Rozumná investice do vzdělání a zvyšování kvalifikace se vyplácí. Vyplácí se nejen těm, kteří sami investují čas a peníze do svého vzdělání, ale z plodů práce vzdělaných lidí mají nakonec užitek všichni občané. Vzdělaní lidé bývají tvůrci nových výrobků a služeb, bez nichž by byl náš život složitější a méně pohodlný. Stát by proto neměl nijak bránit lidem nacházet nejlepší možné formy vzdělávání.
Cílem vysokoškolského vzdělání by mělo být:
1. Otevřít naše vysoké školy pro každého, kdo má ke studiu a uplatnění nabytého vzdělání předpoklady.
2. Zvýšit zainteresovanost vysokých škol na kvalitě a efektivnosti vzdělávání.
3. Zvýšit odpovědnost uchazečů o studium při výběru oboru a typu studia s ohledem na měnící se situaci na trhu práce
4. Zvýšit odpovědnost studentů vysokých škol při studiu a plnění studijních povinností.
5. Zavedením školného získat dodatečné finanční prostředky pro oblast vysokého školství ze soukromých zdrojů tak, aby se při růstu celkového objemu prostředků z veřejných zdrojů zvyšoval podíl soukromých zdrojů.
6. Vytvořit takový systém půjček a podpor, aby zavedením školného nevznikly další bariéry v přístupu k vysokoškolskému vzdělávání, ale aby se postupně odstraňovaly bariéry stávající. V dlouhodobém výhledu jde o to zmenšit závislost šancí na získání terciárního vzdělání na sociálním původu a ekonomických podmínkách výchozí rodiny.
Existuje všeobecná shoda v tom, že vzdělání má významné ekonomické a celospolečenské funkce. Podle nejnovější studie OECD o úloze lidského a sociálního kapitálu přináší zvýšení průměrného počtu let řádného vzdělávání o jeden rok zvýšení ekonomické výkonnosti na hlavu dokonce o šest procent. Zatímco v rozvojových zemích je tento růst spojen v prvé řadě s růstem podílu lidí se základním a středním vzděláním, ve vyspělých zemích je tímto faktorem právě rozvoj vysokoškolského vzdělání. Vyšší vzdělanostní úroveň obyvatelstva se však projevuje i vytvářením celkově příznivého klimatu pro práci a podnikání, což se projevuje úsporou státních výdajů například na sociální podpory a boj s chudobou (neboť lépe vzdělaní mají menší problémy se zaměstnáním a s jeho případnou změnou (jsou flexibilnější) či na potírání kriminality (vzdělanější vykazují menší kriminalitu s ohledem na své příjmy i kulturu chování).
Kromě ekonomických a celospolečenských funkcí má vzdělání neméně významné funkce soukromé, a to nejen materiální (o nichž se nejčastěji hovoří), ale také kulturní. Různými směry vzdělání přispívá k vyšší kvalitě individuálního života, kulturnosti práce, spotřeby a volného času. Navíc jeho hodnota se reprodukuje a rozmnožuje – vzdělanější mají větší potřebu i schopnost se celoživotně vzdělávat, což se opět projevuje v jejich práci i soukromém životě. Přes optimistické předpovědi opírající se o pokles demografické křivky, v loňském roce, stejně jako v minulých letech, zůstala nepřijata více než polovina uchazečů o studium na vysokých školách (viz uchazeči o studium, přijatí ke studiu na veřejných vysokých školách a vyšších odborných školách a šance na přijetí /podíl přijatých ze všech uchazečů/)
Přitom je známo, že řada z nepřijatých uchazečů prokazuje studijní předpoklady, které by je jinde ve světě opravňovaly k přijetí ke studiu. Z toho plyne, že velký počet uchazečů o studium na vysoké škole je odmítán z tzv. „kapacitních“ důvodů.
Desetitisíce mladých lidí, kteří by chtěli studovat a nemohou, přitom představují nevyčíslitelné ztráty na lidském kapitálu. Evropské země, které dokázaly vysoké školy otevřít rychle stoupající poptávce po vyšším vzdělání, jsou dnes na vrcholu nejen evropské, ale světové konkurenceschopnosti. Všechny solidní výzkumy ukazují, že čím déle člověk chodí do školy, tím lépe se vyrovnává se změnami na trhu práce. Je známo, že ekonomická návratnost vysokoškolského vzdělání se u nás za posledních deset let výrazně zvýšila. Víme i to, že jeden nezaměstnaný stojí státní rozpočet více než jeden vysokoškolský student. Přesto soukromým investicím do vzdělání zatím klademe legislativní překážky.
Stručně řečeno, vyrovnání deficitu v podílu osob s terciárním vzděláním v nejmladší věkové skupině by vyžadovalo otevření tohoto sektoru vzdělávání mnohem většímu počtu mladých lidí, než je náš systém schopen vzdělávat. Neúnosně vysoký převis poptávky po terciárním vzdělávání nad nabídkou studijních míst způsobuje vážné ztráty na lidském kapitálu, neboť mnoho z těch, kteří by jinde mohli studovat a rozvíjet svoje schopnosti, zůstává nepřijato. Provedené analýzy navíc naznačují, že systém přijímacích zkoušek za těchto podmínek vede k porušování principu výběru podle schopností, který je zakotven v ústavě.
Současný systém financování vysokého školství, ve kterém v zásadě chybí soukromé zdroje plynoucí do škol právě v souvislosti s jejich hlavní činností, tj. poskytováním vzdělání, nutně vede k nerovnováhám mezi poptávkou po vysokoškolském vzdělání a nabídkou studijních příležitostí. „Cena vzdělání“ je tak z hlediska jedince vyjádřena jen životními náklady během studia a ušlým příjmem způsobeným odkladem vstupu na trh práce. Jakkoli jde o relativně vysoké náklady, jejich úloha v rozhodování o tom, zda vůbec studovat, jak dlouhý program studia zvolit, v jakém oboru a na jaké škole, je poměrně malá.
Nejde totiž jen o nerovnováhu pouze v kvantitativním smyslu, ale rovněž – ne-li v prvé řadě – o kvalitu vzdělání a o disproporce mezi poptávkou po různých oborech studia a oborovou strukturou nabídky. Je přitom evidentní, že vyrovnání poptávky a nabídky čistě hypotetickým obrovským nárůstem dotací z veřejných zdrojů, ze kterého by bylo možné vytvořit žádaný počet studijních míst v uchazeči požadované struktuře oborů, by nevyhnutelně vedlo k disproporcím na trhu práce. Jinými slovy, je třeba nalézt mechanismus, který bude trvale, jakkoli nikdy zcela dokonale, vyrovnávat poptávku po vysokoškolském vzdělání se schopností trhu práce absorbovat produkci vysokých škol (absolventy). V minulosti bylo této rovnováhy uměle dosahováno plánováním (tj. v podstatě omezováním) počtu studijních míst na vysokých školách (zejména v humanitních oborech) na jedné straně a byrokraticky řízenou alokací nositelů diplomů na příslušná místa (systém kvalifikačních požadavků). V podmínkách fungující tržní ekonomiky nemůže být efektivně působící rovnováhy mezi „trhem vzdělání“ a „trhem práce” dosaženo žádnou vnější silou, ale pouze nepřímo vytvářením transparentního prostředí, ve kterém významnou – byť jistě ne absolutní – roli hraje „cena vzdělání“. Hovoří-li loňská zpráva OECD o ekonomickém vývoji České republiky mimo jiné o školném jako o nástroji racionalizace poptávky po vysokoškolském vzdělání, není vlastně řeč o ničem jiném, než o otevření prostoru pro působení tržních mechanismů, což samozřejmě neznamená, že veřejné vysoké školství by mělo být dominantně ovládáno trhem.
Dnes se často hovoří o špatném hospodaření vysokých škol, o nevhodném rozdělení jejich kapacit, o nevhodné struktuře studijních programů, která neodpovídá poptávce, o nezodpovědném jednání a rozhodování uchazečů o studium, o odtrženosti výuky od požadavků trhu práce, o často slabém výkonu vyučujících, kteří v zájmu dosažení slušného příjmu věnují výuce a výzkumu na vlastní škole méně času, než by bylo žádoucí, atd. Nakolik jsou tyto výtky oprávněné či nikoli, nelze snadno zjistit, protože v tomto systému nepůsobí mechanismus, který by podstatné vazby určující efektivitu, odpovědnost, kvalitu a strukturní vyváženost trvale a přirozeným způsobem zpevňoval. Tímto mechanismem, který lze ve fungující tržní ekonomice jen ztěží něčím úplně nahradit, je cena vzdělání. Cena vzdělání není totožná s náklady na vzdělávání, ale je do značné míry neznámou veličinou. Ke skutečné ceně vzdělání se lze postupně dobrat aplikací správně nastavené finanční participace těch, kteří tuto cenu posléze realizují formou celoživotních příjmů. Školné, jako nejběžnější forma finanční participace studentů, náklady na vzdělávání rozhodně nepokryje, pokud je ale správně nastaveno, může docela spolehlivě reflektovat cenu vzdělání.
Školné by v prvé řadě pomohlo racionalizovat poptávku po vysokoškolském vzdělávání. Bez zbytečného zasahování byrokratického aparátu by totiž pomohlo optimalizovat počty uchazečů o studium různých oborů s ohledem na situaci trhu práce.
Dále by školné pomohlo vytvořit konkurenční prostředí. V situaci v podstatě současných fixních kapacit škol a dominantní úlohy státu (ministerských úředníků) v přidělování dotací a za situace trvalého převisu poptávky uchazečů, nejsou školy vystaveny prakticky žádné konkurenci. Motivace ke zlepšování kvality výuky, k zohledňování potřeb praxe a efektivnějšímu fungování škol, nejsou nijak silné. Za situace, kdy by získávání většího počtu studentů působilo jako zdroj růstu příjmů a rozvoje vysoké školy a kdy by studenti začali volit školu podle kvality a druhu poskytovaného vzdělání, docházelo by postupně k přirozené stratifikaci vysokých škol a v jejím rámci i k růstu kvality vzdělávání.
Zavedení školného by motivovalo školy k přijímání co nejvyššího počtu studentů. Pojistkou proti neúměrnému růstu počtu studentů na úkor kvality poskytovaného vzdělání bude zájem platících studentů na co největší kvalitě poskytované služby. Nadaný student, který si na úhradu školného vypůjčí, bude muset zvažovat, nakolik jeho schopnosti mohou být absolvováním školy zvýšeny. Nízká kvalita školy nebo nevhodný studijní plán, který nepovede ke zvýšení budoucích příjmů absolventa, jej povede k rozhodnutí změnit obor nebo školu.
Zavedení školného by pomohlo zvýšit studijní morálku. Jak ukazuje velmi čerstvá zkušenost z Rakouska, klesl by počet studentů, kteří si záměrně nebo jen z pohodlnosti prodlužují studium za hranice standardní délky studia. Současný systém stále dovoluje, aby počet nově přijímaných studentů rostl pomaleji, než počet studujících (viz počty studentů /ve všech typech a formách studia/). Školné, podpořené půjčkami a dalšími navrhovanými opatřeními, je přitom systémově koncepčnějším řešením, než nedávno ohlášený záměr MŠMT neposkytovat vysokým školám dotace na studenty, kteří překračují běžnou dobu studia o více než jeden rok (nemluvě o tom, že tato metoda neřeší stále častější i několikanásobné přestupy z jedné školy na druhou). V takovém případě by mohl poplatek, který dostal název „pokutové školné“ dosáhnout až trojnásobku částky, která je navrhována jako standardní školné. Důsledky takto překotně zavedeného omezení by mohly být horší, než zavedení školného, na které si lze vypůjčit a navíc působí jako motivační mechanismus od počátku studia. Lze očekávat, že školné přispěje k informační transparentnosti a propojení mezi vzděláváním a trhem práce. Současný systém není transparentní. Tím, že studenti nenesou náklady spojené se studiem daného oboru (nesou pouze životní náklady), výnosy plynoucí ze vzdělání ve formě budoucích osobních příjmů nemají dostatečnou spojitost s předchozími náklady potřebnými na získání vzdělání. Poptávka po určitém vzdělání jen velmi málo stimuluje rozvoj těch oborů, po kterých je větší poptávka. Kvalitní vysoké školy či fakulty dnes nijak neprofitují na tom, že jejich absolventi jsou na trhu práce úspěšní, neboť na růst jejich rozpočtů a kapacit to má jen velmi malý vliv dokonale filtrovaný byrokratickým aparátem. Správně nastavené školné by začalo tyto vazby posilovat. Lze očekávat, že by se posílila i zpětná vazba úspěšných absolventů se školami, protože školy by měly mnohem větší zájem vykazovat jejich (a tedy své) úspěchy.
Školné bude motivovat školy získávat studenty s nejlepšími studijními předpoklady. Lze proto předpokládat, že školy budou z vybraného školného nadanějším ale chudším studentům nabízet stipendia, slevy na školném, atd. Spolu se systémem půjček a sociálních dávek bude tento princip působit ve směru dosažení rovnějšího přístupu ke vzdělání bez ohledu na sociální původ, příjem a bohatství. |
školné
