Častým protiargumentem skeptiků pokud jde o oblast nárůstu teploty, je nezahrnutí pozorovaných a dokladovaných změn v Evropě. Tj. na teplé středověké období, které trvalo od 10. do 14. století, a které vykazuje nadprůměrnou teplotu v západní Evropě. Po tomto období následovala malá doba ledová, která trvala do 19. století, kdy se Země opět začala oteplovat.
S tím souvisí i zpochybňované sdělení o tom, že současná teplota je za posledních 1000 let neobvyklá (tj. plochá teplotní křivka, která se zvedá až v současnosti, tzv. hokejka). Zpráva IPCC uvádí, že tyto změny jsou jen regionálním jevem, omezeným hlavně na oblast severního Atlantiku. Na druhé straně se ukazuje, že po přepočítání dat je klíčová zpráva o ploché křivce chybná.
[komentář: ze stávajících dat lze usuzovat, že současná teplota za posledních 1000 let není zcela neobvyklá, nicméně zvýšení v posledních dekádách stojí za pozornost pokud odráží vliv lidské činnosti]
Existuje několik pokusů o sestavení globálních nebo hemisférických datových řad pro poslední tisíciletí. Zdaleka nejpopulárnější je práce Michaela Manna a jeho spolupracovníků, která je prezentována ve shrnutí IPCC pro politiky a běžně se předkládá jako důrazný vizuální argument existence globálního oteplování.
Mannovy teplotní údaje v zásadě ukazují v letech 1000-1900 trend slabě klesající teploty, poté však ve 20. století následuje rychlý teplotní vzestup. Tento graf umožňuje IPCC dojít k závěru, že poslední století nejenže bylo nejteplejší za tisíciletí, ale že i 90. a náslecující léta byla nejteplejšími desetiletími.
V podstatě nikdo nenamítá nic proti tomu, že staletí před rokem 1900 byla mnohem chladnější. Tento jev je v historii dobře znám jako „malá doba ledová", a toto období se rozprostíralo v širokém intervalu od 15. do konce 19. století. Poznatky z široké řady zdrojů svědčí o nižších teplotách tam, kde se rychle rozšiřovaly ledovce, jako v Grónsku, na Islandu, ve Skandinávii a v Alpách. Četná jara a léta v Evropě byla tehdy výjimečně chladná a mokrá, takže zemědělská činnost se po celé Evropě měnila tak, aby se přizpůsobila zkrácenému a méně spolehlivému vegetačnímu období, které způsobovalo opakované hladomory.2130 Také v Číně se v provincii Kansu upustilo od pěstování teplomilných plodin jako pomerančů a v Severní Americe zažívali první evropští osadníci mimořádně drsné zimy.
Také se nezpochybňuje, že počáteční období druhého tisíciletí byla teplejší, tato doba je známa jako „středověké teplé období". Klima bylo teplejší o dva až tři stupně Celsia umožnilo vikingskou kolonizaci jinak nehostinných území Grónska a Newfoundlandu. Japonské sakury začaly ve 12. století dříve nasazovat květy a hranice sněhu v amerických Skalnatých horách byla asi o 300 metrů výše než dnes.
Nejen skeptiky překvapuje, že Mannova data neukazují pro tato období příslušnou odezvu. Na druhé straně není vyloučeno, že středověké teplé období by mohlo být jen regionálním jevem, omezeným hlavně na oblast severního Atlantiku. To také uvádí zpráva IPCC z roku 2001.
Problematický je ale vlastní základ Mannových dlouhodobých teplotních dat, zvláště pro období 1000-1400. Jde za prvé o to, že jeho údaje jsou téměř výlučně založeny na letokruzích stromů v Severní Americe. To samozřejmě výrazně limituje oprávněnost tvrzení, podle něhož jde o teplotní sérii za celou severní polokouli. Za druhé, údaje z letokruhů (jako téměř všechna zástupná data) jsou přirozeně omezeny na pevninu, což znamená, že nepopisují teplotu více než 70 procent povrchu Země, pokrytého oceány. Za třetí, růst stromů je vedle teploty závislý na množství jiných podmínek. Tyto zkreslující faktory by se sice měly odstranit, není však úplně jasné, jak by se to mělo udělat, aniž by se údaje z letokruhů neporovnaly s jinými a lepšími teplotními záznamy. Za čtvrté, stromy rostou hlavně v létě a ve dne, což znamená, že celoroční teplotu spolehlivě neměří.
V r. 2005 McIntry a McKitrick přepočítali data použité Mannem a spol. a ukázali, že údaje ze kterých vychází IPCC byly interpretovány chybně)
Viz také graf na Zranitelnost vůči přírodním katastrofám a globální oteplování (7.5.2005)
Dostupné odhady tak naznačují, že na skutečný vývoj teploty v posledním tisíciletí (mimo poslední měřené století) existují značně rozdílné názory. Údaje navíc naznačují, že v posledních 140 000 letech se pravidelně opakují epizody jako malá doba ledová a středověké teplé období, a to v klimatickém cyklu zhruba 1500 let, což by nasvědčovalo tomu, že období 1000 let je příliš krátké, aby odhalilo relevantní model klimatického vývoje. A konečně, mnoho studií ukazuje na klimatický systém s velkými přirozenými teplotními změnami, které nejsou z Mannových dat zjevné.
Stručně řečeno, není pochyb, že teplota na konci 20. století je vyšší než v řadě předchozích století. Protože však právě opouštíme malou dobu ledovou, nedá se to chápat jako jasná známka převládajícího trendu globálního oteplování. Tvrzení, že teploty jsou nyní vyšší než kdykoli za posledních 1000 let, je zřejmě také podloženo nedostatečně, protože údaje z minulých dob v podstatě nezahrnují teplotu oceánů, noční teploty a zimní teploty, a navíc jsou téměř výlučně založeny na datech ze Severní Ameriky. Konečně jde o to, že Mannova čísla vštěpují dojem téměř stabilního klimatického systému, který byl vážně narušen až v minulém století, ačkoliv tento dojem stability je téměř určitě nesprávný.
|
Globální oteplování - Nárůst teploty a historické záznamy
