Česká republika se stala dnem 1. května tohoto roku členem Evropské unie. Dne 11. a 12. června se pak uskuteční v ČR volby do Evropského parlamentu. Tyto volby se budou konat v celé EU v rozmezí od 11. do 13. června. Je vhodné si připomenout, jak tato instituce pracuje a odhadnout jakou v ní budou mít naši poslanci pozici.
V současné době EP zastupuje podle Smlouvy o založení Evropského společenství "lid států sdružených v Evropském společenství", tj. zhruba 375 milionů evropských občanů v 15 zemích. Po volbách do EP pak 453 mil. občanů z 25-ti zemí. Od roku 1979 je EP volen na období 5 let přímo občany členských států. Evropský parlament, který odvozuje svoji legitimitu z přímého všeobecného volebního práva a je volen každých pět let, získával postupně stále větší vliv a moc prostřednictvím smluv z 90. let. Tyto smlouvy, zvláště Maastrichtská smlouva z roku 1992 a Amsterdamská smlouva z roku 1997, přeměnily Evropský parlament z čistě poradního shromáždění na útvar blízký tradičnímu parlamentu, avšak s neúplnými legislativními pravomocemi.
Pravomoce jsou však posilovány při každé změně smluvního základu ES.
To ilustrují tato data z historie EP:
10. září 1952 První setkání 78 členů Parlamentního shromáždění Evropského společenství uhlí a oceli
1. ledna 1958 - Římské smlouvy rozšířily počet členů shromáždění na 142, shromáždění je společné pro všechna tří Společenství (Evropské společenství uhlí a oceli, Euratom, Evropské hospodářské společenství)
30. března 1962 - Parlamentní shromáždění přijalo usnesení, na základě kterého se označuje jako Evropský parlament
22. dubna 1970 EP získal pravomoci při schvalování rozpočtu
22. Července 1975. EP získal další pravomoci při schvalování rozpočtu
20. září 1976 Přijetí Aktu Rady o přímých volbách
7. - 10. Června 1979, První přímé volby do EP
17. července 1979 . První schůze přímo zvoleného parlamentu
1. Července -1987 V platnost vstoupil Jednotný evropský akt. EP získal nové pravomoci a oficiální označení Evropský parlament
1. listopadu 1993 V platnost vstoupila Smlouva o Evropské unii, na základě které EP získal další pravomoci
15. březen 1999 Pod hrozbou hlasování o důvěře v EP odstoupila Komise podezřelá z korupčních praktik
1. května 1999 V platnost vstoupila Amsterodamská smlouva, na základě které získal EP pravomoc spolurozhodování s Radou ve většině legislativních oblastí.
26. února 2001 Podepsána Nicejská smlouva, která rozšiřuje legislativní oblasti pro spolurozhodování EP a Rady
V současnosti se na tvorbě právních předpisů Unie může EP podílet následujícími způsoby:
Konzultace - nezávazný názor Parlamentu je vyžadován před tím, než Rada schválí návrh Evropské komise.
Spolupráce - poslanci mají možnost doplňovat návrh Komise a stanovisko, které Rada EU k tomuto návrhu zaujme.
Spolurozhodování - EP se na přijímání legislativy podílí rovným dílem s Radou. K jednání o nalezení kompromisních stanovisek existuje dohodovací výbor stejnoměrně složený z členů obou institucí. Nedojde-li k dohodě, může Parlament návrh odmítnout.
Souhlas - vyžaduje se pro důležité mezinárodní smlouvy a pro některá významná rozhodnutí v rámci Společenství.
Za zmínku stojí i rozpočtové kompetence Parlamentu. Schválení rozpočtu totiž vyžaduje souhlas EP, jehož se dosahuje podle zvláštní procedury. Dalšími pravomocemi Parlamentu jsou jeho pravomoci kontrolní. EP jmenuje předsedu a členy Komise a může Komisi donutit k rezignaci vyslovením nedůvěry. Komise je povinna předkládat Parlamentu řadu zpráv různého charakteru. Poslanci mohou Komisi klást písemné nebo ústní otázky (právo interpelace). Vůči Radě EU je kontrola EP především kontrolou politickou. Předseda Rady předkládá na začátku svého předsednictví program činnosti Rady a na závěr funkčního období zprávu o své činnosti. Informuje Parlament o výsledcích každého zasedání Evropské rady a o výsledcích společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie. Předseda EP na začátku každého zasedání Evropské rady předkládá stanoviska k otázkám, o nichž se má jednat.
Důležitá odlišnost EP od národních parlamentů spočívá v tom, že EP nemá iniciační roli. Na legislativní iniciativu má monopol Evropská komise, která slovy britského poslance Heatcoata přijímá direktivy a regulace tajně a zcela odděleně od potřeb a požadavků voličů nebo jejich parlamentů.
Na rozhodovací mechanismy Evropské unie totiž nelze aplikovat klasickou dělbu moci mezi exekutivu, legislativu a soudní moc. Tak například Evropská komise, která se někdy pokládá za (nevolenou) vládu, se po volbách nezmění. Tato komise, posílená o deset komisařů z přistupujících zemí, doslouží až do 31. října. Poté začne práci nová komise, přičemž na jménu jejího předsedy se musejí v květnu a červnu shodnout šéfové vlád všech států EU včetně České republiky. Jednotlivé státy novému předsedovi dodají kandidáty na komisaře. A ten z nich sestaví novou komisi. Europarlament všechny nové komisaře vyslechne. A buď je schválí nebo neschválí.
V současné době zasedá v Evropském parlamentu 625 poslanců. V nově zvoleném EP jich bude již 732. Poslanci se scházejí jeden týden v měsíci na plenárním zasedání ve Štrasburku, kde má EP svoje sídlo. Mezi plenárními zasedáními, zasedají poslanci v 17 stálých výborech se specifikovanými obory působnosti. Výbory se schází v Bruselu. Mimo tyto stálé výbory mohou být vytvořeny ještě podvýbory, dočasné výbory či vyšetřovací výbory.
V Evropském parlamentu se podařilo na jedné straně uskutečnit to, po čem marně touží někteří naši poslanci a senátoři: pevný program. Konání pléna, výborů, klubů je určeno na rok dopředu, takže si každý poslanec může přizpůsobit i domácí program. Pevný řád má i jednání pléna. Je oddělen čas na rozpravy a hlasování. Rozpravy se proto účastní jen ti, kteří chtějí rozprávět a poslouchat. Jednání se mnohdy odehrává skoro v prázdném sále a poslanci mnohdy tráví svůj čas v kancelářích a sledují zasedání z televizního okruhu.
Na druhé straně je čas na vystoupení jednotlivých členů klubu na naše poměry velmi omezený. Jeho rozsah je navíc přidělován klubům podle poměru jejich početní síly. Na řadového poslance vychází doba pro vystoupení na cca dvě minuty. Pro naše pozorovatele byl překvapivý i průběh hlasování. To probíhá velmi rychle, ve vyhrazeném čase, jedno po druhém. Předsedající odhaduje většinu a pouze pokud někdo protestuje proti jeho odhadu, dojde k hlasování pomocí hlasovacího zařízení.
Poslanci se sdružují nikoli na bázi národní, nýbrž v politických frakcích, jichž je nyní sedm (k tomu ještě skupina nezařazených). Ze svých členů volí EP předsednictvo, které se skládá z předsedy a 14 místopředsedů. Současným předsedou je od 15.1.2002 irský liberál Patrick Cox. Předsednictvo a generální sekretariát EP sídlí v Lucemburku.
Nejsilnější frakce - klub Evropské strany lidové (EPP-ED) má už dnes více než 231 členů a po rozšíření jich bude mít více než naše Sněmovna a Senát dohromady. Druhou nejsilnější frakcí jsou evropští socialisté (PSE) se 173 členy. Další frakcí jsou liberálové (ELDR) s 52 členy. Tyto frakce představují 73% členů parlamentu. O zbytek se dělí levicová frakce (GUE/NGL), zelení (Verts/ALE), dvě frakce preferující nepříliš silnou integraci (UEN a EDD) a nezařazení. Dá se předpokládat, že největší počet našich poslanců (z celkového počtu 24) se rozdělí mezi dvě největší frakce. Ze stávajících pozorovatelů z ČR (a nyní dočasných poslanců EP) je 14 v EPP-ED , 7 v PSE a 3 v levicové GUE/NGL. V deseti přistupujících státech tvoří pozorovatelé zařazení do tří největších frakcích 84% zástupců .
Evropský parlament je jediným orgánem Společenství, který se schází a rokuje veřejně. Jeho rozpravy, názory a usnesení jsou zveřejňovány v Úředním věstníku Evropské unie.
Výše uvedené reálie by mohly vést k závěru, že Evropský parlament je všeobecně akceptovaným orgánem se značným renomé. Odpovídá však takové hodnocení realitě? Ne zcela. V prvé řadě stojí za pozornost nezájem občanů o volby do EP.
Průměr účasti ve volbách do EP za celou EU v letech 1979 - 1999 (v pěti volbách) se snižoval z 63% až na 49,4% (v r. 1999)
Pro ilustraci - pokles volební účasti v největších státech EU ve dvou posledních volbách, tj. z roku 1994 na r.1999: Německo z 60,0 % na 45,2 %, Francie z 52,7 % na 47,0 % a Velká Británie z 36,4 % na 24,0 %.
Níže následuje žebříček volebních účastí v jednotlivých státech patnáctky. Volební účast má povinnou Belgie, Lucembursko a Řecko.
Žebříček volebních účastí
| stát | 1994 [%] | 1999 [%] | | Belgie | 90,7 | 90,0 | | Lucembursko | 88,5 | 85,8 | | Itálie | 74,8 | 70,8 | | Řecko | 71,2 | 70,2 | | Španělsko | 59,1 | 64,4 | | Irsko | 44,0 | 50,5 | | Dánsko | 52,9 | 50,4 | | Německo | 60,0 | 45,2 | | Francie | 52,7 | 47,0 | | Rakousko | 67,7 | 49,0 | | Portugalsko | 35,5 | 40,4 | | Švédsko | 41,6 | 38,3 | | Finsko | 60,3 | 30,1 | | Nizozemí | 35,7 | 29,9 | | Velká Británie | 36,4 | 24,0 |
Nejnižší účast má Británie. Přestože k národním volbám dochází obvykle 70 % oprávněných voličů, k volbám do EP docházelo běžně (v letech 1979-1994) 30-36%. V posledních volbách do EP (1999) to bylo pouze 24%. V některých obvodech pak 10-12% a v jednom obvodu, severovýchodě země dokonce 1% účast.
Letošní účast v zemích EU ve volbách nebude zřejmě o mnoho větší. Proč tomu tak je? Zejména proto, že Evropský parlament je většině občanů členských zemí příliš vzdálený - občané netuší, co od něj mohou očekávat. Když se podíváme na otázky, jejichž řešení Francouzi, Britové a nově i Estonci či Češi od svých zástupců v EP očekávají, jde vesměs o záležitosti, které spadají primárně do kompetence členských zemí (zaměstnanost, potírání kriminality, přistěhovalectví, životní prostředí). Již samotná konstrukce evropského "lidu", který je poslanci Evropského parlamentu zastoupen, je poněkud mlhavá. Občané členských zemí přece s Evropským parlamentem nespojují "velká evropská témata" a už vůbec od něj nečekají, že na sebe bude stahovat nové a nové pravomoci. To by ostatně v době, kdy je většina občanů přirozeně více spojena se svými národními vládami a parlamenty a přednostně se ztotožňuje se svými národními zájmy, bylo v rozporu s principem demokratické legitimity.
Letošní volby do Evropského parlamentu budou v jistém ohledu klíčové. Přicházejí totiž v době, kdy se patrně prosadí centralistický projekt evropské ústavy. V takovéto situaci je nanejvýš vhodné, aby občané svým hlasem ve volbách do Evropského parlamentu ukázali, zdali chtějí Evropu, která si vytváří novou a novou agendu a centralizuje rozhodování, a nebo mají zájem o Evropu, která v souladu s principem subsidiarity koordinuje samostatné jednání členských států tam, kde si to členské státy samy přejí a kdy to odpovídá jejich potřebám a zájmům jejich obyvatel.
Přestože našich poslanců bude pouze 24 a navíc budou mít rozdílné preference ohledně zapojení do frakcí, považuji za velmi žádoucí dostavit se k volbám a dát hlas těm, kteří nabízejí jasné a zdůvodněné postoje týkající se směřování, které jde vstříc potřebám a zájmům našich obyvatel.
Osobně preferuji ty, kteří se domnívají, že EU má méně regulovat život v členských zemích; ty, kteří chtějí, aby integrace postupovala v souladu s organickým vývojem v Evropě, a ty, kteří nedávají přednost abstraktním konstrukcím, jimž se pak musí společenská realita podřizovat.
S ohledem na stálé posilování moci Evropského parlamentu, s nímž koneckonců dále počítá navrhovaná evropská ústava, bude proto hlas odevzdaný v červnových volbách důležitý i pro naší budoucnost.
Viz také:
> Evropský parlament (česky)
> poslanci v EP (česky)
> minulé výsledky voleb do EP |
Volby do Evropského parlamentu 
