Současný český průběžný důchodový systém je v deficitu - letos se předpokládá cca 20 miliard. Pokud by se neučinila žádná opatření, jenom do roku 2020 by narostl kumulovaný deficit např. podle Jany Klimentové z MPSV na zhruba 30 měsíčních výplat důchodů - a to je jeden z nejstřízlivějších odhadů.
V době, kdy je systém v chodu, lze deficit snižovat či eliminovat pomocí parametrických změn. Ty však, byť jsou nutné, mají svá omezení. Lze zvýšit věk odchodu do důchodu např. na 65 let, těžko je ale možné zvýšit ho třeba na 80 let. Lze omezit náhradní doby, omezit některé druhy důchodů. Je samozřejmě možné i důchody snížit - v tom případě se ale systém bude udržovat v chodu na úkor důchodců.
Naproti tomu nelze řešit narůstající deficit zvyšováním pojistného. Tady neplatí zákony matematické, ale ekonomické - a ty jednoznačně dokazují, že výše daňového zatížení a celkový objem vybraných daní nejsou přímo úměrné veličiny. Poměr se pohybuje po tzv. Lafferově křivce, přičemž od určité výše daňového zatížení začne dokonce celkový objem vybraných daní klesat. Navíc zde působí efekt, kdy se zvyšováním daňové zátěže začne docházet k poklesu výkonnosti ekonomiky.
Ať už dojde k jakýmkoli reálně průchodným parametrickým změnám, agónie se pouze oddálí. Nejpozději v roce 2035 by mohlo dojít ke krachu systému. Daleko dřív však ČR překročí deficit státního dluhu nad úroveň povolenou EU, se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Bez ohledu na jakkoli optimistický výhled výkonu české ekonomiky, nelze na něj spoléhat. Výhled na dobu delší než pět let je pouhým odhadem nepočítajícím s neočekávanými výkyvy, které globální ekonomice může způsobit cokoliv, výhled na dobu delší než patnáct let má už hodnotu věštění z křišťálové koule. Oproti tomu demografický vývoj je z hlediska důchodového systému veličinou s velmi nízkou tolerancí danou a neúprosnou.
Z toho vyplývá základní nezbytnost - zároveň s parametrickými změnami okamžitě začít s reformou systému. Je to jediná cesta, jak zabránit budoucímu kolapsu. Čím déle to budeme odkládat, tím dražší a obtížnější reforma bude. Budeme-li čekat příliš dlouho, stane se dokonce neproveditelnou.
V této chvíli je ještě relativně příznivá situace. Do důchodu nezačaly dosud odcházet početně silné poválečné ročníky, a naopak se do produktivního věku dostaly početně silné ročníky 70. let. Máme tedy - byť už bohužel s několikaletým zpožděním - poslední slušnou šanci na celkem bezbolestnou, nikoho nepoškozující, průchodnou a ufinancovatelnou reformu.
Panuje všeobecná shoda, že je třeba přejít na smíšený systém, kde průběžná státní část je jakousi pojistkou či stabilizujícím prvkem systému, zatímco fondová část je efektivním prvkem, který navíc není závislý na demografickém vývoji. Na tom se dnes shodují nejen experti, SB, MMF, ale dnes už to připouštějí i tak konzervativní instituce jako MOP /VÚPSV- W. M. Mercer, 2001/.
Jedním ze způsobů, jak je možné zajistit přechod na smíšený systém, je postupné nahrazování části důchodu ze státního systému rentou z fondového spoření (tzv. metoda komplementární konverze).
Příklad reformy z pera K. Havlíčkové s níž na reformě spolupracuji je uveedena níže:
Obecně:
Placení pojistného i výplata důchodů se rozdělí na dvě části - část státní a fondovou. Část pojistného bude placena do důchodových fondů, část nadále do státního průběžného systému. Důchody budou vypláceny rovněž z těchto dvou zdrojů. Renta, plynoucí z fondové části, bude komplementárně doplňovat částku ze systému státního tak, aby měl každý občan celkový důchod z obou zdrojů minimálně stejný jako dnes.
Nejstarší předdůchodové ročníky budou na kapitalizaci odvádět největší část povinného pojistného, nejmladší nejmenší. Komplementárně z tohoto hlediska je pak měněn i poměr mezi složkou důchodů vyplácených v rámci průběžného a v rámci fondového systému. Oproti pojistnému budou nejstarší ročníky z fondového systému dostávat nejmenší část důchodu, nejmladší nejvyšší.
Konkrétně:
Od prvního roku reformy budou lidem odcházejícím do důchodu důchody ze státního průběžného systému (dále jen "státní důchody") vypočítány podle současných pravidel a takto vypočtené částky sníženy o konstantní, pro jednotlivé ročníky lineárně rostoucí procento. Tedy ti, kdo půjdou do důchodu za jeden rok, budou mít důchod o 2 % nižší, ti, kdo půjdou do důchodu za dva roky, o 4 %, dále o 6, 8, 10 ... až za dvacet let o 40 %.
Aby ale v důchodu neměli nižší příjem, než na který mají nárok podle dnes platných pravidel, budou do průběžného systému platit méně a ušetřenou částku si budou spořit do důchodového fondu. Fond si každý vybere, včetně možnosti zvolit si fond státní.
Protože hlavním kritériem, které zvýhodňuje fondový systém oproti průběžnému, je délka spoření, je třeba snížení odvodů pojistného do průběžného systému odstupňovat tak, aby si každý stačil naspořit částku, z níž vyplácená důchodová renta nahradí snížení důchodu. Tedy ti, kdo půjdou do důchodu za rok a budou ho mít nižší o 2 %, budou mít po dobu tohoto jednoho předdůchodového roku odvod pojistného na důchodové pojištění do státního systému snížen nejvíce - na základě odhadů by šlo přibližně o 36 %. Ti, kdo půjdou do důchodu za dva roky o trochu méně, postupně až po snížení o 22 % pro ty, kdo mají do důchodu dvacet a více let. Samozřejmě, že čím kratší doba spoření, tím nižší zhodnocení uložených peněz - minimálně prvních pět ročníků by se tedy do nového systému zapojovalo výhradně dobrovolně.
Tímto způsobem zajistíme splnění podmínky, že žádný jednotlivec na reformu nedoplatí - z hlediska občanů bude reforma neutrální, a jediným rizikovým prvkem, resp. veličinou, kterou lze odhadnout jen přibližně, v ní je výnos fondů. Je tedy třeba počítat s reálně dosažitelným výnosem, aby nedošlo k naspoření nižší než předpokládané částky, přičemž parametry lze podle vývoje výkonnosti fondů měnit.
Tento druh reformy obecně má jednu obrovskou výhodu, a tou je flexibilita. Lze kdykoliv v průběhu reformy úpravou parametrů a koeficientů zohlednit výkonnost ekonomiky, výnosy fondů atd. Navíc velmi brzká celková přebytkovost systému by umožnila bezbolestně zohlednit nepříznivý demografický vývoj, tedy záležitost v průběžném systému zcela neřešitelnou.
Flexibilita umožňuje i to, že není třeba už dnes rozhodnout, jaký bude poměr důchodu ze státního průběžného systému a renty z fondového pojištění. Protože je reforma postupná, mohou budoucí generace tento poměr od dnes předpokládaného 60:40 změnit.
Co se týče námi nyní předpokládané "konečné" výše státních důchodů, jsou dvě možnosti: buď určité procento dnešního důchodu nebo paušální důchod. Paušální důchod by plnil v tomto systému přerozdělovací funkci, čili jbyl by prvkem solidarity základního systému (z vyššího příjmu by se platilo vyšší pojistné, důchod by ale byl stejný).
Další výhodou paušálního státního důchodu je administrativní nenáročnost - prakticky okamžitě by se mohlo, počínaje osobami, při zahájení reformy mladšími 40 let, přestat s evidencí výše vyměřovacího základu pro výpočet důchodu, veškeré další výpočty by se postupně eliminovaly až na pouhou valorizaci paušálních důchodů pro všechny. Nemusela by se zavádět sociální pojišťovna a individuální účty - ty by měl každý u svého fondu. Evidovaly by se pouze odpracované roky, výběr pojistného by tak jako dnes zajišťovala SSZ.
Znovu je třeba zopakovat, že v této věci není potřeba definitivně rozhodnout dnes, je možné reformu zahájit a cílový stav určit či změnit kdykoli v jejím průběhu.
|
důch. reforma detailněji (20.2.2003)
