Poslední dobou se šíří v rozličných textech a proklamacích pojem „Udržitelný rozvoj“. Stává se nejen součástí většiny "dobře strukturovaných" politických projevů týkajících se perspektiv, ale stává se i součástí evropské frazeologie. Za použitím tohoto slovním spojení se skrývá rozsáhlá a málo přehledná směs nejrůznějších zájmů. Protože je to pojem dostatečně obecný a nejasný lze jím zdůvodnit většinu různých požadavků počínaje regulacemi až po využití veřejných rozpočtů pro financování čehokoliv. Při jeho používani se již mnohdy ztrácí spojitost s jeho původním významem, kdy reprezentoval doktrínu vyčerpání zdrojů.
Pojem "udržitelný rozvoj" se zrodil ve Světové komisi pro životní prostřední a rozvoj při Organizaci spojených národů. Tam představoval koncept „rozvoje, který uspokojuje dnešní potřeby, aniž by bylo ohroženo uspokojování potřeb budoucích generací".
//World Commission on Environment and Development, Our Common Future (Oxford University Press, 1987), str. 8.//
Při podrobnějším pohledu na tento koncept nelze než souhlasit s řadou kritik, které dokazují, že jeho východiska i závěry jsou nesprávné, že reprezentuje jistou ideologii (která se opírá o doktrínu vyčerpání zdrojů) a kterou lze dobře použít při zdůvodnňování regulací ve společnosti. (např. M. Hampl „Vyčerpání zdrojů – skvěle prodejný mýtus“ vydaného v CEP v únoru 2004, nebo Jim Peron „Omyl „trvale udržitelného rozvoje“. V Ideas on Liberty, magazínu vydávaném americkou nadací Foundation for Economic Education. Přeložil Petr Mach /vyšlo v Laissez Faire, září 2003/)
Takto formulovaný koncept neodpovídá na základní otázky, které s sebou nese - neříká, jaké zdroje mají být udržovány, neříká, pro koho by měly být udržovány, neříká, jak dlouho mají být udržovány. Pouze předkládá nepodložená tvrzení a volá po centralizované státní regulaci ekonomických zdrojů, a to nejlépe v celosvětovém měřítku. Pod domnělým rizikem vyčerpání zdrojů a ohrožení životního prostředí, vznikají požadavky na omezování výroby a spotřeby a na brždění růstu. Svědky falešných předpovědí jsme byli již mnohokrát. Podle slavného britského ekonoma Thomase Malthuse (1766-1834) mělo lidstvo již před desítkami let vyhynout hlady. Podle předpovědí "Limitů růstu"*) mělo lidstvo mít dnes například již zcela vyčerpané zásoby zlata a mělo být blízko vyčerpání stříbra a mědi. Po dvaceti letech pokračující těžby uvedených zdrojů se jejich aktuální disponibilní objem pro lidstvo dokonce zvýšil. Stejně tak se za tu dobu ani nezastavil hospodářský růst, a to ani přes pokračující explozivní růst populace.
*) kniha Limity růstu z roku 1972 sepsaná na objednávku Římského klubu, mylně předvídala v horizontu několika desítek let vyčerpání zdrojů některých klíčových surovin.
Tento koncept nebere v úvahu růst lidského poznání a technologického pokroku a skutečnost, že lidské poznání samo zdroje vytváří. Růst lidského poznání umožňuje dlouhodobě jak pokles nákladů na těžbu daného zdroje, tak i pokles nákladů na hledání jeho zásob. Navíc je to právě růst lidského poznání, který umožňuje hledání náhrad za existující zdroje.
Zastánci Teorie udržitelného rozvoje, kteří vycházejí vstříc apokalyptickým ekologistickým hnutím, neberou v úvahu úlohu cen a tržních motivací, které znemožňují, aby jakýkoliv poptávaný zdroj byl vyčerpán. Krize na neregulovaném trhu obsahuje vždy zárodek svého vlastního vyřešení.
Výjimku vnáší pouze státní či veřejné vlastnictví, které bývá často spíše příčinou problémů se zdroji nebo ekologických problémů než lékem proti nim. Problémy jako je nadměrný rybolov, odlesňování, znečištění ovzduší, kontaminace podzemních vod, skládky toxických odpadů, znečištění vody, se vždy týkají veřejného majetku. Jelikož jsou tyto zdroje ve vlastnictví státu, ve správě mnoha lidí, žádný jednotlivec není stimulován, aby o ně pečoval.
Naplňování vize "udržitelného rozvoje" by vedlo k technologickému zaostávání, k riziku plýtvání a ke snižování životní úrovně. Vynucené restrikce spotřeby by podvázaly technologické inovace. „Správná" nastavení materiálových regulací před pár desetiletími by mohla zabránit rozvoji optických vláken, mobilních telefonů a internetových technologií. V důsledku by bylo i dnes ke komunikaci stále potřeba obrovské množství mědi a papíru. Vzpomeňme si také jak se v komunistických zemích plýtvalo s energií, protože tam výroba a výzkum na žádné cenové signály nereagovaly a žádné cenové signály nesměřovaly ani vůči spotřebitelům. Vynucené omezování spotřeby by snížilo naši životní úroveň i životní úroveň následujících generací za účelem uchování zdroje, který budeme potřebovat stále méně a který možná jednou nebudou lidé potřebovat vůbec
Skutečné limity růstu lidstva spočívají v násilí a nesvobodě, tedy v chování člověka k člověku, nikoli v chování člověka k přírodním zdrojům.
Ke konceptu „udržitelný rovoj“ pak byla v r. 2002 přidána nová dimenze, která se týká integrace ekonomické, environmentální a sociální politiky. //Johannesburg - "Summit o udržitelném rozvoji" 26.8.2002//.
Dalo by se pochopit, že se jedná o zdůraznění kompromisu mezi těmito oblastmi. Ke kompromisům zde ale dochází neustále (při projednávání zákonů, pri rozdělování státního rozpočtu a pod.). Hospodářství samo je je spoutáno mnoha pravidly a regulacemi a to zejména sociálními a ekologickými. Proto je takovéto spojení nic neřkající a zbytečné. Lze v něm spatřovat spíše politickou proklamaci, která může znít různým zájmovým skupinám přívětivě. Kdo by nechtěl lepší životní prostředí a sociální podmínky. Záměry by však měly mít své priority. Domnívám se, že pro většinu obyvatel je prioritní zaměstnanost, výše reálné mzdy a v Praze např. navíc dostupnost bydlení. A zde je generátorem hodnot zejména hospodářství. S růstem produktivity pak mohou být bohatší i sociální programy. Nikoliv naopak. Dáme-li prioritu hospodářství, pak na tom získá také životní prostředí. Dostupná fakta nasvědčují, že spotřeba zdrojů a stupeň znečištění ovzduší, vody a půdy prudce klesá u států s rozvinutým tržním hospodářstvím, a to navzdory (nebo spíše právě díky) tomu, že jejich ekonomický růst pokračuje.
Pozoruhodná je posedlost výrazem „udržitelný rozvoj“ a množení se jeho mutací. Jako by vládní úředníci při sepisování koncepcí našli zalíbení v novém neurčitém výrazu, kterým lze vyplnit prostor pro konkrétní vize, které se nedostávají, nebo demonstrovat konformnost s dnes dominujícím „evropským" myšlením a frazeologií.
Kromě již klasického výrazu zavedeného na summitu v Riu „udržitelné vzorce výroby a spotřeby“ a "míra udržitelnosti z hlediska životního prostředí" se objevují stále nové odvozené.
Např. ve vládním dokumentu „Koncepce směřování České republiky v rámci Evropské unie na léta 2004 až 2013" (ve vládě 11. února 2004 na vědomí) lze nalézt jedenáct nových mutací tohoto pojmu: udržitelný rozvoj a prosperita, dlouhodobě udržitelný hospodářský růst, udržitelný růst, udržení harmonických vztahů mezi všemi skupinami, udržitelného hospodaření v lesích, udržitelného využívání území, udržitelnou spotřebu a výrobu, udržitelného veřejného penzijního systému, udržení zaměstnání, udržení autonomní role Evropského sociálního fondu, udržení finanční rovnováhy zdravotnického systému.
V jiném materiálu „Střednědobá koncepce sociálního a ekonomického rozvoje" (zpracovaném pro vládu Radou vlády pro udržitelný rozvoj v prosinci 2003)“ je další generace výrazů: udržitelný rozvoj zemědělství a venkova, obhospodařování lesů udržitelným způsobem, udržitelný rozvoj dopravy, udržitelný počet personálu v armádě, trvale udržitelný růst v ekonomické oblasti.
Předvojem při nadužívání tohoto výrazu a jeho tvůrčím zpracováním se mohou chlubit zejména organizace nevládní: např. – „zajištění trvalosti politiky trvalé udržitelnosti" //v závěrech fóra pro udržitelný rozvoj MHMP 10.5.2004// nebo Manifest "Svoboda a udržitelnost" //Dejmal, Keller, Kohák 23.9.2003//.
>>> viz také Peron: Omyl trvale udržitelného rozvoje
>>> viz také STANOVISKA: Udržitelný rozvoj - odpovědi na výhrady |
Udržitelný rozvoj – snaha o centrální plánování nebo nová ideologie? (6.9.2004)
