Anketa, která byla prezentována v levé části této webové stránky měla zmapovat znalost pojmu "rovná daň". Přestože takovéto ankety málokdy odrážejí reálné rozložení názorů, jsou alespoň inspirativní.
V anketě bylo celkem 2193 odpovědí. Z toho ano = 745, tj. 33%, ne = 735, tj. 33% a nevím = 713 , tj. 32%. Výsledky ukazují, že nanejvýš třetina lidí je informována alespoň částečně o tom, co rovná daň znamená. Krátce se proto k tomuto pojmu nyní vracím.
Tři typy daní
Z definice - rovná daň znamená jednotnou daňovou sazbu. Tedy každý plátce odvádí státu na dani stejné procento ze svých příjmů. V ČR jsou tímto způsobem zdaňovány příjmy právnických osob.
Existují další dva základní typy zdanění:
1. Daň paušální - každý platí stejnou ČÁSTKU. Toto zdanění se pro daně z příjmu nepoužívá, někdy bývá používáno u obecních daní (tzv. daň z hlavy, se kterou např. neuspěla Margaret Tchatcherová v Británii). Vychází z předpokladu, že každý občan čerpá ze služeb poskytovaných obcí přibližně stejně a měl by tedy stejně platit. Obvykle jde o nízké částky.
U nás je obdobou plošné daně např.daň z nemovitosti, kde se platí stejná částka za m2 bez ohledu na výši příjmu.
2. Daň progresivní - přesněji řečeno progresivní daňová sazba. S výší příjmu daňová sazba roste. Tento způsob zdanění příjmu u nás platí pro fyzické osoby - ať už podnikatele nebo zaměstnance.
Míra zdanění
Zde je důležitým pojmem tzv. Lafferova křivka. Zjednodušeně řečeno - s rostoucí mírou zdanění rostou daňové příjmy státu čím dál méně, až v určitém bodě (při určité daňové sazbě) se růst zastaví úplně a pokud se sazba ještě zvýší, celkový objem vybraných daní začne dokonce klesat.
Dejme tomu, že při zdanění 20 % sazbou vybere stát 200 miliard, při zdanění 30 % nevybere 300 miliard, ale 250 miliard, při zdanění 40 % sazbou 220 miliard a při zdanění 50 % sazbou 180 miliard. Logicky si to lze představit na případu zdanění nulovou sazbou a stoprocentní sazbou - v obou případech stát nevybere nic, protože nikdo nebude vyvíjet aktivity, z nichž státu odevzdá celý výnos. Jednoduše řečeno: Se zvyšováním daní klesá ochota je platit.
V různých státech a kulturách má onen kritický bod zdanění různou hodnotu. Tam, kde je míra shody s přerozdělováním vyšší (Švédsko) je hodnota kritického bodu vyšší, tam, kde společnost tradičně oceňuje míru vlastní aktivity a nepřeje si přílišné zásahy státu (USA) je nižší. Roli hraje i to, jestli stát za vybrané peníze poskytuje kvalitní služby či peníze daňových poplatníků zbytečně rozhazuje. Dalšími aspekty jsou sankce za daňové úniky a především jejich vymahatelnost, míra poctivosti ve společnosti atd.
V zásadě se ale jedná o míru možného zisku (nezaplacená částka) na straně jedné a míru rizika (sankce) na straně druhé. Jsou-li daňové sazby nízké, možný zisk je nízký. Kromě daňových úniků jde i o tzv. "daňovou optimalizaci", tedy víceméně legální vyhýbání se zdanění např. přesunem zisku před zdaněním do zahraničí nebo zcela legálním přemístěním sídla firmy do státu s nižším zdaněním atd.
Česká republika je zemí s vysokou mírou přímého zdanění. Nejde jen o daňovou sazbu, ale také odvody na sociální a zdravotní pojištění, protože i ty jsou daní.
Proč rovná daň?
Z výše uvedeného se zdá, že podstatou problému je míra zdanění, nikoli způsob. Proč tedy jenom nesnížit daně, proč rovná daň? Jaké má výhody oproti dani progresivní?
1. Jednoduchost
Zavádění rovné daně je spojeno s rušením výjimek, osvobození, odčitatelných položek. Ty jsou většinou určitou kompenzací za vysokou míru zdanění nebo od ní osvobozují různé "veřejně prospěšné" aktivity apod. Stačí porovnat úsporu na dani, která vznikne poplatníkovi s nízkým příjmem díky odčitatelné položce na dítě - je to 320 Kč měsíčně, zatímco poplatník s vysokým příjmem ušetří 682 Kč. Ještě lépe je to vidět u odpočtu úroků z hypotečního úvěru a úvěru ze stavebního spoření - více než 84 % sumy, o kterou stát vybere na daních méně, čerpá 10 % domácností s nejvyššími příjmy. Při nízké a rovné sazbě není taková kompenzace potřeba. Systém je složitý, vyžaduje poradce, běžný malý živnostník se v něm těžko vyzná.
Nedocházelo by k absurditám jako je placení různě vysoké DPH za sprchový kout v případě, že ho montuje firma jako součást rekonstrukce koupelny či v případě, že si ho občan koupí v obchodě. Nemuseli bychom se složitě dohadovat s EU o výjimkách a nevznikala by hrozba vládní krize kvůli kondomům.
2. Omezení daňových úniků
Lze si snadno představit - při jednotné sazbě DPH by nemohlo dojít k podvodům typu "lehké topné oleje". Stejná sazba na všechny druhy příjmů nemotivuje k přesouvání příjmů do kategorie s nižším nebo žádným zdaněním. Dnes máme nejen zcela různé sazby daní za práci i podle typu smlouvy ale i různé odvody - jednou se platí sociální i zdravotní pojistné z celého příjmu, podruhé z části příjmu, potřetí se platí zdravotní ale neplatí sociální, počtvrté žádné ...
3. Rovnost subjektů a rovná pravidla hospodářské soutěže
Rovná daň bez odčitatelných položek a dalších výjimek nezvýhodňuje jedny subjekty oproti druhým, které poskytují obdobné výrobky či služby. Nedeformuje tudíž trh.
4. Pracovitost a poctivost nejsou trestány
Dnes jsou snaha a schopnosti trestány - čím víc a lépe člověk pracuje, tím větší část mu stát sebere. Rovná daň ukrojí každému stejnou část příjmu.
Čím vyšší daně, tím více jsou postiženi ti, kteří se jejich placení nemohou nebo nechtějí vyhnout. Nízké daně, vysoké sankce a rovná pravidla pro všechny příjmy znamenají širší okruh zdaňovaných příjmů a více plátců. Zvyšovat daně ve chvíli, kdy stát potřebuje více peněz znamená, že více zaplatí ti, kteří musejí, ostatní jsou jen více motivováni k tomu, aby se placení daní vyhnuli. Více zdaňovat bohaté zní sice líbivě, ve skutečnosti však na tom nikdo nic nezíská. Praktickým důkazem je to, k čemu došlo v USA:
"V roce 1981 snížil Ronald Reagan horní sazbu daně z příjmu z 50 % na 28 % a objem vybraných daní vzrostl během 80. let zhruba na dvojnásobek... Proč? Bohatí raději platili daně, než aby se obtěžovali s komplikovanými a nákladnými daňovými kličkami." (Pavel Kohout, analytik PPF).
To, že tento proces platí i v ČR ukazuje zkušenost mého kolegy senátora Kubery, současně starosty Teplic s poplatky za psy. Původní poplatek byl 1000 Kč na jednoho psa. Poté v několika krocích byl snížen až na 200 Kč. Přestože částka byla snížena na pětinu, celkový výnos se snížil jen o cca 10%.
|
Vyhodnocení ankety – rovná daň 
