Daně by v moderním státu měly směřovat do tří základních oblastí.
Jedna oblast je financování těch činností, které je nutné nebo výhodné dělat společně, tedy financování obrany, zahraniční politiky či veřejné správy.
Druhou oblastí je přerozdělování finančních prostředků v rámci jednotlivých oblastí a regionů a jejich umisťování do veřejných investic tak, aby nedocházelo k nerovnoměrnému rozvoji jednotlivých oblastí a regionů. Velká nerovnoměrnost rozvoje totiž způsobuje nemalé sociální a politické problémy. Toto přerozdělování však musí vždy směřovat do investic, které co nejlépe posílí budoucí soběstačnost regionu.
Třetí oblastí je přerozdělování finančních prostředků v rámci solidarity bohatších s chudšími, tedy naplňování sociálních programů. I zde by měly tyto prostředky mnohem více směřovat k posílení soběstačnosti sociálně slabších občanů, než sloužit k jejich uplácení.
Bylo by ideální, kdyby daňový systém umožňoval jednotlivým občanům přesně vědět, kolik platí ze svých příjmů do které oblasti, neboť by to značně zvýšilo jejich motivaci ke kontrole řádného hospodaření s jejich daněmi.
V České republice zatím bohužel chybí kromě ODS zřetelná politická síla, jež by se zásadněji starala o jednoduchost daňové legislativy. Tj. o skutečné prořezání naší daňové džungle výjimek a výjimek z výjimek.
Příčinou, proč politické elity toto téma v reálu opomíjejí, je následující: výhody všeobecně jednoduchých daní se voličům vysvětlují mnohem obtížněji než efemérní výhody z odpisu daní na "bohulibý účel". Daňové odpisy ovšem nejsou ničím jiným než málo transparentním přerozdělováním a snad právě proto jsou mezi většinou politiků (a to zejména levicových) tak populární. Co může být jednoduššího než darovat z veřejných financí miliardu nějaké vlivné lobbistické skupině - například zemědělcům -, vždyť po rozpočítání vyjde na jednu poplatnickou hlavu pouhá stokoruna nákladů. Miliarda leckomu hodně pomůže, zaplacená stokoruna na osobu nikoho nezabije. Chyba redistribuční lávky však spočívá v tom, že jakmile erární pokladnice nasype někomu pár miliard, ozývají se další "potřební". Z původní stovky korun nákladů na hlavu se stávají tisíce a posléze desetitisíce. To s sebou logicky přináší tvorbu stovek daňových výjimek a přímých dotací, v nichž se málokdo vyzná. K obsluze takovéhoto velekomplikovaného systému je pak potřeba drahého byrokratického aparátu, placeného - jak jinak - z peněz daňových poplatníků. A to vše je korunováno vysokou mírou zdanění. Když je však hospodářství přespříliš zdaněno, přirozeně klesá jeho výkonnost. Připomíná sprintera s železnou koulí u nohy. Proto zákonitě roste počet fiskálních úniků, jelikož mnohá právnická či fyzická osoba opilovává daňovou kouli, co to jen každodenní život dovolí. Je velice smutné, jak mnohý kovaný liberální politik nakonec selže, když má prosazovat skutečně jednoduchou a efektivní daňovou soustavu s nízkou zátěží. Vliv různých lobby bývá silnější než dobrá politická předsevzetí. A počítat, že by se tohoto úkolu chopili levicově socialističtí politici nebo ekonomové, je čirá bláhovost hodná pověstného ústavu docenta Chocholouška.
některé formulace z: Kolman MFD 30.5.2001
|
daně (2.11.2002)
