S napětím sledují mnozí z nás jednání Evropské rady v Bruselu. Média věnují tomuto zasedání evropských premiérů a prezidentů pozornost, soustřeďující se na centrální otázku: Jaké části neschválené evropské ústavy mohou oživnout v podobě nové základní smlouvy? Dvoudenní setkání Evropské rady snad nabídne některé odpovědi a otevře cestu k dalším jednáním, jež proběhnou na podzim letošního roku.
Tato jednání se zaměří na upřesnění několika sporných bodů, na nichž se nemohou členské státy zatím shodnout. Právní subjektivita Unie, pilířové rozdělení evropského práva, váha hlasů v Radě ministrů nebo status Charty základních práv představují kámen úrazu. Co si o těchto otázkách myslí veřejnost? S největší pravděpodobností nic. Proč? Jednak proto, že se jedná o záležitosti zdánlivě technického charakteru. V neposlední řadě ale také proto, že kýžená evropská veřejnost, která by se zabývala evropskými tématy, ve skutečnosti neexistuje.
Co však existuje, jsou občané členských států. Existují národy jako přirozené politické jednotky, na nichž je architektura Evropy ve skutečnosti postavena. A také existuje jejich politická reprezentace – národní parlamenty. Jistě, veřejnost bývá chováním svých zastupitelů někdy zklamána. Ale někdy také spokojená. Proč tomu tak je? Protože v každodenní sprše v podobě večerních televizních zpráv spolu se svými volenými zástupci prožívá boje o podobu zákonů, které se občanů bezprostředně týkají. Tito politici hovoří stejným jazykem jako občané, v mládí chodili do stejných škol, a nyní žijí ve stejném prostředí jako jejich voliči. Velice dobře vědí, jakými tématy veřejnost žije.
Je opravdu zajímavé, jak jsou zároveň národní parlamenty od evropského dění izolovány. Na rozdíl od ministra zemědělství, ministra financí nebo ministra životního prostředí zkrátka volení zástupci lidu nemohou přímo vstoupit do evropského rozhodovacího procesu. Nyní se jedna možnost nabízí, a o této možnosti se povede diskuse i na podzim v jednáních o nové základní smlouvě EU. Lidově se této možnosti říká červená karta. Ta by měla umožnit, aby národní parlamenty poté, co Evropská komise navrhne novou směrnici nebo nařízení, mohly zhodnotit její přidanou hodnotu. Pokud by jedna třetina nebo čtvrtina parlamentů došla k názoru, že evropský předpis není nezbytný a věc lze řešit účinněji na národní úrovní, musela by Komise předpis stáhnout. Tuto kartu v bezzubé podobě navrhovala již ústavní smlouva. Říkalo se ji žlutá karta, protože Komise by nemusela názor parlamentů vyslyšet. Parlamenty by potom v této hře ale hrály roli statistů nebo nepříliš vlivných lobbyistů. To, že by se mohly v případě následného přijetí sporného předpisu obrátit na Evropský soudní dvůr, je věru slabá útěcha. Tento orgán Evropské unie je povinován k uskutečňování „stále užší Unie“ a svou roli takto také důsledně chápe.
Je nepravděpodobné, že se podaří zřídit nezávislý kompetenční soud, který by o těchto sporech rozhodoval. Rovněž je nepravděpodobné, že kompetence EU budou dostatečně jasně odlišeny od působnosti členských států. O zjednodušeném přenášení kompetencí zpět na členské státy se nám také může jenom zdát. Je tedy centralizační trend nezvratný? Musí být integrace jednosměrná? Existuje „dějinná nutnost“ prohlubování integrace? Existuje nějaký stav, kdy už nebude možné postupovat dál a integraci dále utěsňovat? Vážné otázky dosud zůstávají bohužel bez seriozní odpovědi, prostě se o nich nepřemýšlí.
Prakticky jedinou za současné situace proveditelnou variantou, jak rozhodování v EU racionalizovat, a zároveň variantou, která zůstává ve hře, je právě červená karta. Jsem rád, že česká vláda stejně jako naši nizozemští kolegové při jednáních o budoucnosti evropské integrace s touto variantou počítá. Vždyť červena karta nenaruší institucionální strukturu Unie – nevytváří žádnou novou instituci, žádnou novou parlamentní komoru, neprodlužuje legislativní proces. Národní parlamenty dokonce asi ani nadále nebudou moci iniciovat přijetí nového evropského předpisu. Červená karta naopak rozhodovací proceduru zefektivňuje tím, že může znemožnit přijetí nepotřebného předpisu. A to koreluje se samotnou snahou Evropské komise odbyrokratizovat Evropskou unii. Tomuto bohulibému úmyslu však dosud chybí potřebný stimul, a tím by mohla být právě červená karta.
Pokud se v souvislosti se zavedením mechanismu červené karty pro parlamenty členských zemí bude debata o Evropské unii stále častěji přesouvat i do národních parlamentů, může to mít ještě jeden pozitivní efekt. Evropské dění se přenese blíže občanům. Protože jedině tak si občan v podvečerní dávce svých televizních zpráv z parlamentní debaty o regulaci roamingu, jaderné energetice nebo zemědělských dotacích uvědomí, že v těchto případech není zajatcem své domácí legislativy, ale že se už jedná o evropské téma.
|
Červená karta může zaručit férovou hru (22.6.2007)
