V souvislosti s neúspěchem ratifikace Evropské ústavní smlouvy Francii a v Nizozemí se v prohlášení některých politiků a publicistů vyrojila řada silných výrazů, jako "tvrdá rána pro Evropu", "nebezpečí dezintegrace", "krize", atp. Je situace skutečně tak vážná? Jaké byly důvody pro neschválení euroústavy ve Francii? Jaké byly deklarované výhody navrhované ústavní smlouvy a v čem lze spatřovat jejich rozpor? jaké se nabízejí nyní alternativy vývoje?
Nebezpečí nenastává. Evropské unii bez ústavní smlouvy nic nehrozí. Naopak, zpomalení politické integrace a její nastavení na normální neurychlovaný vývoj je spíše žádoucí, usnadní přirozenou integraci a umožní také obyvatelům Evropy důkladněji se seznamovat se záměry svých politiků. O krizi mohou hovořit pouze ti, kteří investovali do prosazování euroústavy příliš politického kapitálu, nebo ti, kteří s ní spojovali svou budoucnost a pro které to byl jediný politický program.
Jaké jsou alternativy dalšího vývoje
Již před zahájením ratifikačního kola se objevila řada analýz jak by mohla EU postupovat dál v případě neratifikace některým členským státem. Např. na konferenci o post-ratifikačních scénářích ve Wilton Park 25.-27.10.2004 padly následující alternativy.
1) vyjednání nové ústavní smlouvy, nový konvent, nové zasedání Evropské rady,
2) postupné začleňování vybraných prvků euroústavy do nicejského kontextu,
3) dobrovolné vystoupení individuálních členských zemí z EU (pod tlakem),
4) koordinované vystoupení těch členských zemí, které hodlají v integraci dále postoupit a „znovu-založení EU".
Další scénáře, které se přirozeně nabízejí nyní jsou:
5) rezignace na přijetí ústavní smlouvy
6) nátlak na znovuschválení euroústavy ve stejné podobě
Další vývoj po „ne-ratifikaci" bude záviset na aktuální politické konstelaci, resp. na odhodlání a soudržnosti členských států, které by se s „ne" nechtěly smířit. Proveditelnost by závisela na tom, v kolika a „v jakých" členských zemích by „ratifikační krize" nastala. Komentáře k jednotlivým alternativám jsou následující.
1) vyjednání nové ústavní smlouvy. Již před započetím ratifikací bylo jasné, že tato alternativa neuspokojí ty, kteří by hlasovali pro. Případné pokusy o „snížení ambicí euroústavy" by podle již dřívějších odhadů mohla podpořit tendence k vícerychlostní EU. Je otázkou zda by došlo k „lepší" dohodě, zda by jednání bylo rychlejší a efektivnější a míra legitimity smlouvy následně vyšší. Francouzské "NE" poněkud mění situaci. Rozhodně nevyvolává hrozby, že by tento stát byl bezprostředně předmětem nátlaku na znovuprovedení referenda, ale spíše otvírá úvahy, co s dokumentem dál a jaké by měly být jeho případné změny. Možná, že by vyjednávání nebylo jednodušší, avšak bylo by pod větší kontrolou obyvatel, kteří jsou nyní po několika referendech vnímavější. Znovuvyjednání může vést ke změně obsahu euroústavy. Pokud jde o vyjednání výjimky z ustanovení euroústavy pro určitý členský stát, zde by byla situace zřejmě obtížnější (např. francouzské obavy týkající se dalšího rozšíření EU, zejména o Turecko, nemohou být zmírněny žádnými výjimkami).
2) postupné začleňování vybraných prvků euroústavy do nicejského kontextu
Existuje možnost „implementace„ Nicejské smlouvy plus další prvky z navržené euroústavy. Metodicky lze postupovat prostřednictvím posílené spolupráce nebo sekundárního práva a mezi-institucionálních dohod. Tento postup by neuspokojil ty členské státy, které dlouhodobě usilují o zásadnější posílení EU. Takový postup by (v protikladu k laekenskému mandátu) zakonzervoval určitou nepřehlednost současného unijního systému.
3) Existuje možnost „dobrovolného vystoupení individuálních členských zemí z EU". S vystoupením členských zemí z EU však de facto neexistuje zkušenost (Grónsko bylo vystoupením svého druhu, ostrov je suverénním teritoriem, nikoli členskou zemí). „Nucené vystoupení" z EU není přitom možné ani právně ani politicky, současné smlouvy tuto eventualitu neumožňují. V daném případě by se sice bylo možno odvolat na čl. 54 a 65 Vídeňské úmluvy o právu smluvním. Stejně jako v r. 1975, kdy o setrvání ve Společenství proběhlo referendum ve Velké Británii, neprotestovala proti takovému kroku žádná členská země. Individuální vystoupení členské země by ovšem automaticky nevedlo ke vstupu euroústavy v platnost
4) Variantou je i „koordinované vystoupení těch členských zemí, které hodlají v integraci dále postoupit a „znovu-založení EU". Takový krok by byl právně „ortodoxnější", politicky by ovšem představoval akrobatické řešení. Ratifikační krize by sice v EU nenastala poprvé (např. European Defence Community-FR či Maastricht-Dánsko a Nice-Irsko), řešení by však nyní bylo významně obtížnější. Pro případ "NE" zatím EU disponuje pouze „dohodou o dohodě", čl. Čl. IV-443, (3-4) euroústavy kde ponechává další rozhodnutí na Evropské radě. Francouzské "NE" vzhledem její pozici v EU tento scénář staví do nepravděpodobné role.
5) rezignace na přijetí ústavní smlouvy. EU může dále fungovat na základě současně platné Smlouvy z Nice. Smlouva z Nice je platná od 1.2.2003 (pro nově přistoupivší státy dnem přistoupení). Rozhodovací krize z rozšíření nenastává. Tento scénář je pravděpodobný v případě, že ústavní smlouvu neschválí jeden nebo několik velkých členských států či větší počet členských států. Výhodou tohoto scénáře mohlo být to, že jeho realizace by mohla zabránit možnému vytváření vícerychlostní Evropy.
6) nátlak na znovuschválení euroústavy ve stejné podobě, (ekvivalent Maastricht-Dánsko a Nice-Irsko). Článek IV-447 na to dává tolik času kolik je zapotřebí. Riziko pro zastánce stejné verze smlouvy je druhý negativní výsledek. Tím by se případná postratifikační krize pouze prodloužila. Opakování referenda vyloučil bývalý fr. premiér Raffarin - odvolával se přitom hrdosti francouzských občanů – podle něj „Francie neříká jeden den NE, druhý den ANO. Francie se vyjádří a vyjádří se jednou". Na druhé straně, např. předseda Ústavního výboru EP německý socialista Jo Leinen je přesvědčen, že Francie by měla dostat druhou šanci.
Pokračovat v ratifikaci či nikoliv?
Úvahy o tom, že neúspěch ratifikace v jednom státě může zastavit celý proces se objevily jakmile se začalo ukazovat, že ve Francii to nemusí vyjít. Argumentem pro zastavení procesu ratifikace je Článek IV-447 odst. (2)
"Tato smlouva vstupuje v platnost dnem 1. listopadu 2006 za předpokladu, že budou uloženy všechny ratifikační listiny, nebo nestane-li se tak, prvním dnem druhého měsíce následujícího po uložení ratifikační listiny tím signatářským státem, který tak učiní jako poslední."
To vede k závěru, že pokračování v ratifikacích (při neúspěchu ve Francii a v Nizozemí) by bylo z právního hlediska zbytečné. Neúspěch ratifikace nemůže být zhojen následnou ratifikací v jiných členských státech. Euroústava musí být schválena ve všech členských státech, aby nabyla účinnosti.
Myšlenka zastavení ratifikačního procesu v této fázi je také obhajována některými zastánci přijetí euroústavy. Obávají se rizika napodobení, neboli efektu sněhové koule, tj. možnosti že francouzské na nizozemské "NE" by povzbudilo další následovníky. To by mohlo mít negativní efekt na úspěšnost pokusů přimět tyto státy k opakování ratifikace nad nezměněným dokumentem.
Pokus o prosazení dokumentu (i přesto, že podle článku IV-447 nemůže vstoupit smlouva v platnost pokud ji neratifikuje byť jediný členský stát) vede jeho zastánce k řadě konstrukcí, které by měly podporovat pokračování v ratifikaci. Pokračování by bezpochyby usnadnilo nátlak na opakovanou volbu. Vzhledem k formulaci závěrečného ustanovení Článku IV-447 odst. (2) "... který tak učiní jako poslední" je možné tento nátlak vykonávat nekonečně dlouho.
Jeden z citovaných důvodů pro další ratifikace vychází z článku 30 v Závěrečném aktu - Prohlášení týkající se ustanovení Ústavy /mimochodem identickým s článkem IV-442 odst. (4)/. Tento článek zní:
"Konference konstatuje, že pokud po dvou letech od podpisu Smlouvy o Ústavě pro Evropu tuto smlouvu ratifikovaly čtyři pětiny členských států a jeden nebo více členských států se při její ratifikaci setkalo s obtížemi, bude se touto otázkou zabývat Evropská rada"
V rámci této deklarace č 30 (kterou lze interpretovat jako prováděcí předpis, který nabyl platnosti již podpisem smlouvy) se podle zastánců pokračování ratifikace členské státy zavazují, k tomu, že zkompletují své ratifikační procedury během dvou let od podpisu úmluvy. Nutnost pokračování ratifikací je podle nich také jedinou cestou jak poznat, zda daného prahu 20-ti ratifikujících států (tj. čtyři pětiny) bylo v průběhu dvou let dosaženo.
//např.: The european constitution: How to proceed if France or the Netherlands votes "NO", Tosato, Greco, Istituto affari internazionali, Řím//
Interpretace deklarace 30 jako závazku ratifikovat během dvou let je mylná vzhledem k článku IV-447 odst. (2), "... nestane-li se tak /do dvou let/, ... bude platná ratifikuje-li ji poslední"
Důvody pro neschválení euroústavy ve Francii byly jak specifické, tak i vztahující se k vlastnímu dokumentu.
Mezi specifické (vnitropolitické) důvody patřilo:
- obavy z rychlého postupu pokud jde o euro, o rozšíření na východ, obavy z přijetí Turecka,
- obavy z nezaměstnanosti v souvislosti se směrnicích o liberalizaci služeb - Bolkesteinova směrnice
- pocity ohrožení "sociálních jistot".
- hlasování proti neoblíbené vládě (pokud by byla euroústava srozumitelná nemělo by to takový vliv)
- obava zemědělců ze změn ve financování společné zemědělské politiky EU
Podle průzkumu, který provedla agentura Ipsos při odchodech z volebních místností, byla při hlasování v referendu proti Ústavní smlouvě EU na prvním místě mezi motivy voličů nespokojenost s hospodářskou a sociální situací (uvádí 52% respondentů), odmítání přílišné „liberálnosti“ textu ÚS (40% respondentů)) a poté odpor proti vstupu Turecka do EU (35% respondentů).
Mezi důvody vztahující se k samotnému dokumentu patří:
- nejsou jasné důvody pro přijetí dokumentu (zastánci euroústavy ji nebyli schopni přesvědčivě vysvětlit)
- voliči byli postaveni před hotovou věc a dali to svým postojem najevo
- složitost, nesrozumitelnost a nejasné důsledky, různá interpretace váhy jednotlivých ustanovení (někteří ji interpretovali tak, že euroústava pomůže zachovat a posílit model "sociálního státu", jiní ji zase interpretovali tak, že francouzský sociální stát naopak zničí)
pravé důvody pro urychlení integrace
Významnou silou při posilování vlivu Unie jako celku je zejména přirozený zájem velkých zemí na podporu svých zájmů ve světě (Německo, Francie, Španělsko) včetně ochrany měny. Svědčí o tom řada vystoupení, např.
Borrell (předseda EP): "společná zahraniční politika pro členské země velice významná, neboť v dnešní době již žádný z nich není v situaci, kdy by mohl provádět skutečnou autonomní zahraniční politiku", nebo "FR nikdy nedokázala vést tak autonomní a významnou zahraniční politiku jako dnes"
Villepin (nyní min. předseda Francie) /projev v OSN proti irácké politice USA/, "Francie by byla bez EU vystavena útokům na národní měnu", nebo "Španělsko by nikdy nedokázalo stáhnout své jednotky z Iráku, neboť by národní měna peso byla na mezinárodním trhu „zmasakrována“ během jediné noci".
Chirac: EU musí být „zorganizována“, má poslání zakořeňovat ve světě demokracii a mír (samozřejmě z francouzského pohledu)
Přijetím euroústavy by došlo k významnému posílení váhy páru Francie-Německo. Zatímco v systému podle niceské smlouvy představuje kumulovaná váha obou zemí 18%, podle ÚS by jejich vliv stoupl na celých 32%. Šest zakládajících států by společně reprezentovalo 50% hlasů.
jak je to s výhodami, které přináší nová ústavní smlouva
Předkládané výhody představují mnohdy oblasti, které jsou již deklarovány ve stávajících smlouvách, nebo jsou jejich důsledky sporné.
Jako hlavní výhody euroústavy jsou prezentovány:
Stanovení jasných pravidel hry
Pravidla vůbec nejsou jasná - naopak nejasnost euroústavy je jedním z hlavních důvodů jejího odmítání.
Postup integrace EU je nyní, při požadavku jednomyslného rozhodování v Radě ministrů, téměř zablokován
K žádné blokaci dosud nedochází. Navíc požadavek jednomyslného rozhodování je již nyní omezen pouze na některé oblasti, jako je například policejní a soudní spolupráce, stanovení výše daní nebo společná zahraniční politika. Oblast ekonomická je téměř kompletně již nyní rozhodována kvalifikovanou většinou hlasů.
Zavádí právní subjektivitu Unie, která zajistí větší uplatnění zájmů členských států Unie v globálním světě
Již dle současných smluv má právní subjektivitu Evropské společenství, tedy ekonomický a obchodní pilíř Evropské unie
Rozšiřuje pravomoci národních parlamentů, dává jim právo zasahovat do přípravy evropských zákonů ještě před jejich přijetím Evropským parlamentem
Parlamentům členských států bylo dáno pouze právo být informován, právo hodnotit a právo namítnout porušení zásad subsidiarity a proporcionality. Evropská ústava jim však nedala právo zablokovat legislativu, vzniklou v centrálních unijních orgánech, pokud s tím tyto orgány samy nesouhlasí.
atp. diskuse těchto a dalších podobných "výhod" lze nalézt na eportalu
Euroústava na jedné straně liberalizuje
- posiluje pravomoci Komise a Evropské centrální banky při kontrole dodržování konvergenčních kritérií jednotné měny,
- liberalizuje pohyb pracovních míst a služeb i tam, kde nyní trvají omezení,
- pokračuje v otevírání trhu s volnou a nepokřivenou konkurencí,
- charta základních práv se aplikuje jen do té míry, aby se nedostala do rozporu s výše uvedeným principem volného trhu (podle některých interpretací),
- o liberálním charakteru nepřímo svědčí, že se ve francii proti euroústavě postavila největší odborová centrála v zemi, levicová CGT s hlavním argumentem: "je to text neoliberální povahy“. (Druhá nejvýznamnější odborová centrála CFDT /na levém středu/ byla pro euroústavu)
- svědčí o tom i vyjádření některých socialitů: Laurent Fabius, č. 2 v socialistické straně: euroústava otevírá cestu k liberalizaci EU, je málo sociální.
Na druhé straně má opačné tendence a socializuje
- euroústava stanoví nové cíle: plnou zaměstnanost, sociální tržní hospodářství, boj proti sociálnímu vyřazení a proti diskriminacím, sociální spravedlnost,
- stvrzuje sociální práva: ochranu proti neoprávněnému propouštění, právo pracujících na informaci a konzultaci ze strany zaměstnavatelů,
- každoroční sociální summit donutí sociální partnery, Komisi a Radu jednat o zaměstnanosti. Euroústava přiznává odborům a kolektivnímu vyjednávání prvořadou roli,
- euroústava garantuje veřejné služby. Jejich financování státem a orgány územní samosprávy bude možné odchylně od pravidel svobodné konkurence,
//Francois Hollande prvý muž fr. socialistů//
- všechny evropské politiky budou napříště brát v úvahu „sociální imperativy“ (čl. III-117) zaměstnanost, sociální ochranu, boj proti vyloučení, vzdělávání, zdraví,
- Nicolas Sarkozy předseda vládní strany UMP (Union pour un Mouvement Populaire): euroústava je završením toho, co bychom mohli nazvat francouzské vidění Evropy, oproti anglosaskému, čistě tržnímu, mezivládnímu pohledu.
Euroústava přínáší i řadu změn, jejichž dopady mohou být sporné
přináší další omezování suverenity
- zavádí právní subjektivitu Unie i v dosavadním 2. a 3. pilíři
- zavazuje členské státy aktivně a bezvýhradně podporovat společnou zahraniční a bezpečnostní politiku
- komunitarizuje rozhodování o spolupráci v trestních věcech
- zavádí možnost omezení volného pohybu plateb a kapitálu,
- nebude právo veta při budoucím rozhodování o struktuře rozpočtu EU
- z evropské úrovně bude možné ovlivňovat pracovní, sociální, důchodové a další zákonodárství.
- rozšiřují se pravomoci v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a policejní a soudní spolupráce v trestních věcech
- váha našich hlasů v Radě EU klesá o více než třetinu oproti současnému stavu, přičemž se usnadňuje přijímání nových právních aktů změnou systému výpočtu kvalifikované většiny.
Dochází k předaváni dalších kompetencí bez ohledu na souhlas či nesouhlas vlád a parlamentů členských států
- ústava" usnadní pokračování v dalším nevratném převodu národních pravomocí na evropskou úroveň, to umožňuje klausule flexibility /I-18/, přechodové klausule /IV-444 i řada případů v třetí části ústavní smlouvy/ i samotný koncept sdílených pravomocí /I-14/
- dílčí přechodové formule umožňují přechod na rozhodování kvalifikovanou většinou na základě pouhého rozhodnutí Rady v dílčích politikách
Prohlubuje demokratický deficit unie, protože posouvá společenství k ještě užší integraci
- EU trpí demokratickým deficitem, který se snaží mylně odstranit posílením pravomocí Evropského parlamentu
- nedostatečným způsobem ústava řeší postavení národních parlamentů, kterým neumožňuje směrodatně rozhodnout o porušení principu subsidiarity (chybí zde tzv. červená karta).
- Demokratický deficit a nedostatečná politická dimenze EU plodí neefektivní postupy
Řeší záležitosti, které patří do demokratické soutěže stran
- euroústava (která dává malou roli národním státům) přenáší řešení řady politických otázek na nadnárodní úroveň
- v cílích a hodnotách Unie direktivně nařizuje sledování určitých vizí, o kterých by přitom měla rozhodovat soutěž politických stran.
Usnadní pokračování v regulačně normativní mánii
- euroústava společným institucím přiznává nové pravomoci a tím zvyšuje akční rádius bruselské byrokracie
- praxe ukazuje, že uplatňování regulačních tendencí se projevuje i tam, kde to není zapotřebí, což vede ke snižování konkurenceschopnosti
Složitá struktura euroústavy
- Ústava" je pro laika velice složitá, nepřehledná a nedává odpověď na základní otázku, kde ještě leží odpovědnost EU za určité jednání a kde již mají rozhodovat členské země.
Charta práv zahrnutá do euroústavy směšuje politické deklarace se závaznými součástmi evropského práva
- Charta základních práv EU sjednocuje občanská a politická práva s dodatkovými právy hospodářsko-sociálními do jediného celku. Tato dodatková práva mají často proklamativní a aspirační povahu, nejsou vynutitelná, čímž je hodnota práv občanských a politických degradována. Tím se také vytváří předpoklady k interpretačnímu chaosu.
- dodatková práva nemají se skutečnými lidskými právy nic společného
- nárokovatelná práva navíc většinou znamenají jen nové formy omezení, nové regulace
- namísto přistoupení k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod si EU vytváří vlastní lidskoprávní kodifikaci, čímž skutečnou vymahatelnost práv oslabuje.
Jak dál v integraci EU
Rychlost politické integrace by měla zpomalit a respektovat přirozený vývoj. Do popředí integračních snah by se měly dostat ekonomické zájmy a praktické věci usnadňující lidem život.
Pokud chce Evropa ekonomicky konkurovat USA a případně dalším nadějným hráčům na poli světové ekonomiky, měla by rozšiřovat možnosti volného trhu, postupně odbourávat různé dotace (hlavně zemědělské) deformující její hospodářství .
Nový náhled na některé proklamace učiněné před začátkem ratifikačního procesu
Nelze než se zadostiučiněním posoudit některé silné výroky publicistů, nebo sdělení přímo adresované z Bruselu členským státům, či osobám.
Prvý se týká výhrůžek, či varování ve smyslu - neschválíte euroústavu, budete "odstaveni na vedlejší kolej", "izolováni", "snížíte svůj vliv" atp. Neúspěch referenda v konkrétních státech Francii a Nizozemí nyní těmto varováním velmi ubíral na síle. Nikdo si asi nedovede představit "izolaci" Francie.
Jiný silný výrok použil německý socialista Jo Leinen a týkal se požadavku na odstoupení prezidenta V. Klause, pokud by byla euroústava v ČR schválena a to jako reakce na jeho negativní postoj k ní. Bezpochyby nyní vyzve prezidenta Chiraka k odstoupení jako reakci na neúspěch referenda a Chirakův kladný postoj k euroústavě (pokud to neučiní, pak zřejmě Jo Leinen postrádá integritu).
|
Euroústava - jak dál po francouzském a nizozemském referendu (4.6.2005)
