Je tu okamžik, na který řada z nás čekala. Někteří s nadšením, jiní s obavou. Příznivé hodnocení vychází často z čistě pocitového hlediska, např. "budeme se mít lépe, budeme-li součástí uskupení s vyšší životní úrovní", nebo "naše institucionální zakotvení na západě zajistí větší bezpečnost, bude obtížné nás opět pohltit z východu". Někdo se těší na otevřené hranice, na možnost pracovat a studovat v zahraničí, jiní na nové příležitosti a plné měšce peněz z EU a s tím na šance zlepšení hospodářské situace a infrastruktury. Někteří jen nechtějí stát stranou a jiní se zase těší, že nám již nebudou tolik vládnout naši politici.
Při této příležitosti stojí za to zrekapitulovat pozitiva vstupu do Unie, uvést na pravou míru nekritická očekávání a dále si pak připomenout o co by stálo v Unii usilovat.
1) Součástí (a spolutvůrci) Evropy jsme byli vždy. Nyní se jí stáváme po přestávce s komunistickým vládnutím i institucionálně. Být součástí uskupení EU má velkou symbolickou a emocionální hodnotu, která se vytvářela zejména za totality. Nyní dochází k jejímu naplnění. Vize společné Evropy přináší pro mnohé představu nových příležitostí, zrovna tak jako jí přináší jakákoliv změna. Další spojovanou představou je nový pocit bezpečí. Tyto vize jsou navíc bližší, mohu-li ji poutat na společenství, se kterým sdílí řadu hodnot.
Je přirozené, že "Lidé mají obecně silný sklon hledat emocionální postoje a postupy. Ty podněcují naši fantazii a ženou nás do akce. My potřebujeme něčemu věřit, v něco doufat a utvrzovat se tím ve své vlastní cestě životem." //Fajmon//. Někdy je ta fantazie příliš velká, např. L. Smoljak píše o naději, že již se nebude moci opakovat privatizace do "špatných rukou" (privatizace je však věcí národních vlád).
2) Hlavní racionální hodnotou Unie je pro mne volný pohyb zboží, osob, kapitálu a služeb, který byl dán do vínku vzniku tohoto společenství. Liberalizace v odstraňování obchodních bariér je zdrojem prosperity. Otevření kapitálových trhů také usnadní přístup k zahraničním investicím. Vzájemné uznávání norem umožní našim výrobcům prodávat v celé EU bez nákladných národních certifikací. Padnou další bariéry volnému pohybu zboží (např. pro kamiony na hraničních přechodech). Lze předpokládat i konkurenčnější veřejné zakázky, které sníží finanční břemeno daňových poplatníků.
Ovšem nezapomínejme, že: Vstup do Unie povede vzhledem k novým normám a předpisům k dalšímu zvýšení nákladů. Tento růst může způsobit, že nejdůležitější výhoda českého hospodářství - totiž nízké náklady - bude vážně ohrožena. Hlavní překážkou úspěchu našich podniků na evropských trzích je dnes vedle technologie také přístup k distribučním kanálům. Tomu odstraňování obchodních bariér nepomůže. Lze očekávat, že některé české podniky sice získají další tržní podíly v západní Evropě, ale zároveň doma ztratí pozice v náročnějších segmentech. Nakonec sice budou mít stejný podíl na evropském trhu, ale s podstatně vyššími náklady a nižšími maržemi." //Pernický, Hýbner//
3) Omezení vnitřní generace konfliktů díky provázanosti ekonomik. Kořeny Evropské unie vznikly z následků druhé světové války. Idea evropské integrace spočívala v myšlence že opakování války na evropské půdě lze zabránit ekonomickou integrací. Tato vazba platí dodnes, není však jediným důvodem mírové koexistence a skutečnosti, že Evropa získala půl století stability a míru.
Připomeňme si, že: pokud jde o samotnou zahraniční bezpečnost zde má nejvýznamnější roli účast evropských států v NATO. V Evropě byl mír od roku 1945 z důvodu vojenské rovnováhy sil mezi USA a SSSR a po roce 1990 je tato situace výsledkem ochranného deštníku a reálné geopolitické síly americké vojenské moci.
4) Řada subjektů bude moci dosáhnout na dotace z evropských fondů zejména v rámci strukturálních operací, regionální politiky a zemědělství. Zlepší se také v přístup k programům a financování EU v oblasti výzkumu a vývoje. Dají se předpokládat zejména spoluinvestice do dopravní infrastruktury, tj. do dálnic a koridorů v rámci programu EU na výstavbu a modernizaci základních dopravních tahů. Nedomnívám se, že získané prostředky (které si navíc předplatíme), jsou tím nejdůležitějším při hodnocení vstupu do EU. Ponechání si našich současných i potenciálních konkurenčních výhod, tj. např. samostatnosti v oblasti daňové a sociální politiky prosperitu přiblíží efektivněji, nežli přerozdělování dotací.
Zde je zapotřebí připomenout následující fakta: Prostředky, které budeme dostávat, si v podstatě předplatíme, navíc zpočátku budeme dávat více, nežli budeme dostávat. Evropská unie věnuje zvýšenou pozornost a prostředky společné zemědělské politice. Ta spotřebovává nejvíce prostředků ze společného rozpočtu a navíc je získávají země s vysoce rozvinutým zemědělstvím. Tato politika je v současnosti diskriminační vůči zemědělcům z nových členských zemí, výrazně deformuje tržní prostředí uvnitř EU a je závažnou překážkou liberalizace světového obchodu.
Ostatním zemím, které na takovouto politiku doplácejí, má na druhé straně tzv. regionální politika do určité míry kompenzovat tyto negativní dopady. Ve snaze o dosažení širší integrace se regionální politika stala nástrojem při hledání politického kompromisu, a lze ji považovat za jakýsi "úplatek" členským zemím, kterým se kompenzují možné negativní dopady integrace.
Přerozdělování navíc vyžaduje růst byrokratického aparátu uvnitř jednotlivých států i na centrální úrovni. Schvalovací proces nejenže prodlužuje realizační lhůty těchto investic, ale bude probíhat na úrovni "nezatížené" znalostmi o konkrétních potřebách země, ve které bude realizován. Navíc tato investiční podpora je zpravidla spojena se spoluúčastí na financování ze strany příjemce pomoci, což opět deformuje jeho rozvojové preference a zatěžuje jeho rozpočet.
Vztahování případu zlepšení situace v Irsku, Španělsku a Portugalsku na ČR je tradičním omylem. V Irsku hrály hlavní, ne-li rozhodující roli nízké daňové sazby a přirozené jazykové vybavení obyvatelstva. Státy jako Španělsko a Portugalsko po jejich vstupu do EU měly zcela jinou výchozí situaci - hospodářskou i politickou. Korektní by bylo zahrnout do tohoto srovnání i bývalou NDR, která po sjednocení získala na dotacích 1250 miliard EUR, (37 bilionů Kč), což je dotace, mnohonásobně převyšující veškeré dotace, které kdy EU souhrnně vydala a přesto se výsledek nedostavil.
5) Vstup do EU zlepší možnost cestování a studia v EU. Nepochybně. To jsou také podle průzkumů veřejného mínění spolu s možností volného hledání práce v Evropě (po odeznění přechodných období) tři nejčastěji citované výhody vstupu.
Odhlédneme-li od oblasti volného pohybu osob za prací nebo podnikáním, pak turistické cestování bylo možné bez problémů již před vstupem. V současné době se zlepší pro členy Unie odbavování na letištích a příznivější okolnosti související se zdravotním pojištěním v členských zemích. Pokud jde o studium, již před vstupem byly běžně realizovány studijní pobyty v rámci programů Erasmus a Sokrates. Nyní bude programů více.
6) Česká republika bude moci ovlivňovat rozhodování celku, který nás obklopuje. Vstupem do Evropské unie se stáváme aktivním spolutvůrcem evropské integrace.
Míra spoluvytváření pravidel EU je dána počtem našich zástupců v EP (24 ze 732) a v Radě pak přidělenými váženými hlasy, tedy 12 z 321, tj. necelá 4% podle smlouvy z Nice (podle návrhu Ústavy pro Evropu po r. 2009 pak již pouze 2,28%). Zde je velmi žádoucí postup uvedený v programu ODS, kde se podporuje snaha pro hledání spojenců (zejména mezi novými členy) za účelem co nejrychlejšího odstranění diskriminačních podmínek, zavedených vůči novým členským zemím během jednání o jejich přístupu do EU, například v oblasti volného pohybu osob, služeb, podpor zemědělcům v nových členských zemích a dalších oblastech
7) Zůstat mimo by pro nás bylo nevýhodné (z důvodů ochranářských opatření a požadavků na unifikace bez možnosti mít možnost je ovlivňovat). Se svými 450-ti mil. obyvateli má EU velmi dobrou vyjednávací váhu. V žádné jiné oblasti však nemá Evropská unie na mezinárodním poli tak velký vliv jako v obchodní politice. Tím, že se k ní ČR přidala bude mít užitek ze služeb, které jí toto společenství poskytne. Jedná se zejména o ochranu proti nekalému obchodu, jako například dumpingovým nebo dotovaným cenám z vnějšku EU a lepší přístup na světové trhy. Být součásti tohoto celku přispěje také ke zlepšení ratingu České republiky.
Na druhé straně budou muset zejména naši zemědělci vzdorovat podpoře, kterou mají zemědělci dřívější patnáctky. Našim zemědělcům totiž vláda nevyjednala stejné podmínky. Čeští zemědělci v prvním roce našeho členství v EU totiž obdrží pouze 25% z částky, kterou dostávají jejich kolegové ze současných členských zemí. Ponechávám přitom stranou rozličné svazující kvóty a nedůstojné podmínky vyjednané pro české vinaře.
8) Současně existuje i řada pozitivních (ale i negativních) efektů souvisejících s přebíráním evropského práva. Mezi ty pozitivní patří větší tlak na vládu směřující k zajištění větší rychlosti při vymahatelnosti práva. Mezi další výhody lze započíst i vyšší stabilitu systému a majetkových jistot občanů. Mezinárodní sjednocování práva nás bude také činit přitažlivějším pro investory.
Mezi negativa související s legislativou Unie náleží především uplatňování regulačních tendencí tam, kde to není zapotřebí a tím ke snižování konkurenceschopnosti (unifikace, přerozdělování, kvóty). Je faktem, že se EU stává autonomním byrokratickým molochem produkujícím hory nařízení, jejichž prospěch je často více než sporný. Společné zákony či unifikační nařízení uplatňované v oblastech o nestejné úrovni vývoje narušují proporce rozvojových priorit jednotlivých zemí. Každé takovéto nařízení, jehož bohulibým cílem je sjednotit (pro některé státy zvýšit) úroveň v té které oblasti (daňové, sociální, hygienické apod.), je provázeno náklady na jeho realizaci, náklady, které budou chybět v jiné prioritní oblasti. //Kalenda//. Již jen implementace směrnic z oblasti životního prostředí a bezpečnosti při práci bude zatěžovat podnikové náklady a veřejný sektor částkami 50-60 mld. Kč ročně viz změny cen po vstupu do EU //podle vládních analýz//
Pro ty, kteří mají zájem hledět více do budoucna, by však neměla být lhostejná proměna kompetencí evropských institucí a mechanismů rozhodování v Unii. Nejdůležitější současnou připravovanou změnou je znovu oprášený návrh Ústavní smlouvy pro Evropu.
Ta v sobě nese jistá rizika. Těmi jsou a) možné soustředění výkonné moci do rukou největších států, b) tendence k centralizaci rozhodování v oblastech, kde by státy mohly samy pružněji řešit své problémy, např. s nezaměstnaností nebo s hospodářským růstem. To se týká např. daňové politiky nebo trhu práce, c) velkým deficitem je malá role národních parlamentů při kontrole evropských zákonodárných procesů.
Stává se jasnější, že evropský systém postrádá politickou dimenzi a přímější vztah k demokratickému způsobu vládnutí. Mnohé ryze politické otázky nejsou předmětem politické soutěže vzhledem k víceúrovňového systému rozhodování, který znesnadňuje občanům demokratickou kontrolu a znejasňuje politickou odpovědnost. Vzhledem k neexistenci evropského politického národa a převažující identifikaci občanů se svým národním státem však není řešením tohoto deficitu posilování role Evropského parlamentu, nýbrž zdůraznění kontrolní role parlamentů národních včetně např. jejich oprávnění podílet se na volbě členů Evropské komise.
Jakým směrem by se měla Evropa dále ubírat? Zejména tím směrem, který je společným zájmem jejích obyvatel. Zájmem evropských obyvatel je bezpochyby prosperita, mír a bezpečnost.
Zdrojem prosperity EU bylo především postupné odstraňování bariér volného obchodu vedoucí k vytvoření volného evropského ekonomického prostoru. Proto by se evropská integrace měla dále ubírat směrem prohlubování tohoto prostoru, definovaného základními pilíři, na kterých je EU postavena, tj. volný pohyb zboží, služeb, kapitálu, práce a osob. Je zřejmé, že tato oblast vyžaduje koordinaci a řízení a tedy i určité formy nadnárodních orgánů a teritoriální vymezení EU.
Politická jednota určitě není nezbytným předpokladem prosperity. Účinnější zbraní je volný trh. Trend prohlubování volného trhu se však zdá být v posledních letech opouštěn a v zájmu vyšší politické integrace jsou přijímána stále tvrdší regulační opatření.
Dalším společným zájmem je také posílení bezpečnosti, které by mělo vést v pokračování a prohlubování spolupráce v boji proti mezinárodnímu organizovanému zločinu a terorismu. Mír v Evropě po 2. světové válce zajišťovalo především NATO. Pokračování této spolupráce je zárukou míru i v budoucnosti. Představu Evropy jako "protiváhy" Spojených států, tj. rozložení NATO na dvě konkurenční části, z nichž ta evropská by se v případě konfliktů ničemu pořádnému neubránila, nepovažuji za nejlepší řešení.
Domnívám se, že zájmem Evropanů je i efektivní správa a omezení byrokracie. Proto by dalším směrem ve vývoji EU mělo být i nastavení rovnováhy mezi unifikací a vytvářením prostoru pro konkurenci v oblasti "správy věcí veřejných". Stávající stav s 80.000 stranami "acquis communautaire" představuje normativní systém, který reguluje řadu oblastí od genetického inženýrství až po lidská práva, od velikostí klecí na slepice až po sociální standardy. Zvýšenou měrou se produkuje další množství nařízení, jejichž prospěch je často více než sporný. Přičemž společná unifikační nařízení uplatňovaná v oblastech o nestejné úrovni vývoje v jednotlivých zemích narušují proporce jejich rozvojových priorit. Každé takovéto nařízení, jehož bohulibým cílem je sjednotit úroveň v té které oblasti (daňové, sociální, hygienické apod.) je provázeno náklady na jeho realizaci, náklady, které budou chybět v jiné prioritní oblasti.
Řada integračních záměrů a unifikačních opatření nestojí na reálném základě. Nejsou zaměřeny na zkvalitnění života evropské populace, ani nejsou vynucena reálnou situací, ale jsou produktem konstruktivistického myšlení ambiciózních politiků, kteří touto cestou chtějí uměle dosáhnout velmocenského postavení EU.
viz také Keltský tygr a Český lev
viz také Nekritická očekávání spojená se vstupem do EU
|
Jsme členy Evropské unie 
