Otevření hranic po r. 1989 představovalo jeden z významných předělů, které umožnily opětovné navázání našeho násilně přerušeného spojení se světem. Povzbudilo široké spektrum lidských i občanských aktivit a dalo potřebný impuls ekonomice. K dalšímu posílení tohoto trendu dochází vstupem ČR do EU. Přirozeným důsledkem otvírání hranic je však také migrace (a imigrace) se všemi pozitivními i negativními důsledky.
Česká republika byla dosud tzv. tranzitní zemí, přes kterou se uprchlíci z asijských nebo afrických zemí snažili dostat na západ, tedy do zemí Evropské unie. Se vstupem do EU se však stáváme i my pro řadu cizinců vysněným cílem, atraktivní zemí pro trvalý pobyt.
Jsme zároveň svědky toho, jak EU na jedné straně považuje za vhodné získávat migranty pro určitá odvětví a regiony a naplnit tak jejich ekonomické a demografické potřeby. Na druhé straně se nedaří omezit nelegální imigraci a zlepšit míru integrace cizinců.
Rizika imigrace
Navzdory dosavadním restriktivním imigračním politikám uplatňovaným většinou členských států od 70. let 20. století přichází i nadále do EU velký počet migrantů, kteří hledají zejména práci, společně s osobami žádajícími o azyl a ilegálními imigranty. V celé EU existují pašerácké sítě, které zneužívají osoby hledající lepší životní podmínky. Imigrace se stává palčivým problémem celé západní Evropy, a to ve smyslu zvýšených sociálních nákladů, vytváření ohnisek nelojality, atomizaci společnosti (tj. jejímu rozkladu do vzájemně nekomunikujících skupin, jejichž odlišné hodnotové představy vedou ke vzniku závažných konfliktů), kriminality imigrantů, hrozby teroristických útoků a následně narůstající xenofobie.
existují navíc další nové okolnosti, které napomáhají nelegální imigraci
Existují celé sítě advokátů a nevládních organizací zabývajících se a živících se problematikou imigrace a interpretujících pravidla týkající se imigrace způsobem stranícím imigrantům
Vznikají rozsáhlé etnické enklávy. V nich se hovoří jazykem imigrantů a dominují tu jejich kulturní a náboženské hodnoty, což působí nejen jako brzda při asimilaci nově příchozích do hostitelské společnosti, ale i jako magnet pro další imigranty
Levná letecká i pozemní doprava usnadňuje snažší překonávání vzdáleností. Vedlejším efektem levnější dopravy spolu s existencí internetu a dalších pokroků v komunikaci je pak skutečnost, že imigranti již necítí potřebu zpřetrhat své svazky s původní vlastí a výrazněji se integrovat.
Většina evropských zemí v oblasti imigrace přitvrzuje.
Německo, kde žije přes 7 milionu lidí s cizím pasem, sice pociťuje rostoucí nedostatek odborníků, ale zhoršená hospodářská situace a zvýšená nezaměstnanost utlumily ochotu k velkorysému řešení přístupu imigrantů na vlastní území. Italští poslanci schválili v r. 2002 imigrační zákon, který výrazně ztíží podmínky pro povolení vstupu a pobytu do Itálie. Ten usnadňuje vypovídání ilegálních imigrantů do zemí původu a zvyšuje trestní postih převáděčům. Ve Španělsku v minulém volebním období prosadila vládnoucí Lidová strana nové přísnější přistěhovalecké zákony. Ty mají například přistěhovalcům znemožnit legalizaci pobytu přímo ve Španělsku. Místo toho se musí vrátit do země původu a o pracovní povolení a povolení k pobytu žádat odtamtud. Nizozemský parlament schválil v tomto roce vládní návrh, který předpokládá vypovězení 26.000 neúspěšných žadatelů o azyl. Smyslem návrhu je vypovědět ze země osoby, kterým se nepodařilo získat azyl, byť žijí v Nizozemsku již řadu let. Imigranti by měli Nizozemí opustit do tří let.
Zajímavý je příklad Dánska
Dánský parlament v r. 2002 schválil zákon o nové restriktivní imigrační politice. Podle nového zákona je podstatně přeformulován status uprchlíka a právo na azyl mají jen ti běženci, na něž se vztahují mezinárodní konvence. Omezeno je i slučování rodin. Dánska imigrační politika se ukazuje jako velmi úspěšná a může působit i coby vzor pro nové členské státy Unie. Dokázala totiž skloubit dva základní principy - spravedlivé zacházení s uprchlíky s realizací vlastních zájmů. I díky tomu Dánsko nemá narozdíl od jiných evropských států závažné problémy s kriminalitou cizinců. Co je však podstatné dodat: tuto přísnou, nezávislou a úspěšnou politiku si Dánové mohou dovolit proto, že přistupují k evropské integraci s jasnou vizí toho, co chtějí a co nechtějí. Není náhodou, že Dánsko je zemí, která vzorně plní závazky vyplývající z evropského práva, ale na druhé straně se neúčastní politik, které nepovažuje pro sebe za výhodné (stanoví vlastní zásady azylové politiky, neparticipuje na soudní spolupráci v trestních věcech a neakceptuje evropské občanství).
Pomoc asylantům v přiměřené míře
Na druhé straně, existují mezinárodní dohody, které nás zavazují poskytnout politickým uprchlíkům a asylantům v přiměřené míře ochranu dokud se nezlepší situace v jejich zemi. Tato ochrana je dána Úmluvou o právním postavení uprchlíků z roku 1951, jež byla v ČR vyhlášena zákonem 208/1993 Sb. Přiměřenou mírou rozumím respektování meze množství oprávněných uprchlíků srovnatelnou s ostatními evropskými státy. Množství nových trvalých pobytů je zapotřebí regulovat operativně podle schopnosti společnosti pojmout nově příchozí.
Úmluva o právním postavení uprchlíků
Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, jež byla v ČR vyhlášena zákonem 208/1993 Sb., ve svém článku 1 definuje uprchlíka takto: "Uprchlíkem se rozumí osoba, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je schopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti, nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem k výše uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit." Pojem azyl je na rozdíl od uprchlíka pojmem obyčejového mezinárodního práva. V českém prostředí nalezneme základní normu v článku 43 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), který stanoví: "ČR poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod."
Jak chce řešit imigraci EU
Na zasedání Evropské rady v Tampere (Finsko) v říjnu 1999 byly stanoveny nové prvky společné imigrační politiky EU. Článek 63 Smlouvy o založení ES říká, že do pěti let od vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost musí Rada přijmout opatření týkající se azylu a ilegální imigrace a politiky vracení nelegálních migrantů. Protože Amsterodamská smlouva vstoupila v platnost v květnu 1999, znamená to, že cílovým datem je květen 2004.
Evropská komise již přednesla návrhy na vytvoření této politiky, tj. na vytvoření společného právního rámce pro podmínky přijetí a pobytu státních příslušníků třetích zemí. Cílem je lepší zvládání migračních toků prostřednictvím přístupu, který bere v potaz ekonomickou a demografickou situaci v EU. Zvláště problematickou se však ukazuje být snaha o "přerozdělování" imigrantů mezi evropskými zeměmi na základě centrálně regulovaného plánu.
Krize "multikulturality"
V jednotlivých zemích Unie na sebe přitom narážejí dva protilehlé koncepty usilující o zmírnění negativních důsledků imigrace. Jedním z nich je princip asimilace - tj. postupného vyrovnávání se v tradicích a chování při vědomí potřeby přizpůsobit se civilizačním standardům většinové společnosti. Druhým je princip tzv. multikulturalismu, který již delší dobu prosazují v Evropě levicové strany a který má i u nás řadu vlivných intelektuálních přímluvců. Základní tezí ideologie multikulturalismu je přesvědčení, že "rozdílné civilizace, kultury a etnika mohou žít vedle sebe, spolupracovat a vzájemně se obohacovat, pokud se budou navzájem respektovat a tolerovat". Problémem této příjemně znějící abstraktní teze je však skutečnost, že empirická zkušenost její platnost nepotvrzuje. V současné době ideologie multikulturalismu v Evropě zjevně selhává, přispívá k atomizaci společnosti, jejímu rozkladu do vzájemně nekomunikujících skupin, jejichž odlišné hodnotové představy vedou ke vzniku závažných konfliktů. Svědčí o tom zejména vznik etnických enkláv, kam se nerady vydávají i policejní hlídky, oblastí které vytvářející ohniska politické neloajality s hostitelskou zemí a kam proniká neklid z míst, odkud imigranti pocházejí.
Jak dál
Politická realita bude vždy oscilovat mezi asimilací a multikulturalismem. Osobně považuji za žádoucí, aby se imigranti přizpůsobovali potřebám a hodnotám hostitelského národa spíše než naopak. Měli bychom přijímat imigranty postupně, a to s přihlédnutím k jejich kvalifikaci a dalším kvalitám, a to i kvalitám morální povahy. Realistická imigrační politika musí vyhovovat našim ekonomickým zájmům. Počet imigrantů by měl být dostatečný k tomu, aby do společnosti vnášel nové myšlenky a nové dovednosti, aniž by ji přitom dovedl k nestabilitě. Imigrace by měla být vždy řízená tak, abychom se mohli vyvarovat situace, která nastává již v některých evropských zemích (např. ve Francii), kdy se imigranti přestávají integrovat do společnosti a zůstávají opevněni v kulturních ghettech. Tyto lokality jsou pak úrodnou půdou pro společenskou nestabilitu a pro podrývání norem, které naší společnost definují.
Otázky, zda takto postupovat a řada dalších otázek souvisejících s imigrací, by měly být diskutovány zejména s širokou veřejností, neměla by se stát pouze doménou intelektuálů a právníků.
>Jeden z příkladů selhání doktríny "multikulturality" v Británii |