Na 9. schůzi Senátu dne 26.1.2006 byla projednána vládní předloha „antidiskriminačního zákona“. Vláda deklarovala, že čl. 3 Listiny základních práv a svobod není efektivním zajištěním práva na rovné zacházení a ochranu před diskriminací. Dalším důvodem předložení byla snaha vyhovět novým evropským předpisům, kdy povinnost zajistit rovné zacházení se podle požadavků evropských antidiskriminačních směrnic v současně době již nevztahuje pouze na oblast pracovněprávních vztahů podle zákoníku práce, ale i na široký okruh dalších právních vztahů. Návrh byl v Senátu pro neurčitost pojmů, pro rozšiřování nebezpečného pojetí presumpce viny a také z důvodů omezování osobní svobody zamítnut.
Nelze pochybovat, že je správné zakázat nejen ve veřejné, ale i v soukromé sféře projevy nenávisti a nabádání k útokům vůči jiným osobám, což může někdo chápat jako diskriminaci. Tento problém ale má řešit a také řeší trestní právo. Všechny ostatní diskriminace v soukromém styku jsou však součástí lidské svobody – svobody rozlišovat. Latinský základ tohoto slova odkazuje právě na rozlišování, vcelku přirozenou vlastnost lidského rozumu. Podstatou soukromé sféry je právě rozhodování o tom, s kým se sdružím a s kým ne, s kým se stýkám a s kým ne, s kým uzavřu smlouvu a s kým ne. Toto rozhodování vždy představuje svého druhu diskriminaci a je založeno na rozlišování. Při určování toho, co je a co není přípustné rozlišování, je tedy zapotřebí postupovat více nežli opatrně. Níže jsou některé konkrétní výhrady k zákonu.
Rozšiřování portfolia diskriminací
Návrh antidiskriminačního zákona se pokoušel zavádět nové důvody diskriminace oproti Listině základních práv a svobod. Zvláště pikantní kombinaci představují odstavce 5 a 6 § 2 zákona, kde se za diskriminaci z důvodu rasy nebo etnického původu považuje také diskriminace z důvodu vztahu k osobě určité rasy nebo určitého etnického původu, a to ještě ve spojení s obrácením důkazního břemene.
Za alarmující fakt lze považovat skutečnost, že antidiskriminační zákon se výslovně vztahuje na poskytování vzdělávání a přístup ke službám pro veřejnost včetně bydlení. Hrozí tedy vytlačování dívčích škol, židovských gymnázií nebo pánských klubů do ilegality? Znamená to, že majitel musí byt ve vlastním domě pronajmout i osobě, s níž by se obával strávit pět minut o samotě? Je povinností podnikatele zaměstnávat v soukromé firmě člověka, o jehož pracovitosti má zaměstnavatel důvodné pochybnosti? Absurdita tohoto zákona je dále umocněna hrozbou administrativního nebo dokonce soudního popotahování, které hrozí těm, kdo pečlivě vybírají své zaměstnance, nechtějí si nechat zdemolovat zařízení bytu nebo vyhledávají výlučnou společnost určitého druhu.
Český antidiskriminační zákon tedy opětovným rozšiřováním portfolia diskriminací pole potenciálních konfliktů spíše ještě násobí, než aby je tlumil.
Rozšiřování portfolia presumpce viny
Zákon předpokládal další podstatný posun v občanském soudním řádu, kde dosavadní ustanovení, která jsou nesmyslná již ve stávající podobě - tj. že diskriminace v zaměstnání se má za automaticky prokázanou (a kde důkazní břemeno leželo na zaměstnavateli). To se nyní rozšiřuje i na některé další oblasti, jako záležitosti organizace zaměstnanců nebo zaměstnavatelů, členství v profesních sdruženích a zejména přístupu k povolání. To, že má někdo dokázat, že se něco nestalo, to samo o sobě odporuje zdravému rozumu a mimoto zpochybňuje právní jistotu jakožto jeden z nezbytných předpokladů existence právního státu. Obrácené důkazní břemeno je principiálně nesprávné a v podstatě neproveditelné. Pokud chce někdo dokázat, že se něco nestalo, musí prozkoumat všechen prostor a čas v blízký dané události a v každém okamžiku a měl by být schopen říci: zde se toto nestalo. To je však nemožné. Přijetí takovýchto ustanovení do právního řádu představuje jasné vítězství vůle nad logikou.
Neurčité pojmy použité v zákoně
Předloha zákona obsahovala řadu neurčitých nebo nejasně definovaných pojmů, což může vést k interpretačním problémům, ke zbytečným administrativním zátěžím a k posilování nadměrného relativismu.
Např. v §3 je odkaz na "chování, které je dotčenou osobou oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné", nebo v jiné části ".. záměr nebo důsledek ..vede k vytvoření .. zneklidňujícího prostředí". To, co je "oprávněně vnímáno jako nevhodné", nebo "zneklidňující" je ve skutečnosti velmi individuální a obtížně postihnutelné a bezpochyby by to vedlo k potížím v interpretaci. Perlou je i ustanovení o nediskriminaci postižených přítomností mikroorganismů: "zdravotním postižením, které nelze diskriminovat, je také přítomnost mikroorganismů, organismů nebo jiných cizorodých předmětů v těle, jež způsobují nebo mohou způsobit chronickou nemoc". Je jasné, že zde byl záměr ochrany nemocných AIDS, ale z uvedené definice vyplývá, že ustanovení se může týkat každé chřipky.
Nepotřebnost legislativní iniciativy tohoto druhu
Řešit každý nesoulad, každou domnělou nebo skutečnou nespravedlivost zákonem vede k zaplevelování právního řádu a k jeho nesrozumitelnosti.
Nebýt diskriminován, zneklidňován nebo nebýt předmětem nevhodného chování v intuitivním chápání tohoto slovo je bezpochyby ušlechtilá idea. Na druhé straně nazvat každou osobní, nebo skupinovou neschopnost vyrovnat se ostatním, nebo své domnělé či oprávněné jiné postavení ve společnosti diskriminací, a ihned jej řešit nějakou kompenzací nebo sankcemi, nemusí být účelné. Může totiž mít i opačný efekt, může vést k omezovat osobní svobody, svobody smluvní a spolčovací volby, což může vést k omezování osobní iniciativy, která je základem produktivní společnosti a dynamiky jejího rozvoje. Utápění se v interpretačních problémech, v hledání meze, kde jde o nějaký diskriminační záměr a kde jde o otázku vlastních schopností může narušovat schopnost společnosti řešit vážnější problémy.
Implementace EU směrnic
Argumentem, který byl na obranu antidiskriminačního zákona také vznesen, je tvrzení, že přijetí této normy je nezbytné, protože tím implementujeme směrnici Evropského společenství. Tímto argumentem se pouze dokazuje, jak příliš se evropská integrace vzdaluje svému původnímu cíli, tedy zabezpečení prosperity a blahobytu prostřednictvím liberalizace obchodu mezi členskými zeměmi. Snaha prosadit antidiskriminační zákon svobodu našeho rozhodování a flexibilitu tržní ekonomiky ochromuje a nepřímo potvrzuje, že princip subsidiarity zůstává v praxi často nenaplněn. Výsledkem evropské legislativní činnosti je potom určitý paradox: na jedné straně jsou plošně regulovány všechny oblasti lidského života, a na straně scházejí vymahatelné a efektivní normy v klíčových záležitostech.
Prvořadým úkolem Senátu je fungovat jako pojistka kvality našeho právního řádu. Druhá parlamentní komora, kde je na rozdíl do Poslanecké sněmovny pravicová většina, proto v řadě případů podává pozměňovací návrhy nebo přímo odmítne schválit zákon, který by občany zatěžoval novými byrokratickými omezeními. Často se jedná o „normy“, které neodrážejí přirozené vztahy ve společnosti, jsou produktem sociálního inženýrství a svou pouhou existencí vytvářejí záminky pro nové nejasnosti popřípadě i soudní spory. Domnívám se, že případem takovéhoto předpisu je i tzv. antidiskriminační zákon, jehož přijetí senátoři odmítli. I tento zákon by v řadě momentů převracel na hlavu elementární logiku právního řádu.
>> Listina základních práv a svobod
|
Antidiskriminační zákon - více škody nežli užitku (26.1.2006) 
