Jedním ze závažných problémů České republiky je rostoucí nezaměstnanost. V minulém roce kolísala míra nezaměstnanosti až do listopadu stále pod 10ti procenty, v prosinci však již činila 10,3 %. V lednu t.r. pak došlo k nárůstu na 10,8 procenta, což reprezentuje celkem téměř 570 tis. nezaměstnaných. To je o 31 tis. více, nežli loni v lednu.
V okamžiku demise koaliční pravicové vlády v r. 1997 bylo 220 tisíc osob bez práce. Dnes po necelých 5-ti letech jiné koaliční vlády, která si dala za cíl právě zvýšenou zaměstnanost, je bez práce dvojnásob osob. To přesto, že od započetí Národního plánu zaměstnanosti tj. od května 1999 bylo již investováno do politiky zaměstnanosti na 47 mld. Kč.
Příčiny nezaměstnanosti a nízké tvorby nových míst lze hledat v nepružnosti trhu práce, ve stále se zvyšující regulaci zatěžující zejména malé podniky, které bývají hlavním zdrojem pracovních míst, a v systému dávek nepodněcujícího občana k hledání práce. Dalším faktorem je také stížená možnost stěhovat se za prací díky neexistujícímu trhu s byty a ochota ke vzdělávání a k rekvalifikaci.
Nepružnost trhu práce
Nepružnost trhu práce spočívá v tom, že zaměstnavatel je nyní tak svázán zákoníkem práce (a navíc i odvodovou zátěží za zaměstnance), že si pořádně rozmyslí, zda někoho přijme. Pokud se totiž dostane do problémů není již schopen pružně člověka propustit a nutně dochází ke ztrátám podkopávajícím možnost dalšího nastartování podniku v případě zlepšení situace, např. při zvýšení poptávky po daném zboží, nebo službách. Příliš mnoho rizik vede k malé ochotě podniků zaměstnávat nové lidi.
Řešením by byla větší smluvní volnost ve vztazích zaměstnanec-zaměstnavatel. Např. zeslabení ochrany před výpovědí a usnadnění termínovaných pracovních smluv. Na krátkodobá pracovní místa se někdy pohlíží jako na ,,triky" společností, které touží zaměstnancům dávat dle libosti výpověď. Na druhé straně, drobný nárůst zaměstnanosti, k němuž v poslední době v Evropě došlo, byl výsledkem především krátkodobých úvazků.
Pokud srovnáme Evropu s USA (kde je nezaměstnanost tradičně nižší), je rozdíl v pružnosti trhu práce mezi oběma regiony podle [1] velmi výrazný. Autoři uvádí, že během recesí a konjunkturních fází lze přímo cítít změny v kvalitě a počtu servírek v restauracích, početnosti personálu v obchodech, dostupnosti úklidových služeb. V průběhu čilých 90. let téměř nebylo možné sehnat kvalifikované zaměstnance, kteří by v pohostinství zaplnili volná pracovní místa /tj. měli lépe placená místa jinde/. Během hospodářsky váznoucích let Bushovy administrativy bylo takových pracovníků nespočetně, /tj. našli své uplatnění alespoň zde/. V Evropě takové rozdíly zaznamenat nelze: číšníci, sběrači nádobí i kuchaři mají jistotu zaměstnání.
Dalším faktorem, který má vliv na zhoršení pružnosti trhu práce v Evropě ve srovnání s USA je odlišné vnímání postojů zaměstnanec - zaměstnavatel. Podle stejných autorů [1] si pracující a manažeři v kontinentální Evropě udržují mnohé ze starého třídního antagonismu, který se prvně projevil s nástupem industrializace v 19. století. Dodnes se vzájemně považují za ,,nepřátele". V USA je takové smýšlení v kultuře mnohem méně zakořeněné. Přední američtí myslitelé 19. století - ba i odboráři - hovořili o ,,souzvuku zájmů" pracujících a kapitálu a dělníci i manažeři se nadále vnímají spíše jako partneři než protivníci. To je ještě pozoruhodnější ve světle ohromné - a stále narůstající - nerovnosti v odměňování uvnitř amerických společností. Rozdíl mezi platy dělníků a ředitelů je v USA mnohem větší než v Evropě, přesto se zášť vůči ,,šéfovi" zdá na starém kontinentu mnohem silnější.
[1] Alesina, Giavazzi: The Great Job machine, listopad 2003, Project Syndicate
regulace
Na nárůst pracovních míst mají pozitivní vliv všechny faktory, které podporují růst drobného a středního podnikání. Práci nedokáže "vyrobit" žádná vláda (pokud nechceme být všichni ve státní správě), ale pouze podnikatelský sektor a zejména ta jeho nejflexibilnější část - tj. malé a střední podniky. Ty vytváří např. v Evropě 2/3 pracovních příležitostí. Tento sektor je stále více omezován zvyšující se regulací, bujícím živnostenským zákonem, předpisy (hygiena, bezpečnost, životní prostředí.. ), daňovým zatížením, přesunem povinností státu na podnikatele (nemocenská), snížení spodní hranice pro platbu DPH apod. Jenom od roku 1998 do r. 2001 u nás zanikla jedna čtvrtina firem s jedním až pěti zaměstnanci a jedna desetina firem s šesti až deseti zaměstnanci. Dohromady je to více než 150 tisíc pracovních příležitostí. Řešením by bylo méně byrokracie, méně překážek v podnikání a daňová reforma.
Podle sdělení Českého statistického úřadu v závěru roku přibylo 27.600 podnikatelů, kteří nikoho nezaměstnávají. Naproti tomu ubylo dalších 12 tisíc těch kteří dávají lidem práci. Důvodem bude podle analytiků zřejmě vysoké daňové zatížení práce, kvůli kterému může být výhodné dávat práci lidem na živnostenský list místo v zaměstnanecké poměru.
systém sociálních dávek
Stávající systém sociálních dávek příliš nepodněcuje občany k hledání práce. Příliš štědré dávky vítězí u občanů nad hůře placeným zaměstnáním, což zpětně vyvolává poptávku po nelegální (levné) práci zahraničních pracovníků. Rozdělování dávek navíc administruje obrovský aparát drahých úředníků. Problémem sociálních dávek je jejich dvojsečnost. Na jedné straně se stát jejich prostřednictvím snaží zaručit každému alespoň základní životní potřeby. Na druhé straně silně zatěžují rozpočet a příjemce ztrácí motivaci postarat se sám o sebe.
Směřování podpor přímo k poskytovatelům služeb nebo prostřednictvím neobchodovatelným kupónů by bylo jedním z řešení. Mohlo by omezit narůstání počtu neplatičů (nájemné, služby související s bydlením ..) a zároveň zvýšit motivaci k práci. Nikdo totiž není rád bez skutečných peněz. Vždy by také mělo platit, že plat musí být vyšší než podpora v nezaměstnanosti a podpora v nezaměstnanosti vyšší než sociální dávky.
Stejné problémy má i Evropa. Na poválečném nárůstu nezaměstnanosti v západní Evropě se nepodílely jen ekonomické problémy, ale také vlídná náruč sociálního zajištění. Např. v Nizozemsku v r. 1970 představovali nezaměstnaní pouhá tři procenta, lidí dostávajících sociální podporu o patnáct let později to bylo téměř 70 procent. Kdysi velkorysé Nizozemsko už dávno přistoupilo k omezování podpory a zpřísnění podmínek jejího získání. Mladí lidé musí o půl roce vzít i přechodnou práci za minimální mzdu - sankce je odebrání dávek. Podobně postupuje Dánsko
Tento problém si nyní výrazně uvědomuje Německo, jak ukazuje nový program Agenda 2010. Hlavními body tohoto programu (na kterém se shodla vláda i s opozicí) je snížení daňového zatížení, omezení podpor v nezaměstnanosti a omezení ochrany zaměstnanců před propuštěním.
Pro ilustraci srovnám dávky a průměrné mzdy
A) dávky pro čtyřčlenou rodinu jsou (2002):
Částka životního minima pro čtyřčlennou rodinu (2 děti ve věku do 6-ti let) činí 10. 900 Kč
(Osobní potřeby jednotlivých osob) + společné potřeby čtyřčlenné domácnosti:
(2 x 1.690 Kč + 2 x 2.320 Kč) + 2.880 Kč = 10. 900 Kč
nároky této rodiny odvozené z výše jejich měsíčního životního minima 10. 900 Kč pak jsou:
+ 1. 080 Kč příspěvek na bydlení
+ 1.268 Kč sociální příplatek
+ 1.082 Kč příspěvek na děti
tj. celkem 14.328,- Kč (čistý příjem)
B) průměrná hrubá mzda v r. 2002 byla 18.133,- Kč. To je však hodnota aritmetického průměru mezd, která je deformovaná hodnotami extrémních příjmů. Vhodnější pro porovnání je hodnota tzv. mediánu mezd, tj. integrálního průměru, tj. hodnoty pod a nad kterou je stejný počet příjemců. V r. 2002 činil medián hrubých mezd 15.542,- Kč. (viz 035 průměrné mzdy )
C) srovnání: Uvážíme-li, že čistá mzda bude cca o 30% menší, nežli hrubá, pak je průměrná čistá mzda cca 12.700,- Kč a medián čistých mezd pod 11.000,- Kč. Jsou tedy dokonce obě hodnoty nižší nežli výše uvedený příklad dávek.
Přestože dávky jsou různé podle situace rodin, je zřejmá blízkost hodnoty průměrných mezd a dávek. To je také důvodem, proč v regionech s nejnižší mzdou a nejvyšší nezaměstnaností si některé podniky stále stěžují na to, že nemohou naplnit svoje pracovní stavy.
nemožnost stěhovat se za prací
Významným faktorem, který má vliv na nalezení práce je také možnost rychle a snadno si kdekoliv najmout byt. A to zejména v těch oblastech, kde je potenciální nabídka míst větší, tj. ve větších městech. To by pak přispělo i k ochotě lidí stěhovat se za prací a současně k nižší nezaměstnanosti.
Řešení tohoto problému je známé - deregulace právní, cenová a adresné příspěvky na bydlení odvíjející se od normativní míry zatížení domácností. Tím by se vytvořil trh s byty a dostupnost bydlení by se silně zvýšila. Analýzy ukazují, že náklady na deregulaci, tj. nároky na adresné příspěvky na bydlení, které by vycházely z normativní míry zatížení domácností, tak jako v západoevropských zemích, by byly pro ČR schůdné. Celkové náklady by rostly od počátečních 1-2 mld Kč ročně až po max. 6,5 mld ročně (při úplné deregulaci nájemného ve všech bytech včetně obecních a za předpokladu, že úplně všichni oprávnění o příspěvek zažádají). Rezervy ve zdrojích jsou značné, ty by spočívaly v postupným odbouráním současných subvencí na politiku bydlení ve výši nejméně 25 mld Kč (ze stávajících 40 mld), ve snížení výdajů na sociální dávky v nezaměstnanosti o cca 6 mld Kč, ve zvýšení příjmů ze zdaněné zvýšené stavební činnosti o cca 3 mld Kč, a posílení veřejných příjmů obcí o minimálně 13 mld - pokud by aplikovaly alespoň neziskové nájemné.
vzdělávání a k rekvalifikace
Jiným faktorem je i možnost a ochota ke vzdělávání a k rekvalifikaci. Poslední dobou se formuje poměrně silná skupina obtížně zaměstnatelných pracovníků se základním vzděláním, neznalých práce s počítači, bez jazykové přípravy a specializovaných dovedností. I v této oblasti je vlastní motivace a vlastní snaha důležitější a efektivnější než úřady práce sebelépe připravené rekvalifikace.
Typickým problémem u starší generace, která má největší problémy se zaměstnáním je postoj "Zdraví a věk mi neumožňuje těžkou manuální činnost a na rekvalifikaci se necítím" (viz např. MFD 12.2.2004). Stávajícím úskalím pro získávání zaměstnání je úzká specializace bez ohledu na obor. Každý z nás by měl být dnes připraven na to, že za svůj život bude muset zásadním způsobem změnit vývoj své kariéry. Tato flexibilita se jeví jako naprostá nutnost. Nyní jsou perspektivní technicky vzdělaní lidé s jazykovým vybavením, kvalifikovaní řemeslníci nebo administrativní personál, který je alespoň dvojjazyčný. Zde by nejlepším nástrojem byla zvýšená nabídka škol na celoživotní vzdělávání a doplňování kvalifikace. Zejména v této oblasti by bylo vhodné školám umožnit nabízet toto vzdělávání za úplatu.
|
Jak s nezaměstnaností v ČR (5.2.2004)
