Vstup České republiky do Evropské unie se nezadržitelně blíží. Podle výzkumu veřejného mínění zveřejněného dne 3. října 2002 ale podíl podpory pro vstup EU v naší zemi neustále klesá. Skoro polovina našich spoluobčanů (42%) se dívá na budoucí začlenění do EU s jistými obavami. Jako nejcitlivější je především vnímána obava ze zhoršení sociální situace. Pouze malé procento lidí vidí jako hlavní přínos našeho vstupu do EU zlepšení jejich životních podmínek (5%). Strach z našeho začlenění do procesu evropské integrace tak začíná pomalu převažovat nad výhodami, které by nám mohla Evropská unie přinést. Máme se ale opravdu čeho bát?
Hlavní výhody našeho členství v EU jsou představovány především přístupem na mnohem větší trh, možností volně cestovat po členských zemích EU a příležitostí čerpat ze strukturálních fondů unie. Negativa jsou potom dána mnohem silnější konkurencí uvnitř trhu unie, ztrátou státní podpory v oblasti českých zpracovatelských a výrobních odvětví a samozřejmě ztrátou suverenity České republiky.
Osobně se domnívám, že vstup do EU je pro nás z důvodů ekonomických a politických jistě prioritním cílem. Náš rychlý vstup bude samozřejmě podmíněn jistými negativními dopady, které z přičlenění k takové organizaci vždy pramení. Není v našem zájmu nic takového zatajovat. Každý z nás tak pocítí dopady, které na krátkou dobu ovlivní znatelně náš život. Ovšem pozitiva, které nám vstup do EU v budoucnu přinese jistě převáží nad všemi negativy, které nás budou sužovat v prvních letech. To vše samozřejmě za podmínky, že nebudou posilovány pravomoci evropských orgánů jako Evropské komise a Evropského parlamentu. Samozřejmé je také zachování EU stojící na principu národních států a důrazné odmítnutí případné federalizace.
Druhou otázkou ovšem je, jakým způsobem se nám sama Evropská unie prezentuje a jak v tomto vztahu na nás působí politika současné vlády. Ta totiž místo toho, aby důsledně hájila naše zájmy, často zaslepeně ustupuje požadavkům unie. Jako příklad mohou sloužit nerovnoprávné podmínky členství nově přijatých členů. Ti budou oproti stávajícím státům EU podstatně znevýhodněni v čerpání dotací, volném pohybu pracovních sil, ale také v rozhodovacím procesu uvnitř samotné EU. Politika, která nám prezentovala unii jako ideální, spásu přinášející společenství tak úplně selhala. Nakonec se přece jenom ukázalo, že i Evropské unii, tak jako všem, jde jen o uzavření výhodného obchodu.
Není se tak čemu divit, když někteří začínají mít ze vstupu do EU strach. To jak se nám prezentuje, nezavdává žádný důvod k radosti. Měli bychom proto chtít důslednější a mnohem racionálnější politiku vůči Unii, která bude spočívat hlavně na jasné politice obhajoby zájmů občanů České republiky a důkladné informovanosti. V tomto ohledu jsem optimista. Věřím, že posun k takové politice může být více než jen pozitivní. Vše se pak může změnit již za pár týdnů. Čekají nás totiž další volby a my můžeme dát naší politice jiný směr. Takový směr, který pro nás nebude znamenat pozici pouhého podřadného člena v Unii. To je myslím hlavní cíl, kterým by se měla budoucí zahraniční politika České republiky ubírat. Každý z nás by měl pro to něco udělat.
|
Musíme se bát Evropské unie? (4.10.2002)
