V měsících bezprostředně předcházejících vstupu České republiky do Evropské unie Vláda ČR připravila a svým usnesením ze dne 11.2.2004 vzala na vědomí návrh Koncepce směřování ČR v rámci Evropské unie. Záměrem vlády bylo podrobit následně tento návrh celospolečenské diskusi a její výsledky pak promítnout do finální verze koncepce, jejíž schválení se předpokládá ještě v dubnu 2004.
Výbor pro evropskou integraci Senátu PČR věnoval návrhu pozornost již s ohledem na skutečnost, že se tato koncepce vyjadřuje k řadě otázek, kde bude případné budoucí rozhodnutí Vlády ČR v přímém (bude-li v určitém kontextu potřebná změna ústavních zákonů či zákonů) či nepřímém (v souladu s čl. 10b Ústavy ČR) vztahu k postoji Parlamentu ČR. Výbor se předloženým návrhem zabýval na své 34. schůzi dne 11.3.2004, na níž vyslechl informaci ministra zahraničních věcí. Tato zpráva shrnuje zásadní připomínky výboru a jako taková zahrnuje stanovisko výboru ve výše zmíněné diskusi.
Obecná část
Ambicí navržené koncepce je definovat "směry působení a činnosti ČR v EU" pro období 2004 až 2013.
Výbor pro evropskou integraci vítá záměr vlády vypracovat takto zaměřený koncepční dokument a podrobit jej veřejné i odborné diskusi
Předložený dokument však spíše než koncepci směrů působení naší země v Unii představuje souhrn mnohdy obecných tezí k jednotlivým bodům agendy EU. Zároveň lze považovat za sporné, zda některé z tezí obsažené v dokumentu mohou svým charakterem v reálné situaci přesáhnout mandát současné vlády, čili zda text může být programovým dokumentem aspirujícím na skutečné uplatnění ve vymezeném časovém horizontu.
Má-li tento dokument skutečně přinést definici prioritních směrů dlouhodobého působení ČR v Unii, je podle názoru Výboru pro evropskou integraci (dále Výbor) třeba poněkud snížit míru obecnosti jednotlivých kapitol, odstranit z textu mnohé proklamace a klišé a nahradit je buď specifikací záměru (je-li to již dnes možné) nebo vymezením témat, jimž bude třeba s ohledem na vývoj věnovat zvýšenou pozornost a podrobovat je další diskusi. Stejně tak by - nejedná-li se o nástin politických priorit této vlády - bylo na místě vyhnout se politickým prohlášením, pro něž dosud nebylo na půdě ČR dosaženo konsensu.
K obecnosti a neurčitosti textu pak také přispívá fakt, že se nesoustředí pouze na agendu v kompetenci Unie, případně že explicitně nerozlišuje cíle, o jejichž prosazení se ČR chce zasazovat v institucích EU, od závazků, které by vláda měla realizovat na domácí půdě.
Výbor by přivítal důsledné a explicitní odlišení zodpovědnosti úrovně státní od úrovně evropské, tedy zohlednění principu subsidiarity napříč celou koncepcí.
Přehled resortních priorit obsažený ve více než stostránkové příloze návrhu sice mnohé priority konkrétněji definuje, celek však nezanechává dojem, že by příprava koncepce a jejích příloh byla vždy dostatečně koordinována. V mnoha případech by navíc bylo vhodné promítnout do hlavních tezí poznatky z resortní přílohy tak, aby Koncepce mohla být publikována bez rozsáhlých příloh.
Dílčí připomínky
V úvodní části návrhu se uvádí, že ČR je zastáncem "komunitárního přístupu, který nejlépe zajišťuje rovnocenné postavení členských států", a to aniž by byla uvedena případná omezení s ohledem na záležitosti dosavadního druhého a třetího pilíře EU, které jsou (i podle návrhu ústavní smlouvy Unie) vytvářeny v rámci mezivládní spolupráce.
Výbor v této souvislosti považuje za nezbytné bližší vymezení zamýšleného prosazování komunitárního přístupu.
Podobně je v téže části obsaženo prohlášení, že ČR bude "usilovat, aby svými aktivitami byla co nejblíže těžišti integrace a neocitla se na případné periferii".
Výbor se domnívá, že není možné přihlásit se k tzv. tvrdému jádru integrace, aniž by byly s ohledem na zájmy ČR stanoveny bližší předpoklady takového angažmá. Podobně jako v řadě dalších případů je nutné počítat s podrobnější politickou diskusí této otázky ve vazbě na budoucí aktuální vývoj.
V rámci první z pěti horizontálních priorit ("Udržitelný rozvoj a prosperita") dochází k přílišnému a ne vždy smysluplnému používání pojmu "udržitelný rozvoj".
Výbor by přivítal specifikaci tohoto termínu (například ve slovníku vybraných pojmů), stejně jako zpřehlednění a konkretizaci závazků ČR v souvislosti s touto prioritou.
V části věnované společné měnové politice dokument deklaruje, že ČR přistoupí k eurozóně, "jakmile proto budou vytvořeny ekonomické podmínky".
Podle Výboru by takto rozhodně definovanému záměru měla předcházet rozsáhlá diskuse na parlamentní půdě; v potaz by přitom měly být brány nejen "domácí strukturální a fiskální reformy", nýbrž i celková ekonomická situace v eurozóně.
Nejednoznačný je pak uvedený postoj k Paktu stability a růstu. Na jednu stranu je tento pakt chápán jako "nedílná podpora pro stabilitu hospodářské a měnové unie a jednotné evropské měny" a tím jako "významný nástroj přispívající k ekonomické konvergenci", zároveň by však ČR podle textu měla prosazovat, aby "praktické uplatňování pravidel Paktu o stabilitě a růstu vycházelo z potřeb reálné ekonomické a sociální konvergence". Zvolená formulace tak - především s ohledem na rozhodnutí Rady ECOFIN z 25. listopadu 2003 a na celoevropskou diskusi v posledních měsících - zanechává pochybnosti o skutečném pojetí tohoto paktu ze strany ČR.
Výbor proto navrhuje přeformulování této části v tom smyslu, že naše země bude otevřena diskusi o případné reformě pravidel Paktu stability a růstu, která by umožnila reflektovat vývoj reálné ekonomické a sociální konvergence v eurozóně. Zároveň však musí být jasné, že - dokud k takové reformě nedojde - zasadí se ČR o dodržování platných pravidel.
Jako druhou z horizontální priorit dokument stanovuje "soudržnost", přičemž za důležitý nástroj jejího dosažení je považována "reforma a zefektivnění kohezní politiky EU". Kapitola věnovaná této prioritě je poměrně nepřehledně strukturována; vzhledem k tomu, že jde o politiku, jejíž reformou se Unie hodlá zabývat již v letošním roce, stojí za pozornost, že text nekonkretizuje postoje ČR k této reformě a nepřibližuje úvahy, které k těmto postojům vedou. To se týká jak uvedené deklarace zájmu ČR o udržení strukturální politiky na evropské úrovni (tedy odmítnutí alternativy částečné renacionalizace této politiky), tak i cílů, které by podle ČR měly být v dalším šestiletém období podporovány. Problematická jsou také uvedená tvrzení ohledně strukturálních fondů: Ministerstvo pro místní rozvoj podporuje myšlenku vytvoření jediného fondu, Ministerstvo práce a sociálních věcí přitom trvá na zachování autonomie Evropského sociálního fondu.
S ohledem na stupeň priority i značnou aktuálnost problematiky se Výbor vedle zpřehlednění této kapitoly přimlouvá za konkretizaci přístupu ČR k reformě politiky soudržnosti, zdůvodnění zvolených přístupů a za odstranění rozporuplných tvrzení týkajících se strukturálních fondů.
V kapitole zaměřené na třetí prioritu ("Svoboda a bezpečnost občanů") je vyslovena podpora "zakotvení principu rozhodování kvalifikovanou většinou v otázkách spravedlnosti a justice", aniž by zde byly připomenuty citlivé otázky, u nichž se v současné době aplikuje jednomyslné rozhodování a kde jednomyslnost zachovává i návrh ústavní smlouvy EU (např. vymezení oblastí trestné činnosti dle čl. III-172 odst. 1, nebo opatření týkající se rodinného práva dle čl. III-170 odst. 3 návrhu ústavní smlouvy). V souvislosti s podporou opatření směřujících k potírání mezinárodního terorismu včetně posílení postavení Europolu chybí zmínka o významu role národních parlamentů pro zajištění demokratické kontroly postupů, u nichž může docházet k omezování práv občanů členských zemí.
Výbor by přivítal jak specifikaci, do jaké míry hodlá ČR usilovat o rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou v oblasti justice a spravedlnosti, tak i odpovídající připomenutí role národních parlamentů v souvislosti s kontrolou opatření přijímaných na evropské úrovni v oblasti justice a vnitra (zvl. v případě kontroly činnosti Europolu a Eurojustu).
Až čtvrtou z pěti horizontálních priorit ČR je problematika "vnějších vztahů a bezpečnosti". Kapitola věnovaná této prioritě sice zmiňuje všechny hlavní složky vnějších vztahů EU (vnější ekonomické vztahy, rozvojovou a humanitární pomoc, podporu demokracie a lidských práv, rozšíření a vztahy k bezprostředním sousedům, evropskou bezpečnostní a obrannou politiku), rezignuje však na jakoukoliv akcentaci, jež by objasnila, kterým otázkám, tématům či partnerům hodláme jako země střední velikosti s danou geografickou polohou a historickou zkušeností věnovat zvláštní pozornost.
Výbor se ztotožňuje s tvrzením, že aktivní podíl na provádění SZBP vytváří předpoklady pro prosazování klíčových zahraničně-politických zájmů ČR a stejně tak souhlasí s podporou ambice EU stát se jedním z hlavních aktérů mezinárodní politiky ze strany ČR. V prvé řadě se však domnívá, že pevná transatlantická vazba je stěžejním zájmem naší země a očekával by proto konkretizaci způsobu, jakým se ČR hodlá zasadit o její upevnění, a to zvl. s ohledem na další rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky. Pouhé zdůraznění snahy o "dialog" či známých zásad komplementarity a neduplikace s NATO se mu jeví jako nedostačující.
Podpora dalšímu rozšiřování EU na základě plnění kodaňských kritérií, kterou text podtrhává, je na místě. Výbor však v pasáži věnované tomuto bodu postrádá jakýkoliv náznak nezbytnosti diskuse o budoucích hranicích EU.
Mezi sektorovými prioritami připadá zvláštní význam problematice zemědělství. Odpovídající kapitola je však zpracována velmi obecně, naopak přehled rezortních priorit ve třetí části dává již komplexnější a výrazně konkrétnější představu o záměrech ČR na tomto poli.
Výbor by proto přivítal podrobnější rozpracování priorit a přístupu ČR k nim v koncepci samé. Především však Výbor v pasáži věnované zemědělství postrádá zmínku o záměru ČR zasadit se o dosažení rovnoprávného postavení českých zemědělců ve Společenství, a to v horizontu kratším, než předpokládá Akt o přistoupení. Stejně tak by podle jeho názoru stálo za to upřesnit, zda ČR považuje nedávno schválenou dílčí reformu společné zemědělské politiky za dostačující, či zda hodlá v horizontu do roku 2013 usilovat o další reformní kroky v této nejnákladnější politice.
V oblasti sociální politiky a zaměstnanosti materiál prosazuje používání metody otevřené koordinace, a to bez bližší specifikace tohoto pojmu i bez zohlednění politických kontroverzí, jejichž předmětem se tento instrument v členských státech EU i na půdě Konventu opakovaně stal. Vzhledem k tomu, že evropské instituce mají na základě této metody možnost stanovovat cíle v oblastech, které nejsou ve výlučné kompetenci Unie, bylo by podle názoru Výboru vhodné uvést bližší definici tohoto termínu (např. v přehledu vybraných pojmů v závěru koncepce) a blíže vymezit představu ČR o jejím využívání.
V souvislosti se slovníčkem vybraných pojmů, vloženým na samý konec koncepce, je pak na místě upozornit na definici pojmu kvalifikovaná většina, která je poměrně zavádějící (tento způsob rozhodování nemá na evropské úrovni smysl srovnávat s hlasováním prostou většinou, nýbrž spíše s principem jednomyslnosti).
Závěrečná poznámka
Závěrem Výbor pro evropskou integraci zdůrazňuje nezbytnost rozsáhlejší a hlubší diskuse o působení České republiky v Evropské unii, která by měla umožnit jak vyjasnění přístupu ke konkrétním tématům, tak především nalezení několika klíčových cílů, jichž chce Česká republika jako člen Evropské unie dosáhnout a skrze které hodlá vytvářet své postavení v rozšířené Unii.
|
Zpráva VEI k návrhu Koncepce směřování ČR v rámci Evropské unie
