Jedním z nejdůležitějších současných ekonomických témat je krize veřejných rozpočtů. Ministerstvo financí samo přiznává, že rozpočtový schodek nesouvisí s transformačními problémy ani s fází hospodářského cyklu, nýbrž má strukturální charakter. Prohlubování deficitů je důsledkem rozšiřujícího se rozdílu mezi příjmy a výdaji. U nejdůležitějšího z veřejných rozpočtů - státního, dochází na straně příjmů k poklesu daňových výnosů a na straně výdajů k růstu zejména povinných (mandatorních) výdajů a ke změně jejich struktury.
Mandatorní výdaje se skládají z výdajů vyplývajících ze zákona (sociální platby, příspěvek na penzijní připojištění a na stavební spoření, platba státu do zdravotního pojištění, splátky dluhů) a z výdajů vyplývajících ze smluvních závazků státu (záruky, převody mezinárodním organizacím atd.). Podobné (tzv. quasi-mandatorní) výdaje jdou na aktivní politiku zaměstnanosti, na obranu, na mzdy a platy v rozpočtové sféře a rozpracované investiční akce.
V roce 1996 činily tyto povinné výdaje celkem 64% státního rozpočtu. V r. 2002 pak již celých 82% (ze 736 mld. Kč). Mění se také struktura těchto výdajů. Nejvýznamnější růst je v oblasti sociálního zabezpečení a sociální péče (95%). Váha těchto výdajů na celkových veřejných výdajích tak v roce 2002 dosáhla více než jedné třetiny. Vyšší dynamiku růstu než sociální výdaje vykázalo pouze zemědělství (112%), které je ovšem z hlediska své váhy na veřejných rozpočtech spíše okrajové (2.4%). Takovéto trendy neúměrně zvyšují riziko budoucích ekonomických potíží, včetně nárůstu inflace a znehodnocení úspor.
Vládní "reforma" veřejných financí je v porovnání se současným vývojem, relativním krokem vpřed. Nedomnívám se ale, že by byla dostatečná a správně strukturovaná. Největší rezervy má vláda v reformě penzijního systému a reformě zdravotnictví.
Dlouhodobým řešením je jednoduchý daňový systém, příznivé prostředí pro podnikání a racionální rozpočtová politika státu. To jsou podmínky, které by v našem prostředí nejrychleji vedly k hospodářskému růstu, od kterého se vše ostatní odvíjí, včetně snížení nezaměstnanosti. Jisté racionalizace výdajů by se dalo docílit i v krátkodobém horizontu (školství se již delší dobu potýká se značným úbytkem počtu žáků v důsledku rychlého poklesu porodnosti a ve zdravotnictví se ukazuje, že v některých segmentech je síť zdravotnických zařízení zbytečně předimenzovaná).
V první řadě potřebuje reformu naše daňová soustava. Pokud bude naše ekonomika nadále zatížena tak vysokým zdaněním nelze počítat s dostižením západní Evropy. Nejrychleji rostoucími ekonomikami na evropském kontinentě jsou dnes země s nízkými daněmi jako Irsko nebo Estonsko. Stejně tak obdivovaný hospodářský zázrak západního Německa v 50. a 60. letech probíhal při nízkých daních a nízké regulaci ekonomiky. Jakmile německé vlády zvýšily daně a podřídily ekonomiku tuhé regulaci, bylo po zázraku. To, co dává vznik prosperitě a novým pracovním místům je podnikání, hledající a využívající nové dosud neobjevené příležitosti. Vysoké daňové zatížení podnikatelů snižuje ochotu podstupovat rizika.
Stejně důležitá je reforma rozpočtové politiky. Bez výrazného snížení veřejných výdajů nelze dosáhnout ozdravení veřejných financí.
Nejvýznamnějším krokem k reformě veřejných financí je důchodová reforma. Důchody dnes vyžadují více než 200 mld. Kč ročně. Ve stejné úrovni je i stávající deficit na důchodovém účtu a dále hrozí pokračování jeho propadu v důsledku nepříznivého vývoje porodnosti. Zásadním řešením by bylo částečné převedení průběžně financovaného penzijního systému na kapitálový systém penzijních fondů, kde by veřejný penzijní sytém poskytoval jen základní důchod. (viz také STANOVISKA / stanoviska k obecným otázkám / sociální záležitosti / reforma důchodového systému)
Po zásadní reformě volají i systémy nemocenského a zdravotního pojištění. Vládou připravená reforma nemocenského pojištění je jediným důraznějším opatřením ve vládním "balíčku". Přesto nedostatečným. Financování zdravotní péče by bylo možné rozdělit mezi veřejné zdravotní pojištění a povinné zdravotní spoření na osobní účty. Z prvního systému by byla financována mimořádná a nákladná zdravotní péče (operace, dispenzární péče apod.) a ze zdravotních účtů by si občané hradili běžnou zdravotní péči (ambulantní ošetření, pobyty v nemocnici, léky apod.).
Rovněž náš přebujelý systém sociálních dávek, který nese hlavní díl odpovědnosti za vysokou nezaměstnanost, vyžaduje reformu. Každá koruna daňového poplatníka, nežli skrze systém státního přerozdělování doputuje k sociálně potřebnému člověku, se značně ztenčí.
Změna nemocenské, zrušení či omezení některých sociálních dávek, snížení podpory stavebnímu spoření či omezení počtu zaměstnanců státní správy jsou kroky správným směrem. V řadě případů by však tyto škrty mohly být tvrdší.
|