení pravidel pro stavbu bytů, o snížení technických požadavků ve stavebním právu (možnost výstavby bytů se skromnějším standardem.), o stavební plochy a o zintenzivnění práce ve veřejné správě. V rámcových právních předpisech pro bytovou výstavbu je nutno přejít ke stanovení minimálních podmínek a silně omezit jejich rozsah.
zvýšení nabídky stavebních pozemků
Při vyčleňování stavebních pozemků mají obce namnoze krajně zdrženlivý postoj. Tím může vznikat umělý nedostatek. Jedním z největších majitelů pozemků v Praze je samo hl. město. Ve vyčleňování stavebních pozemků mají obce monopolní postavení a vývoj cen pozemků v rozhodné míře závisí na tom jak si v tomto směru počínají.
Odmítnutí ekologicky maskovaných omezení
Odpor proti vyčleňování stavebních pozemků bývá dnes často odůvodňován ekologicky. Argumentuje se např. tím, že by se neměla "zablokovat" další půda. To je málo přesvědčivé už jen proto, že výstavba pokrývá jen velmi malou část veškeré půdy. Ochrana životního prostředí v hustě obydlených oblastech je sice důležitá, ale nemá být nadřazována jiným politickým cílům. Životně důležitému požadavku zajistit přiměřené bydlení pro všechny občany musí být přiznán náležitý význam. Absolutizovat ochranu životního prostředí bez respektu k jiným hodnotám je omyl.
státní podpora
by měla být především soustředěna na posílení koupěschopné poptávky, ktará nejlépe mobilizuje soukromý kapitál a vyžaduje nejméně státních subvencí (Tj. pokud subvence, pak na straně konečného uživatele).
Tři nejrozšířenější podpory, kterými se stimulují investice do bydlení v EU, jsou u nás již zavedeny. Jedná se o podporu stavebního spoření, úhradu části úroků u hypotéčních úvěrů na bydlení a možnost odečíst úrokové náklady na pořízení bydlení od daňového základu. I s pouhým dalším profinancováváním těchto podpor budou v nejbližších letech potíže. Samozřejmě lze při poskytování těchto podpor mnohé zlepšit, ale reálný dopad na skutečný trh s byty nebude již velký.
3) nájemní vztahy v jiných státech
Zahraniční právní úpravy, zejména v západní Evropě, jsou zajímavou inspirací, ale k řešení specifické tuzemské situace příliš nepřispějí. Žádný z těchto trhů totiž není tak deformovaný jako náš. U nás se potřebujeme dostat nejprve z nerovnovážného stavu a učinit to tak aby to bylo co nejméně bolestivé
Ve většině evropských zemí řeší a dohlíží na nájemní bydlení specifické orgány, jejichž jedinou starostí je řešení problémů, sledování vývoje a udržování rovnováhy na trhu nájemních bytů, jakož i podpora státní a soukromé bytové výstavby. Výše nájemného v domech soukromých vlastníků ve všech státech zahrnuje zásadně veškeré náklady a výdaje na provoz celého domu s nájemními byty spolu se ziskem vlastníka objektu. Viz 030 Nájemné v jiných státech
4) jaký je možný pozitivní výhled
Pokud by nové zákonné normy respektovaly stanoviska ústavního soudu a pokud by byl např. přijat zákon, obdobný tomu, který připravovalo Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), mohl by být scénář následující.
Podle odhadů MMR, by se v cílovém období, ve kterém by již nebyl trh deformován, rovnovážné nájemné pohybovalo mezi stávajícími dvěma cenami hladinami (tj. regulovanou a volnou) a to blíže k hladině volné na třetině jejich rozdílu.
Z tohoto předpokladu vycházel i návrh MMR na zvyšování maximální hranice nájemného v rámci přechodného období. Přechodné období je definováno tak, že skončí poté, co se obě hladiny přiblíží na 85% (tj. dynamicky se měnící klesající tržní nájemné a regulované nájemné). Vzhledem k neelastičnosti trhu není možné očekávat, že by se rozdíly srovnaly v atraktivních lokalitách během krátké doby. U Prahy stanovuje odhad MMR přibližování na 6-12 let, v menších městech jsou buď již ceny vyrovnány, nebo by byly srovnány do cca dvou let. K tomu, aby se ceny potkaly cca po 10-ti letech byla zvolena deregulační 15-ti procentní výše nárůstu nájemného. Výši nájmů by ukazovalo pravidelné šetření prováděné statistickým úřadem. Nájemné by se přibližovala k místně obvyklé průměrné hodnotě (která by se vypočítávala z neregulovaného nájemného /v souladu s představami ústavního soudu/). Pokud by se v dané obci regulované a neregulované nájemné vyrovnalo, deregulace by tam byla ukončena.
Po této době by mohl být aplikován systém jemnější regulace, uplatňovaný např. v Německu (který vychází z ceny místně obvyklé), nebo ve Švýcarsku (vycházející z regulace míry zisku).
5) obavy z negativních dopadů
V souvislosti s diskutovanou změnou legislativy, která by měla zlepšit dostupnost bydlení se vynořuje řada obav z negativních dopadů souvisejících s těmito změnami. Mezi hlavní obavy patří: (a) nepostačující přechodné období k nalezení jiného přiměřeného bytu, (b) nedostatečné prostředky státu na příspěvky na bydlení, (c) obavy z nedostatku finančních prostředků nájemců, (d) neudržování objektů majiteli domů. K rozptýlení těchto obav lze nalézt řadu argumentů.
a) nepostačující přechodné období k nalezení jiného, přiměřeného bytu
V debatách zaznívají některé naivní názory včetně takových, které očekávají raketový růst nájmů a záplavy bezdomovců na ulicích. Nejlepším způsobem je přesvědčit se o tom, jak probíhala deregulace jinde.
Deregulace nájemného v Bostonu, Cambridgi a Brookline ve státě Massachusetts. V roce 1994 byla schválena prostřednictvím referenda ve státě Massachusetts úplná a okamžitá deregulace nájemného. Začátkem roku 1995 po 25 letech začal plně fungovat svobodný trh s byty. Některé místní předpovědi důsledků deregulace byly děsivé: masové výpovědi z bytů, tisíce bezdomovců, strádající důchodci. Výsledek? Nesplnily se. Deregulace se týkala 25 procent bytů v Bostonu, 33 v Brookline a 40 procent bytů v Cambridgi. Dva a půl roku po deregulaci vyšla najevo tato fakta:
- Žádný "raketový" růst nájemného se nekonal. Růst nájemného po deregulaci nevytvořil abnormálně vysoké břemeno pro nájemníky. Naopak: nájemníci, kteří zůstali v bytech dříve podléhajících deregulaci, platili na nájemném spíše podprůměrný podíl ze svých příjmů.
- Po 25 letech chátrání a prakticky nulových investic do regulovaných bytů dostal tento sektor novou infuzi kapitálu. Počet vydaných stavebních povolení na rekonstrukce deregulovaných objektů vzrostl v letech 1994 až 1996 o 68 procent
[Rent Deregulation in California and Massachusetts: Politics, Policy, and Impacts , Peter Dreier
na Housing 97 conference 14.5.1997]
- Deregulace nájemného v Massachusetts je zajímavá především tím, že v mnoha ohledech (například procentem bytů s regulovaným nájemným) jsou parametry blízké podmínkám Prahy a dalších větších českých měst.
Podobně byla provedena deregulace v nových spolkových zeních v Německu. Typickým příkladem je Berlín. Ve smlouvě o sjednocení bylo stanoveno, že regulované nájemné bude převedeno na spolkový právní systém. Do r. 2000 bylo převedeno 630 tis. bytových jednotek s regulovaným nájemným na volné. Stejně ani zde nebyly problémy s raketovým růstem nájmů a s bezdomovci na ulicích. Růst nájemného se téměř zastavil. [Liberalizace nájemného - šance a problémy, Thomas Brand, Senátní správa pro rozvoj města Berlín, 2000]
b) nedostatečné prostředky státu na příspěvky na bydlení
Podle brněnského Institutu regionálních informací stojí regulační politika státu obecní rozpočty ročně 20 miliard korun. Regulované byty jsou přitom obývány i domácnostmi s vysokými příjmy. Adresný příspěvek na bydlení by podle brněnských expertů vyšel jen na 4 miliardy korun. Dále, odstranění deformací by nastartovalo i přesouvání nemalých prostředků z černého trhu na trh legální. To by vedlo k dalšímu navyšování zdaněných příjmů pronajímatelů.
Vzhledem k tomu, že z cca milionu nájemních bytů jsou 2/3 ve vlastnictví obcí, dá se předpokládat, že by se veřejné rozpočty úpravou nájemného natolik zvedly, že by bylo možné vytvořit takovou sociální dávku, která by mohla dorovnávat nájemné konkrétním rodinám s nízkými příjmy. V některých zemích jsou obce odpovědné za takovéto sociální kompenzace. V České republice by takovýto model nebyl bezezbytku aplikovatelný vzhledem k tomu, že množství obecních bytů se v jednotlivých obcích navzájem silně liší. Zde by byl zapotřebí distribuční vliv státu.
c) obavy z nedostatku finančních prostředků nájemců
Tyto obavy vznikají pod vlivem současných přemrštěných tržních cen. Po deregulaci se budou ceny regulované a neregulované sbližovat. Situace se bude měnit spojitě, nedojde k okamžitému nárůstu na cílové ceny. Navíc lze monitorovat nabídku volných bytů a potřebné výše příspěvků a podle toho činit dodatečné korektivy. Lze dokonce zajistit i některé výhody pro starší občany, např. dožití za přiměřené ceny. Takovýto postup by byl přijatelný i pro řadu majitelů domů.
Průměrné výdaje domácností na nájemné jsou nejnižší v Evropě (cca 7% disponibilních příjmů rodiny). Irsko 5,2%; Řecko 11,8%; Velká Británie 8,4%; Itálie 10,9%; Rakousko 11,2%; Česko 6,9%; Belgie 14,2%; Dánsko 10,2%; Švédsko 13,0 % [z údajů ministerstva pro místní rozvoj 2002 (dále MMR)]
Do nákladů na bydlení se však také započítávají příliš benevolentně deregulované ceny energií a služeb. I v této celkové hodnotě jsme na tom poměrově k Evropě na nižší úrovni, Irsko 18,7%; Řecko 28,3%; Velká Británie 26,4%; Itálie 30,9%; Rakousko 32,2%; Česko 26,8%; Belgie 40,2%; Dánsko 37,2%; Švédsko 41% [MMR]
d) neudržování objektů majiteli domů
Pokud bude legislativní systém vyvážený a respektovat ústavní práva, a vytvářet potřebné prostředky na údržbu z nájemného, nebylo by problémem i učinit příslušné úpravy zákonů, stanovujících výrazněji povinnost majitele udržovat objekt (např. Dánsko viz [dokument Parlamentního institutu PI-5-109])
|
Jak zlepšit dostupnost bydlení (11.5.2003)
