Evropská unie prochází posledních dvacet let procesem dramatických změn, který výrazně mění její charakter. Řeší přitom otázky velmi rozdílné povahy, které jsou ovšem ve svém důsledku vzájemně propojené: otázku efektivity (institucí i hospodářství), demokratické legitimity, rozšiřování počtu členů i větší odpovědnosti za mezinárodní vývoj.
Smluvní a institucionální struktura Unie se stala nepřehlednou. Nedostatek demokratické kontroly a vzdálenost od občanů natolik začaly ovlivňovat celkový integrační proces, že odstranění těchto problémů je předpokladem dalšího vývoje EU a to zejména v souvislosti s dalším, dosud největším kolem rozšíření. V druhé polovině roku 2003 se uskuteční mezivládní konference, která by měla přispět k vytvoření systému vládnutí pro rozšířenou Evropskou unií.
Reforma je zapotřebí, protože stávající nástroje rozhodování nejsou dostačující. Rozhodovací mechanismy by ztratily účinnost, finanční rámce by neudržely novou zátěž. Vnitřní různorodost EU se zvýší díky větším rozdílům v úrovni hospodářské vyspělosti členských států, díky větší pestrosti zájmů. Nově se také bude uplatňovat otázka, jak velké a malé státy zajistí v jiné a větší EU uplatnění svých zájmů.
Podle závěrů konference v Nice, rozpracovaných na vrcholné schůzce EU v Laekenu (prosinec 2001), má Konvent připravit pro mezivládní konferenci odpovědi na následující okruhy otázek
- rozdělení a monitorování kompetencí mezi EU a členskými státy
- právní statut Charty základních práv,
- zjednodušení smluv o EU,
- definování role národních parlamentů ve vývoji EU.
Cílem práce Konventu by měl být návrh účinného, srozumitelného a legitimního politického uspořádání pro Evropskou unii. K tomu patří především zjednodušení smluv tak, aby byla viditelnější jejich ústavní kvalita, kterou již vykazuje stávající systém EU. Cíle, omezení, úkoly, instituce a postupy by byly svedeny dohromady v jediném kompaktním dokumentu - ve smlouvě, vykazující znaky ústavního textu. Součástí návrhu by mělo být i vyjasnění dělby práce mezi kompetencemi členských států a úkoly, které má plnit evropská úroveň. Právě národní parlamenty by se měly stát strážcem dodržování stanovené dělby kompetencí, což konvent také potvrdil.
Další sjednocování přepokládá dát odpověď na zcela zásadní otázku - jakou Evropskou unii si členské státy představují: v rostoucí míře nadnárodní společenství, blížící se státu se všemi jeho atributy, nebo sdružení spolupracujících suverénních států? Hospodářská spolupráce nebo politická unie? Dosavadní debata se alespoň v hrubých rysech odvíjí mezi dvěma pozicemi: mezi představou o federální EU a integrací založenou na mezivládní spolupráci. Stoupenci prvního přístupu se snaží nahrazovat roli národního státu, tedy posilovat rozsah sdílené suverenity v EU. Zastánci mezivládní spolupráce dávají přednost zachování suverenity národního státu, a staví na vizi EU s minimálními nadnárodními prvky
Domnívám se, že příliš rychlé politické sjednocování by vedlo k prosazování nedemokratických metod vládnutí a vzdalování integračního procesu představám občanů. Směry, kterými by se měla EU v blízkém časovém horizontu ubírat, jsou podle mého názoru následující:
- Evropská ústavní smlouva měla jednoznačně stanovit, která oprávnění přísluší Evropě a která členským zemím. Dojde-li k pochybám, měl by ve sporné oblasti převážit nárok členských zemí.
- Evropské instituce by měly garantovat svobodné fungování trhů, tj. měly by mít v kompetenci dohled nad hospodářskou soutěží a obchodní a měnovou politiku.
- Daňová oblast by měla zůstat v pravomoci členských států.
- Zahraniční a obranná politika by v současné době měla náležet národním státům (Irácká krize potvrdila nedostatek společného zájmu, který je nezbytný pro jednotnou zahraniční politiku).
- Tvorba nových právních norem by měla vždy být výsledkem rozhodovacích procesů, jaké známe z ryze zastupitelských demokracií. Čili ,,žádná centralizace bez reprezentace". Je nutné posílit vazbu mezi EU a národními státy
|