Alvin Rabushka
Přednášku přednesl 8. června 2000 v Curychu na 13. ekonomické konferenci Progress Foundation, přeložil Petr Mach
Úvod
Předmětem mé přednášky je vysvětlení komplexního plánu daňové reformy - rovné daně - která je navržena jako alternativa pro kteroukoliv zemi, kde v současnosti existuje systém zdanění právnických osob (DPPO) a obvykle velmi složitý systém daně z příjmu fyzických osob (DPFO) s progresivní stupnicí. Stručně řečeno, rovná daň představuje daňový systém s jedinou sazbou, která se vztahuje na všechny daňové poplatníky - firmy i jednotlivce - bez ohledu na zdroj a velikost jejich příjmů. Rovná daň je někdy nazývána jednotná daň, daň s jednotnou sazbou nebo proporční daň. Rovná daň kontrastuje se systémem progresivních sazeb, v němž poplatníci platí s růstem jejich zdanitelného příjmu daně o stále vyšších sazbách.
Rovná daň může být v zásadě nastavena tak, aby se s ní vybrala libovolná úroveň rozpočtových příjmů. Daňový základ (základna příjmů, na něž je uvalena daň) a daňová sazba mohou být zvoleny tak, aby se oproti současnému zdanění daní z příjmů právnických osob a daní z příjmů fyzických osob vybrala stejná částka rozpočtových příjmů (rozpočtově neutrální reforma), více rozpočtových příjmů (daňový nárůst) nebo méně rozpočtových příjmů (snížení daní). Ve srovnání s většinou zemí Západní Evropy je Švýcarsko považováno za zemi s nízkým zdaněním.
Rovná daň, o které tento večer hovořím, nezahrnuje nahrazení rozpočtových příjmů získávaných z prodeje státního majetku, daň z přidané hodnoty (DPH), daně sociálního pojištění, poplatky ani jiné nedaňové příjmy.
Rovná daň má zvýšit svobodu jednotlivce tím, že ponechává lidem větší část jejich výdělku. Ve srovnání se systémem progresivních sazeb je rovná daň založena na principech ekonomie strany nabídky. Ústřední heslo ekonomie strany nabídky je, že rozhodující jsou motivace jednotlivců. Daňové sazby patrně patří v každé ekonomice mezi nejvýznamnější faktory ovlivňující motivace. Vysoké daňové sazby odrazují od práce, úspor a investic tím, že vláda bere lidem rostoucí podíl jejich příjmů. Naproti tomu nízké daňové sazby povzbuzují k práci, úsporám a investicím, protože lidem nechávají větší část jejich výdělku.
Principy zdravého zdanění
Ekonomové se obecně shodují, že zdravá daňová politika má splňovat určitá kritéria. Daně by předně měly co nejméně pokřivovat ceny vznikající ze střetu nabídky a poptávky na trhu. Daňová politika by měla usilovat o neutralitu mezi investicemi a spotřebou a mezi různými výrobky a odvětvími. Vláda by neměla svoji moc využívat k pozměňování cen ve prospěch jakéhokoliv odvětví nebo výrobce. Nízké daňové sazby minimalizují cenové distorze, čímž současně maximalizují motivace jednotlivců.
1) Efektivní daňový systém by peníze vybíral, aniž by výrazně ovlivňoval rozhodování jednotlivců o tom, jak hodně budou pracovat a spořit a do čeho budou investovat. Efektivní daňový systém nemá být přehlcen výjimkami, odečitatelnými položkami a zápočty, které směřují investice do oblastí s nižším zdaněním místo do investičních příležitostí s nejvyšší návratností, které by zvyšovaly reálný výstup ekonomiky. Nejlepším způsobem, jak minimalizovat distorze, je uvalit nízké daňové sazby na široký základ ekonomické aktivity namísto redukování daňového základu výjimkami, odečitatelnými položkami, zápočty a dalšími skulinami s tím, že se následně zdaní zbytek základu strmě progresivními sazbami. Nejširším možným daňovým základem je celý hrubý domácí produkt.
2) Další významné kritérium, podle něhož se hodnotí daňový systém, je rovnost či spravedlnost. Rovnost historicky vždy znamenala rovný přístup k rovným, což odpovídá historickému právnímu chápání rovného zacházení před zákonem. Obecně to znamená, že dva daňoví poplatníci, kteří vydělávají stejný příjem, by podle doktríny rovnosti měli oba platit na daních stejný díl svého příjmu.
3) Třetím kritériem, kterým se posuzuje daňový systém, je jednoduchost. Pojem jednoduchosti zahrnuje srozumitelnost systému, snadnost, s jakou mohou daňoví poplatníci vždy přesně spočítat, kolik dluží na dani, a skutečnost, kolik času a úsilí je třeba vynaložit na podřízení se daňovému systému. Jednoduchost poznáme podle toho, do jaké míry se musí daňoví poplatníci radit s právníky a účetními, ať o výpočtu daní nebo o využití daňově úsporných postupů. Skutečně jednoduchý daňový systém by měl vystačit s půl archem papíru, který snadno vyplní každý, kdo umí číst a psát, a který je stejně jednoduchý pro nadnárodní společnost se sídlem v Curychu, malou firmu, osobu vykonávající svobodné povolání, vlastníka majetku nesoucího úrok, farmáře nebo zaměstnance pobírajícího mzdu.
Daňová terminologie
Právě jsme si vyjmenovali několik kritérií pro hodnocení daňového systému. Nyní bude užitečné vymezit seznam pojmů a definic, které daňový žargon překládají do běžného jazyka.
Začněme s daňovou sazbou. Existují dva pojmy daňové sazby: průměrná, neboli efektivní daňová sazba a mezní daňová sazba. Průměrná míra zdanění poplatníka, která se někdy nazývá daňovým břemenem nebo mírou zdanění, je jednoduše podíl příjmu poplatníka odvedený na daních. Průměrná daňová sazba se vypočítá tak, že vydělíme zaplacené daně příjmem poplatníka. Např. když poplatník zaplatí na daních 10 000 franků z příjmu 100 000 franků, činí jeho průměrná sazba 10 procent.
Mezní daňová sazba se naproti tomu vztahuje jen na poslední vydělaný frank. Pokud uvedená osoba vydělávající 100 000 franků začne vydělávat 110 000 franků a bude muset platit na daních 12 000 franků, bude daň na dodatečných 10 000 franků činit 2 000 SFr a mezní daňová sazba bude 20 procent. Ve většině daňových systémů mezní sazba převyšuje průměrnou sazbu.
Mezní sazba předurčuje, zda se poplatník rozhodne pracovat přes čas, udělá si volno, nebo bude podvádět.
Na motivace má v systému progresivních sazeb velmi výrazný vliv inflace. Proč? Pokud daňová pásma nejsou indexována podle inflace, tlačí nárůst spotřebitelských cen daňové poplatníky do daňových pásem s vyššími mezními sazbami. Tento jev se nazývá fiskální vlek (fiscal drag) neboli plíživé zdanění (tax-bracket creep). Předpokládejme, že libovolný daňový poplatník dostane přidáno tak, že to přesně odpovídá nárůstu cenové hladiny. Ve skutečnosti tedy nepocítí žádnou změnu reálného disponibilního příjmu (tj. dodatečná reálná kupní síla je smazána inflací). Inflace jej ovšem může kvůli vyššímu výdělku posunout do vyššího daňového pásma. Vyšší daňová sazba snižuje jak motivace poplatníka, tak jeho příjem po zdanění, takže nakonec se mu jeho reálný disponibilní příjem sníží.
Plíživému zdanění se lze snadno vyhnout, pokud daňové úřady přizpůsobují daňová pásma každoročně o plnou výši inflace. V některých zemích, jako ve Spojených státech, se toto přizpůsobení provádí, v jiných nikoliv. Ty země, které přizpůsobování daňových pásem inflaci neprovádějí, si mohou navyšovat daňové příjmy, aniž by musely přistupovat ke zvýšení daní na základě nového zákona.
Progresivní struktura sazeb ovšem vyvolává demotivační účinky dokonce i bez inflace. Při růstu reálného příjmu se jednotlivec musí s daňovým úřadem dělit o stále větší díl ze svých rostoucích příjmů. Progresivní struktura daňových sazeb omezuje ekonomický růst a stále více národního důchodu dává do veřejných rukou, pokud vláda neprosazuje pro zvrácení takového trendu zákony snižující daně.
Definováním příjmu se vymezuje základ, na němž je daňový systém založen. Vyjděme např. z hrubého domácího produktu (HDP), který je celkovou mírou roční hodnoty zboží a služeb, kterou daný národ vyprodukuje. Daňový základ, na nějž se struktura sazeb vztahuje, je ta část HDP, která zbývá po uplatnění odpočtů, výjimek a daňových zápočtů. Tyto položky, které se od HDP odčítají, mají formu nezdanitelných částek (exemptions) (ve většině zemí existuje nezdanitelná částka na každého člena domácnosti - na poplatníka, na partnera, na závislé děti - a tyto nezdanitelné částky se odečítají od zdanitelného příjmu), úlev (deductions) (zvláštní opatření daňového zákona zahrnující položky jako odpočty darů na dobročinnost nebo odpočty velkých zdravotních výdajů), výjimky (exclusions) (ve Spojených státech lze od zdanitelného základu odečíst příspěvky do individuálních penzijních plánů, výdaje na stěhování za novou prací) a daňové zápočty.
Dohromady se všechny čtyři kategorie často označují jako skuliny (loopholes). Jejich prostřednictvím si daňoví poplatníci mohou snížit daně. Nazývají se také daňově preferovanými položkami (tax-prefrence items) nebo daňovými výdaji (tax expenditures), protože pokud vláda odmítne část něčích příjmů zdanit, aby jej podpořila v nějakém specifickém sociálním nebo ekonomickém jednání, je to stejné, jako kdyby vláda za stejným účelem ve prospěch této osoby vydala peníze přímo. Efektem zavedení těchto skulin je zúžení daňového základu.
Zvláštní zájmové skupiny žádají a často získávají speciální daňové skuliny, které jsou ve prospěch jejich příslušníků. Daňové výhody získávají často některé skupiny zaměstnanců. Mezi takové výhody patří např. bezplatné nebo dotované obědy, používaní firemních aut (ne pro soukromé účely), bezúročné zaměstnavatelské půjčky, účast zaměstnanců na podnikání firmy ve formě akcií a další výhody. Tyto daňové výhody neboli skuliny se stávají pro skupinu, která tyto výhody získává, daňovým úkrytem (tax shelter). Smyslem daňového úkrytu je generovat odpočty z celkového příjmu, aby se snížil zdanitelný příjem a potažmo daňové platby.
Černá ekonomika, v níž lidé směňují zboží a služby bez peněžních plateb nebo kde lidé platí za zboží a služby, aniž by platby vykazovali, znamená daňové úniky (tax evasion) . Na rozdíl od skulin, které umožňují vyhnutí se daním (tax avoidance), jsou úniky nezákonné. Vyšší daňové sazby podporují jak vyhýbání se daním, tak úniky. Nízká rovná daňová sazba oboje minimalizuje.
Na konec si uveďme pojem rozpočtové neutrality (revenue neutrality), který znamená, že nový daňový systém vybírá stejnou část daní jako systém starý, který je nahrazován. Neutrální daňová reforma zachovává rozpočtové příjmy nezměněné.
Důležité vlastnosti dobře nastaveného daňového systému lze nyní shrnout následovně: Dobrý systém musí být
1) efektivní, jak v širokém ekonomickém smyslu podpory růstu, tak i v užším smyslu efektivní správy a daňového výběru,
2) spravedlivý (rovný) a
3) jednoduchý.
Tato kritéria splňuje nejlépe rovná daň. Jakýkoliv systém progresivní stupnice zdanění pokřivuje ceny a trhy, čímž snižuje efektivnost. Systém progresivní stupnice zdanění je složitý na pochopení a nákladný na vynucování, čímž je v rozporu s kritériem jednoduchosti. Nikdo neví, kolik platí druzí. Výsledkem je, že systém některé jednotlivce nebo skupiny zvýhodňuje před jinými a je tak široce vnímán jako nespravedlivý. Rovná daň tyto problémy řeší, jelikož každý člověk musí nad rámec jasně specifikované úrovně osobních odečitatelných položek platit přesně stejnou mezní daňovou sazbu.
Principy daňové reformy a daňové správy
Na základě uvedených principů zdravého zdanění a uvedené daňové terminologie navrhneme nyní racionální daňový systém.
1. Všechny příjmy by měly být zdaněny pouze jednou, a to co nejblíže u zdroje.
2. Všechny druhy příjmů by měly být zdaňovány stejnou nízkou sazbou.
3. Nejchudší domácnosti by neměly platit žádné daně, pokud jejich příjmy nedosáhnou určené minimální úrovně.
4. Daňové přiznání domácností i firem by mělo být natolik jednoduché, aby se vešlo na půl stranu A4 či na korespondenční lístek. Daňový systém by měl být jednoduchý a levný na vymáhání.
První princip se zdá být dostatečně zřejmý. Jakákoliv ekonomická aktivita zdaňovaná více než jednou je znevýhodněna, zatímco aktivity, které opakovaně zdaňovány nejsou, jsou zvýhodňovány. To je jednak nespravedlivé a jednak neefektivní. Dvojí zdanění pokřivuje náklady a ceny, znamená zásah státu do rozhodování o produkci a může vážně znevýhodnit úspory uvalením vysokých daní z úspor. Daňový systém v mnoha zemích tento první důležitý princip porušuje. Některé druhy příjmů - jako odměny zaměstnanců nad rámec hrubé mzdy (fringe benefits) - nejsou zdaněny vůbec, zatímco jiné druhy příjmů, jako příjem z akciové společnosti, je zdaňován dvakrát.
Druhý princip, zdaňování všech příjmů stejnou sazbou, je jádrem rovné daně. Logika tohoto principu je mnohem hlubší než pouhá jednoduchost výpočtu daní s jednotnou daňovou sazbou. Když různé druhy příjmů nebo různí daňoví poplatníci podléhají různým daňovým sazbám, bude poplatník využívat příležitostí, jak získat příjem podléhající nižším sazbám a jak na příjem podléhající vyšším sazbám získat úlevy. Bohatší lidé mají více příležitostí jak úlevy využít. Druhý princip také říká, že rovná daňová sazba by měla být také co možná nejnižší v souladu se zajištěním dostatečných rozpočtových příjmů na financování základních legitimních úloh vlády. Nízké daňové sazby vnášejí do produkce zboží a služeb nejmenší možné pokřivení.
Třetím principem je omezení daňového břemene u chudých. Daňové úřady by se neměly honit za domácnostmi žijícími v chudobě. Toho lze docílit uplatňováním rovné daňové sazby nad rámec stanoveného minimálního příjmu na hranici chudoby. Tato úroveň nesmí být nicméně nastavena příliš vysoko, aby příliš nezúžila daňovou základnu, a aby kvůli tomu nemuseli zbývající poplatníci platit vysoké sazby.
Čtvrtým principem daňové reformy je jednoduchost systému. Složité daně vyžadují drahé poradce a způsobují daňovým poplatníkům obavy z kontrol daňových úřadů. Neúmyslná chyba může vyústit v pokuty, soudní žaloby a "fiskální terorismus". Složité daně také nabádají daňové poplatníky k vyhledávání zvláštních možností, s jejichž pomocí lze uniknout ze zdanění některých příjmů nebo které lze využít k odečtení některých výdajů - a bohatí lidé dokáží tyto odpočty spíš uplatnit než lidé s nízkými a středními příjmy. Složité daně snižují důvěru ve vládu, nabádají k nespolupráci s daňovými úřady a rozšiřují nelegální úniky. Všechny tyto problémy narůstají, když se zvyšují daňové sazby a roste daňové břemeno.
Lze navrhnout jasný systém zdanění příjmů pro moderní ekonomiku, který vyhovuje širokým kritériím neutrality, efektivnosti, rovnosti či spravedlnosti, jednoduchosti a snadné správy. Tato kritéria jsou naplněna, když daňový systém vyhovuje výše uvedeným čtyřem obecným principům zdravého zdanění. Nejlépe tyto principy a kritéria splňuje jednotná rovná daň z individuálních příjmů a z příjmů společností.
Vysvětlení rovné daně
Nejlepší přístup ke zdanění všech druhů osobních příjmů a příjmů společností představuje plně integrovaná rovná daň. Z hlediska správy rovné daně je vhodné mít dvě separátní formy daně - jednu pro příjmy z podnikání (které zahrnují příjem společnosti a příjem z vlastnictví podniku, který nemá formu společnosti) a další pro mzdy. Je ale důležité nahlížet na obě dvě formy jako na jediný integrovaný systém. Integrovaný systém zakládá rovné zdanění všech druhů příjmů, i když jsou příjmy rozděleny do dvou skupin. Je důležité nahlížet na rovnou daň jako na jednotnou daň ze všech peněžních toků v ekonomice a nikoliv jako na dvě nebo více různých daní pro různé druhy příjmů.
V plně integrovaném systému rovné daně jsou všechny příjmy klasifikovány buď jako příjmy z podnikání nebo jako mzdy. Daňové sazby pro oba druhy příjmů jsou totožné. Daň z mezd by se uplatňovala pouze na příjmy nad stanovený příjem na úrovni chudoby. Formuláře pro obě daně se vejdou na půl archu papíru neboli na formulář o velikosti korespondenčního lístku.
Všechny podniky, a ne pouze akciové společnosti, by podávaly přiznání daně z podnikání. Největší akciové společnosti i nejmenší praxe osob se svobodným povoláním by používaly stejný jednoduchý formulář daně z podnikání. Integrovaná rovná daň by uvalovala jednotnou nízkou sazbu na všechny druhy příjmů.
Integrovaná rovná daň v sobě zahrnuje jedinou jednotnou motivaci k tvorbě kapitálu tím, že umožňuje 100 procentní odpis všech investic ihned v roce, kdy byla investice pořízena. Uplatnění investic do nákladů by odstranilo několikaleté odepisování. Zahrnování investic do nákladů, které jednak představuje efektivnější zdanění kapitálu a jednak vede ke zjednodušení daňové správy, by minimalizovalo nároky na vykazování a omezilo účetní náklady a výdaje na právníky spojené se snahou dostát daňovým podmínkám.
Osobní daň z mezd. Osobní daň z mezd je navržena tak, aby zdaňovala celý peněžní příjem placený zaměstnavatelem zaměstnancům. Základ daně je jasně vymezen jako výplaty mezd, platů a soukromých a veřejných penzí.
Daňový formulář pro daň z mezd hovoří takřka sám za sebe. Lze jej vyplnit za poplatníka nebo za domácnost. Pro ilustrativní účely je Formulář 1 použit pro jednotlivce. V něm má poplatník uvést nahoře souhrn mezd a penzí, vypočítat vyživované osoby (např. děti, závislé rodiče) na které se vztahuje úleva, spočítat celkové úlevy, odečíst úlevy od příjmu a vynásobit rozdíl danou pevnou sazbou. Pro velkou většinu zaměstnanců pobírajících mzdu by bylo vyplnění tohoto stručného formuláře jednou za rok jediným, co by se po nich v systému národního zdanění příjmů chtělo.
Formulář 1 Osobní daň 2000
Jméno: Číslo sociálního zabezpečení:
Adresa:
Město, stát, PSČ: Zaměstnání:
Objem mezd
Penze
Celkem (řádek 1 plus řádek 2)
Osobní úlevy
xxxx franků na dospělou osobu
xxxx franků na závislé osoby
Počet dospělých osob
Úlevy na dospělé (řádek 5 krát xxxx franků)
Počet závislých osob
Úlevy na závislé osoby (řádek 7 krát xxxx franků)
Celkové osobní úlevy (řádek 6 plus řádek 8)
Zdanitelný příjem (řádek 3 minus řádek 9)
Daň (15% z řádku 10, pokud je kladný)
Daň odvedená zaměstnavatelem
Dlužná daň (řádek 11 minus řádek 12, pokud je rozdíl kladný)
Přeplatek daně (řádek 12 minus řádek 11, pokud je rozdíl kladný)
Je možné, aby u zaměstnanců, jejichž příjem pochází pouze z mezd, vyplnil a podal daňové přiznání jeho jménem zaměstnavatel.
Z hlediska správy by bylo pohodlné vykazování daní z příjmů u poplatníků, kteří mají pouze příjem z mezd, minimalizovat. Podle mého názoru je ovšem politicky žádoucí, aby vyplnil a podepsal roční zúčtování závazků z daně z příjmu každý zaměstnanec - aby přímo viděl, kolik na dani z příjmu zaplatil a mohl posoudit, zda služby, které získává od vlády za tyto platby stojí. Je důležité, aby daně byly co nejviditelnější a aby co nejvíc bolely, aby to veřejnost povzbudilo v odmítání nekonečného vládního zdaňování. Peníze, které jsou skryté a jednotlivec je nikdy nevidí, nejsou mnohdy jako náklad na vládu vnímány. To vytváří tzv. "fiskální iluzi" a vede to občany k tomu, že se domnívají, že dostávají vládní služby zadarmo nebo na účet ostatních.
Volba osobních odečitatelných položek, které nepodléhají dani z příjmu, není jednoduchým úkolem. Ve většině zemí se poskytuje osobní úleva na hlavu rodiny nebo jeho či jejího partnera a menší částky ještě na každé jejich závislé dítě nebo staré rodiče. Odůvodňuje se to tím, že každá domácnost potřebuje určitou minimální částku na nákup pro život nezbytných potřeb, a že by se daně z příjmu neměly uvalovat na příjmy, které nepřesahují úroveň požadovanou k životu na standardu společensky akceptovaného minima.
Pro většinu lidí, jejichž příjem pochází pouze z mezd, bude daň z mezd jednotlivců jediná daň, o kterou se budou muset starat. Integrovaná rovná daň se širokým základem neobsahuje žádné odečitatelné položky výdajů na dobročinnost, hypotéky či jiné úrokové platby ani další odpočty. Omezení odpočtů je důležité k tomu, aby se dosáhlo širokého daňového základu. Rovná daň osobní ale nezdaňuje kapitálové zisky, dividendy a úroky, což vysvětluje, proč tyto položky nejsou ve Formuláři 1 obsaženy.
Daň z podnikání. Nejprve je nutné říct, že účelem daně z podnikání není zdaňovat podnikání nebo firmu. Daně vždy platí lidé, ne společnosti. Ideou daně z podnikání je vybrat daň, kterou mají platit vlastníci z příjmu, který jim tento podnik vytvořil. Myšlenka, že daně platí firmy jako takové, patří mezi nejvíce zavádějící mýty, které lidé o daních chovají. Tato představa je důvodem, proč politici často volají po zvýšení zdanění firem.
Daň z podnikání je komplexní daň pro všechny druhy příjmů kromě mezd a penzí. Daň z podnikání má zdaňovat všechen nemzdový příjem najednou, co nejblíže u zdroje. Daň z podnikání neobsahuje odečitatelné položky plateb úroků, dividend ani jiných forem plateb vlastníkům podniku. Důsledkem toho je, že příjem, který jednotlivci obdrží z podnikatelské aktivity, je již zdaněn. Díky tomu daňový systém již nemusí zajímat, co se děje s úroky nebo dividendami po té, co opustí firmu.
Daň z podnikání zdaňuje všechen zisk vytvořený ve firmě, nezdaňuje ale zisk, který firma vykazuje jako příjem, který ale vznikl v jiných firmách, ani nezdaňuje mzdy a penze placené zaměstnavatelům. Mezi příjmy zdaňované daní z podnikání by patřily zisk společností, honoráře z knih a patentů, výdělky osob vykonávajících svobodné povolání, jako jsou doktoři, právníci a účetní, příjem z pronájmu plynoucí z vlastnictví bytů a kanceláří a výhody poskytované zaměstnancům nad rámec mzdy. Stručně řečeno, rovné dani z podnikání by podléhaly všechny výnosy pocházející z podnikání, které nebyly vyplaceny ve formě mzdy. Řada z těchto příjmů je v mnoha zemích vykazována v daňovém přiznání jednotlivců. To by se v systému rovné daně změnilo.
Daň z podnikání se vypočítává následujícím způsobem: Všechny příjmy se odvozují z tržeb za prodej výrobků a služeb produkovaných firmou. Na začátku formuláře daně z podnikání se uvedou hrubé tržby podniku - příjmy z prodeje všech jeho výrobků a služeb. Některé příjmy ovšem pocházejí z prodeje věcí, které firma nakoupila - a z nich již byla daň zaplacena, protože i ten, kdo je prodával, podléhá dani z podnikání. Takže firma může odečíst náklady na všechny tyto výrobky, materiály a služby, které nakoupila za účelem výroby produktů, které sama prodává. Navíc lze odečíst mzdy a penze, protože tyto podléhají zdanění daní z mezd u lidí, kteří je obdrží. Firma také odečítá výdaje na pořízení budov, zařízení a pozemků.
Všechno, co zbude, je ziskem společnosti a podléhá zdanění stejnou sazbou rovné daně, která platí pro mzdy a penze (což odstraňuje důvody k přeměně na akciovou společnost kvůli penzím). Odstraňují se možnosti odpočtů úrokových plateb a výhod placených zaměstnancům nad rámec mzdy. Je třeba si uvědomit, že úrokové příjmy, dividendy a kapitálové zisky jednotlivců nejsou zdaňovány proto, že představují příjem již po zdanění. (Formulář 2 - formulář daně z podnikání je uveden níže.)
Rovná daň odstraňuje komplikovaný systém odpisů a nahrazuje jej pro tvorbu kapitálu příznivější metodou 100 procentního odpisu celé investice během prvního roku (nazývané také zahrnutí investice do nákladů). Zahrnování investice do nákladů zvyšuje odpisové odpočty. Odpisování formou zahrnování celé investice do nákladů je klíčovým prvkem plánu daňové reformy na rovnou daň. Zvyšuje návratnost kapitálu a zjednodušuje vykazování daní.
V systému integrované rovné daně vyplňují všechny podniky stejný jednoduchý formulář. Každý řádek formuláře je jasný a vyplňuje se snadno na základě údajů z firemního účetnictví (viz formulář daně z podnikání níže). Řádek 1, hrubé příjmy z tržeb, představuje peněžní částku získanou prodejem výrobků a služeb firmy včetně výnosů z prodeje budov, zařízení a pozemků. Řádek 2a představuje částku zaplacenou za vstupy nutné pro provoz firmy. Firma zde může v podstatě vykázat vše, co nakoupila pro potřeby svých produktů a co nezískali zaměstnanci nebo vlastníci. Řádek 2b představuje celkové prostředky zaplacené zaměstnancům a bývalým zaměstnancům (které jsou zdaňovány pomocí Formuláře 1). Řádek 2c představuje nákupy nového a použitého kapitálového vybavení, budov a pozemků. Řádek 3 představuje součet všech odečitatelných výdajů na podnikání. Řádek 4 představuje výpočet zdanitelného příjmu (hrubý příjem minus výdaje). Řádek 5 představuje 15 procentní daň ze zdanitelného příjmu. Zbylé řádky zohledňují předem zaplacené platby.
Protože v systému rovné daně představují investice do budov, zařízení a pozemků výdaj, budou mít na počátku období společnosti záporný zdanitelný příjem. Tato záporná daň bude převedena do budoucích let, kdy by měl podnik mít kladný zdanitelný příjem. Dopředu zaplacené platby by měly nést tržní úrokovou míru, aby se zabránilo jejich znehodnocování inflací. ?
Zahrnování investic do nákladů zjednodušuje vykazování daní. Rovněž to podporuje úspory a investice. Všechny investice obecně pocházejí z úspor. Pokud jsou v daném daňovém roce od daňového základu odečteny všechny nové investice, znamená to současně, že jsou v daném roce ze zdanění příjmu vyjmuty všechny úspory. Daň z příjmu, která nezahrnuje úspory, dělá z daně z příjmu daň ze spotřeby (když jsou od HDP odečteny investice, zbývá spotřeba). Zahrnování investic do nákladů tak z daně z příjmů dělá daň ze spotřeby, což ztělesňuje princip, že lidé by měli být zdaňováni v tom, co z ekonomiky berou, a ne v tom, co do ní dávají. Mezi ekonomy existuje obecná shoda v tom, že zdanění založené na spotřebě přispívá k růstu více než zdanění příjmů, které zdaňuje tvorbu kapitálu.
Formulář 2
Daň z podnikání 2000
Jméno podniku: Identifikační číslo organizace:
Adresa:
Město, stát, PSČ: Hlavní činnost:
Hrubý příjem z tržeb
Odečitatelné náklady
Nákupy zboží, služeb a materiálu
Vyplacené mzdy a penze
Nákupy kapitálového majetku
Celkové odečitatelné náklady (součet řádků 2a, 2b a 2c)
Zdanitelný příjem (řádek 1 minus řádek 3)
Daň (15% z řádku 4)
Dopředu zaplacené daně z roku 1999
Úroky z předem zaplacených daní (_% z řádku 6)
Předem zaplacené daně do roku 2000 (řádek 6 plus řádek 7)
Dlužná daň (řádek 5 minus řádek 8, pokud je rozdíl kladný)
Předem zaplacená daň na rok 2001 (řádek 8 minus řádek 5, pokud je rozdíl kladný)
Zahrnování investic do nákladů eliminuje dvojí zdanění úspor. U daně z příjmů lidé platí daň poprvé, když mají výdělek a spoří, a opět když úspory nesou výnos. Když se investice zahrnují do nákladů, první zdanění odpadá. Úspory jsou tak ve výpočtu daně odečteny.
Je důležité rozlišit zisky z prodeje majetku nesoucího úrok zdaněného v rámci daně z podnikání od kapitálových zisků z prodeje finančních aktiv, které by zdaněny nebyly. U prodeje reálných aktiv by byla nákupní cena odečtena v době nákupu a prodejní cena by podléhala zdanění v době prodeje.
Zdanění kapitálových zisků je v systému daně z podnikání odlišné z několika důvodů. Když firma expanduje, podléhají zdanění její rostoucí výnosy. Zdaňování bezprostředního kapitálového zisku, který odráží kapitalizaci budoucích výnosů firmy, vytváří spolu se zvýšenými výnosy dvojí zdanění, protože se uvalují dvě daně na stejný proud výnosů. Proto, když existuje komplexní zdanění příjmů z podnikání u zdroje, musí být kapitálové zisky vyloučeny ze zdanění na úrovni domácností.
Daň z podnikání (uvedená ve Formuláři 2) zcela řeší problém umělých motivací podnikatelů. V systému rovné daně se na hodnotu vytvořenou podnikatelem neuvalují již žádné další daně, když už byla jednou zaplacena daň ze zisku. Pokud firma vyplácí dividendy, jsou tyto dividendy rozděleny již jako příjem po zdanění a dodatečnému zdanění nepodléhají. Pokud podnikatel prodává zhodnocené akcie, zhodnocení představuje kapitalizaci zdaněného příjmu a na kapitálové zisky se další daň neuvaluje.
Daň z podnikání také řeší problém nižšího zdanění dluhově financovaných podniků, protože neexistuje žádná daňová preference úroku před dividendami. Všechny úroky a dividendy jsou vypláceny z již zdaněného příjmu podle Formuláře 2, který žádné odpočty úroků neobsahuje. Převedením všech úrokových plateb na bázi po zdanění by vedlo k nižším úrokům ve srovnání se současným daňovým zákonem, který umožňuje odečtení úrokových plateb, který ale také současně zdaňuje úrokový příjem.
Ekonomové se obecně shodují, že nízké daně zlepšují výkonnost ekonomiky. Zvýšení motivací k práci prostřednictvím zvýšení čistých mezd stimuluje pracovní úsilí a zvyšuje celkový výstup ekonomiky. Racionální motivace k investicím zvýší celkovou míru investic a směrují je do produktivnějších oblastí. A výrazně nižší zdanění podnikatelského úsilí podporuje podnikání jako klíčový ekonomický vstup, který představuje přebírání rizika.
Shrnutí
Klíčové aspekty rovné daně lze shrnout následovně:
1. Rovná daň kompletně nahrazuje zákon o dani z příjmu. Žádný jednotlivec, domácnost ani firma nemusí při svém ekonomickém rozhodování zvažovat složitosti daní. Daňový systém rovné daně je navržen čistě za účelem získání rozpočtových příjmů, a nikoliv k sociální manipulaci s jednotlivci či firmami.
2. Rovná daň podporuje investice, protože umožňuje 100 procentní odpis ihned v prvním roce pořízení investice.
3. Rovná daň nemá diskriminační charakter - s každým jednotlivcem, domácností i firmou zachází naprosto stejně. V tomto ohledu je spravedlivá. Rovná daň podporuje individuální ekonomickou svobodu. Rovná daň netrestá úspěch.
4. Rovná daň znamená zjednodušení daňového systému. Je naprosto transparentní. Vše, co poplatník potřebuje k pochopení daně vědět, je obsaženo ve dvou formulářích pro osobní daň a pro daň z podnikání.
5. Rovná daň podporuje ekonomický růst. Vědecké studie se shodují, že nízká rovná daň by v zemích, které dnes mají progresivní daňovou stupnici, přispěla k vyššímu růstu.
6. Rovná daň je administrativně jednoduchá. Příjmy z podnikání jsou zdaněny souhrnně u zdroje a příjmy z mezd jsou strženy zaměstnavatelem a odvedeny vládě přímo.
7. Rovná daň zvyšuje motivace jednotlivců k práci, úsporám a investicím a k přebírání podnikatelského rizika. Sazba rovné daně je nižší než horní sazba v systému progresivního zdanění.
8. Rovná daň eliminuje politický lobbying zájmových skupin.
|
Rovná daň (17.12.2003)
