Na jednání Evropské rady 18.6.2004 v Bruselu byla přijata upravená Smlouva zakládající ústavu pro Evropu (pro jednoduchost dále euroústava). K jejímu slavnostnímu podepsání má dojít 29. října 2004 v Římě. Tento dokument musí projít procesem ratifikace v pětadvaceti státech Unie. V některých bude stačit její potvrzení v parlamentech, v jiných bude jako forma schválení vyžadováno referendum, ať již na základě ústavních předpisů nebo v souvislosti s politickým rozhodnutím. Poměr těchto přístupů je prozatím zhruba vyrovnaný.
Jasno v ratifikaci prostřednictvím národních parlamentů má Švédsko, Itálie, Řecko a Kypr. K tomuto postupu se zřejmě přikloní Německo, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko, Itálie a Malta. Požadavek na referendum je jistý ve Francii, Dánsku, Irsku, Portugalsku a Lucembursku. Dánsko a Irsko nejsou žádným překvapením - referendum je zde pro takovouto situaci vyžadováno ústavou. K nim se přiklání V. Británie, Španělsko, Belgie, Nizozemsko, Polsko a Česká republika.
Jasnější stanovisko z Francie se objevilo až 14. července t.r., v televizním projevu presidenta Chiraca u příležitosti oslav státního svátku. Chirac oznámil úmysl uskutečnit referendum s tím, že se euroústava přímo dotýká francouzských občanů, a proto by také měli být občané přímo dotázáni. V Německu se Spolkový sněm v listopadu 2003 usnesl, že referendum o evropské ústavě se konat nebude, jakkoli např. bavorský ministerský předseda E. Stoiber či liberálové z řad FDP by jeho uskutečnění přivítali. Ve Velké Británii proběhne referendum o ústavní smlouvě zřejmě koncem roku 2006. Proti samotnému návrhu ústavní smlouvy panuje v Británii silná opozice, která je patrná v tisku, u odborů i průmyslové lobby. Samotná vládnoucí labouristická strana není ve věci schválení eruroústavy jednotná.
Podle odpůrců referend, kteří se obávají možného neúspěchu, jako je např. předseda Evropské komise Prodi, mohou být referenda ovlivněna reakcí na situaci v jednotlivých členských státech. To může být případ Španělska, kde mohou hrát roli jednotlivé aspekty ústavní smlouvy. Např. podle bývalého španělského premiéra Aznara se jeho země řadí k těm, kdo jsou finální podobou ústavní smlouvy poškozeni a ztrácejí. Opoziční Lidová strana ratifikaci s největší pravděpodobností nepodpoří.
Podobná situace je i v Polsku. Opozice zde tvrdě napadá vládu za výsledky, s nimiž se polská diplomacie vrátila ze summitu Evropské rady. Občanská platforma nebo strana Právo a spravedlnost se ostře vymezují proti euroústavě a nebudou ji doporučovat v referendu ke schválení.
Na vloženém obrázku je mapka s mým odhadem, které státy EU budou vyžadovat referendum o euroústavě a které ji budou chtít ratifikovat jen parlamentem.
modrá sytá - pro referendum
modrá - spíše pro referendum
růžová - spíše proti referendu (ratifikace jen parlamentem)
červená - proti referendu (ratifikace jen parlamentem)
šedá - nejasné
S ohledem na skutečnost, že euroústava žádný pevný termín ratifikace nestanoví, může být určen pouze neformální dohodou smluvních stran. Nizozemí a Dánsko upřednostňují jako cílové datum počátek roku 2007, většina ostatních států preferuje Irskem navržený termín 1.11.2006 (tj. 2 roky od podpisu smlouvy).
Pokud některý stát řekne v hlasování "Ne", nastane zřejmě tlak na to, aby země hlasovala znovu. Pokud budou záporně hlasovat i další země, může se objevit tendence, "postupovat dál jen s "jádrem Evropy".
Může také nastat situace, kdy ostatní státy mohou vykonávat tlak na vyloučení z Unie těch států, u kterých referendum neprojde. Ty by se potom ocitly v postavení Norska nebo Švýcarska, tedy zemí de facto integrovaných do vnitřního trhu, ale nezúčastňujících se společného rozhodování a harmonizace. O něco komplikovanější by bylo, kdyby se rebelující zemí stal větší stát, např. Velká Británie. Ta je v určitém ohledu pro další evropskou integraci, např. v oblasti obrany, nepostradatelná.
Pak je zde také možnost, kterou známe z historie. Když občané v Dánsku odmítli Maastrichtskou smlouvu, musela dánská vláda dohodu s EU znovu vyjednat tak, aby smlouva byla pro Dány přijatelná. Dánové tak dodnes neplatí eurem, ale svojí korunou, nepřipojili se k institutu evropského občanství, mají velmi samostatnou azylovou politiku. Podobně Irsko dostalo po prvním "neúspěšném" referendu z Bruselu záruky respektování národní neutrality v obranné politice.
Pokud jde o Českou republiku, většina politických sil se přiklání k referendu. Podle některých publicistů a politologů je text smlouvy zakládající ústavu pro Evropu málo srozumitelný na to, aby se lidé mohli odpovědně rozhodnout. Je však euroústava srozumitelnější pro Francouze, Brity, Dány, Poláky či Iry, kteří dostanou možnost účastnit se referenda, než pro Čechy? Jsou snad Češi méně chápavější? To je asi jen těžko přijatelné tvrzení. Referendum v zásadních otázkách evropské integrace, kdy jde o základní problém naší národní suverenity, přitom není v rozporu se systémem parlamentní demokracie. Jeho uskutečnění Ústava připouští (čl. 2 odst. 2 a relativně nově také čl. 10a odst. 2). Dle tohoto ustanovení se ostatně u nás již konalo referendum o vstupu do Evropské unie. Tehdy čeští voliči hodnotili přístupovou smlouvu, tedy dokument, který je mnohem rozsáhlejší než euroústava.
Pro mnohé se může stát zajímavou otázka: Když občané jednou rozhodli o našem členství v EU, proč mají v referendu rozhodovat znovu? Odpověď je jednoduchá. Nová euroústava obsahuje zásadní změny v pravomocích Unie a nahrazuje dosavadní základní smlouvy, ke kterým jsme v květnu tohoto roku přistoupili. Přestože většina těch, kdo se referenda zúčastní, bude patrně hlasovat spíše o politické vizi, které věří, než o samotném dokumentu, nebude možné takovéto rozhodnutí zpochybnit. Je-li totiž Evropské unii vyčítán nedostatek demokratického rozhodování, bude alespoň tak zásadní krok, jako je schválení evropské ústavní smlouvy, v případě konání referenda splňovat kritéria plně demokratické volby občanů.
> Referenda o evropské ústavě (Euroskop) |
Jak dál s ¨ústavou pro Evropu" 
