O přímé volbě prezidenta se v České republice nepřestává diskutovat. Avšak málokdo tuší, jaké jsou vlastně možnosti přímé volby prezidenta a jak jsou tyto uplatňovány v jednotlivých státech světa. Podívejme se tedy na celou věc z hlediska srovnání jednotlivých způsobů přímé volby a uveďme si několik argumentů svědčících jak pro tak proti jednotlivým metodám přímé volby prezidenta.
Jako hlavní kritérium, podle kterého jednotlivé metody rozdělíme, bude sloužit volební systém, dle kterého je prezident volen. Celou dobu se budeme zabývat pouze většinovými volebními systémy, jelikož v přímé volbě prezidenta vybíráme pouze konkrétního jednotlivce. K tomu jsou většinové systémy, které operují s jednomandátovými volebními obvody tou nejlogičtější volbou. V tomto sdělení se vyhneme takovým případům, jako jsou např. Spojené státy, kde je formálně prezident volen nepřímo, ale de facto se jedná o přímou volbu, jelikož volitelé, kteří prezidenta volí, mají de iure imperativní mandát. To znamená, že musí odevzdat hlas tomu kandidátovi, pro kterého se vyslovila většina voličů v daném volebním obvodě (federálním státě). Avšak ani s institucí imperativní mandátu to není zase tak jednoduché, protože může nastat situace, kdy volitel hlasuje proti většinovému názoru "svých" voličů. Tento případ však nastává jen velmi zřídka, v celé historii USA pouze dvakrát.
Systém jednokolové volby
Asi nejjednodušší způsob volby prezidenta je použití jednokolového většinového volebního systému. Pro přehlednost se tento systém označuje FPTP, což je z angličtiny zkratka slov first-past-the-post (vítěz bere vše). Logika tohoto systému je velmi prostá. Ve volbách zvítězí ten kandidát, který dostane nejvyšší počet hlasů. Systém je to tedy jasný, levný a efektivní. V současné době je používán na Islandu, Filipínách, Malawi, v Jižní Koreji, Mexiku aj. Další výhodou tohoto systému beze sporu je, že zvítězí ten kandidát, který má největší společenskou podporu. Ve volebním boji mají tak všichni kandidáti rovné šance. Zvolena je ta nejsilnější a nejvýraznější osobnost. Naopak nevýhodou FPTP je, že většinou dochází k situaci, kdy zvolený kandidát má minimální většinovou podporu, tzn. že absolutní většina voličů hlasovala proti němu. Tento příklad nastal například v roce 1993ve Venezuele, kdy Rafael Caldera byl zvolen prezidentem pouze s 30.5% hlasů. Většina společnosti, tj. 69,5% hlasujících volila někoho jiného. Caldera tudíž pro ně nebyl přijatelným kandidátem. Takovýto stav pak velmi oslabuje legitimitu prezidenta a zavdává příležitost pro časté politické konflikty mezi prezidentem zbývající politickou většinou.
Systém dvoukolové volby
Možností, jak se vyhnout situaci, kdy je zvolen kandidát bez většinové podpory společnosti, je zavedení druhého kola voleb, do něhož postupují dva nejsilnější kandidáti z prvního kola (majority-runoff system), nebo více než dva kandidáti z prvního kola (majority-plurality system). Dvoukolový systém volby prezidenta je používán ve většině států Evropy, které znají vlastní přímou volby prezidenta. Mezi tyto státy patří Polsko, Rakousko, Finsko, Slovinsko, Francie aj. Samozřejmě se s tímto systémem setkáváme i mimo Evropu a to hlavně v zemích Latinské Ameriky a ve frankofonních státech. Ani tento systém však nezaručuje, že zvolený kandidát má opravdu podporu většiny společnosti. Při nízké volební účasti totiž není zaručeno, že i kandidát, který obdrží přes 50% hlasů je opravdu přijatelný. Pokud je volební účast v takovýchto volbách nízká, lze o tom s úspěchem pochybovat. Další nevýhodou tohoto systému samozřejmě je, že ve druhém kole voliči hlasují především podle tzv. negativních preferencí. Volí tak toho, kdo je jim nejméně nesympatický, kdo vzbuzuje nejméně negativních reakcí. Může se tak stát, že je nakonec zvolen kandidát nevýrazný a politicky slabí a to jen proto, že byl přijatelný pro většinu voličů. Opravdu výrazné osobnosti tak mají v takovémto systému znevýhodněné postavení.
Maximalizace konsensu
Pro snahu o co největší podporu zvoleného prezidenta je v některých státech zavedena minimální volební účast. To je příklad hlavně Ruska a dalších post-sovětských států, kde je v praxi uplatňována minimální 50% volební účast. Důvod tohoto zavedení tohoto pomocného mechanismu si můžeme ukázat na prezidentských volbách ve Spojených státech v roce 1996. Zde došlo k situaci, kdy prezident Clinton byl ve skutečnosti zvolen pouze s 24% podporou. Voleb se totiž zúčastnilo "pouze" 49% oprávněných voličů a Clinton obdržel 49,24% platných hlasů a byl tak zvolen s podporou pouze jedné čtvrtiny potenciálních voličů. Zavedení pravidla minimální účasti však přináší mnohé komplikace. Volební účast totiž mezi prvním a druhým kolem voleb často kolísá, takže nedosažení minimální volební účasti v druhém kole může mít často neblahé důsledky.
Preferenční hlasování
Jedním ze způsobů, jak se vyhnout negativům většinového dvoukolového systému je spojení prvního a druhého kola. To lze uskutečnit mnoha způsoby. Jedním je například tzv. systém alternativního hlasování. Ten je uplatněn při prezidentských volbách v Irsku. Voliči mohou preferovat nejen jednoho kandidáta, ale přidělením preferenčních hlasů i další kandidáty a to tak, že prvnímu dají 1, druhému 2 až x-tému dají X. Hlasy jsou pak přepočítány tak, že kandidát s nejmenšími preferencemi ze sčítání vypadne a zbylé hlasy jsou přeřazeny ostatním kandidátům podle dalších preferencí. Takto se postupuje až do doby, kdy jeden z kandidátů nezíská absolutní většinu, nebo nejsou sečteny všechny preferenční hlasy. Tento systém přímé volby prezidenta má velkou výhodu v tom, že není nutné pořádat druhé koly volby a zvolený kandidát má opravdu největší podporu ve společnosti.
Jak je patrné z předchozího textu má přímá volba prezidenta ve světě mnoho modifikací. Každá z nich má svá negativa a pozitiva. Nikde neexistuje ideální způsob. Je tak na každém státu, aby si vybral ten, který mu připadá nejlepší. Snad tento stručný přehled pomůže každému, kdo by chtěl uvažovat nad snahou zavedení přímé volby i v České republice.
|
přímá volba presidenta – porovnání metod (24.10.2002)
