Bohumil Pečinka, Reflex
Pozorovatel, který se zúčastnil všech dosavadních kongresů ODS, si může o nedávném setkání delegátů Občanské demokratické strany dovolit říci: Byl to politický sjezd středního významu.
Patnáctý kongres ODS konaný první prosincový víkend v pražském Top hotelu neměl patos a nadšení ustavujícího setkání na jaře 1991 v Olomouci, byť by se zde našly společné rysy: na obou byla cítit nesmírná energie a vůle vyhrát parlamentní volby. Kongresu také chyběla existenční nejistota dalšího z klíčových kongresů - toho poděbradského z konce roku 1997, kdy se rozhodovalo o bytí a nebytí této značky v české politice. ODS ročník 2004 je ale pevně zakořeněna na obecní i krajské úrovni, takže ani případný další skandál s jejím postavením hned tak nepohne. Po trojích úspěšných volbách (Evropský parlament, kraje, senát) bylo jméno nového předsedy známo dopředu, proto chybělo napětí a nejistota františkolázeňského kongresu z konce roku 2002, z něhož vzešel jako předseda překvapivě Mirek Topolánek.
Pražský kongres se také nepodobal triumfalistickým oslavám vlastní výjimečnosti jako před deseti lety v karlovarském hotelu Pupp. Rovněž jím nezněl jednotný tón, že příští volby najisto vyhrajeme, jako se v roce 1995 linulo prostorami kulturního domu Aldis v Hradci Králové. Nezávislý pozorovatel sice mohl v pražském Top hotelu vyslechnout nesčetné ód na geniální volební vítězství, ale zněly tu i tóny opačné. Patnáctý kongres v něčem připomínal ostravské setkání z roku 2001. Tehdy si předseda Václav Klaus řekl o silný mandát před blížícími se volbami a zavázal se, že v případě neúspěchu za něj převezme plnou zodpovědnost. Od delegátů dostal rekordních 90 procent hlasů a volnou ruku při přípravě volební kampaně. Současný předseda Mirek Topolánek získal začátkem prosince stejných devadesát procent výměnou za slib volebního vítězství. Jestli to nakonec dopadne stejně špatně jako v roce 2002, zatím není jasné.
Krajské nominace
Předkongresové nominace regionálních organizací vždy naznačují (ale nezaručují), jaké bude rozložení sil na nadcházejícím setkání ODS. Na rozdíl od roku 2002 nebyla patrná takové polarizace, jako když kandidovali na funkci předsedy ODS poslanci Jan Zahradil a Petr Nečas a největší regiony (Praha, jižní Morava) se vyhranily pro a proti nim. Volba předsedy občanských demokratů byla jasná už předem a také Jan Zahradil se vzhledem k angažmá v Evropském parlamentu rozhodl nekandidovat.
Hlavní se tak stala především volba prvního i dalších místopředsedů, jejichž počet byl rozšířen na čtyři. Volby měly o něco poklidnější ráz, takže například kraje jako Pardubice nebo Hradec Králové na svých regionálních setkáních nenavrhovaly nikoho do vedení. Stejně jako před dvěma lety se mostecký poslanec Oldřich Vojíř pokusil sestrojit hlasovací mašinu zahrnující delegáty z bývalých sudetských oblastí severozápadních Čech a Prahy. Obchod tentokrát zněl: pražský primátor Bém na prvního a poslanec Vojíř na řadového místopředsedu. Nepodařilo se ani jedno. V závěru se k této „svaté alianci" přidala Olomouc, usilující o comeback Ivana Langera, který uspěl jen díky tomu, že měl docela slušnou podporu i v jiných krajích (Plzeň, jižní Morava). Petra Nečase tradičně podporovala jihovýchodní a část severní Moravy a Petra Bendla zase polovina Středočeského kraje a Plzeň.
Mezi krajskými bossy přitom byla uzavřena pouze jediná globální dohoda, která rovněž nebyla dodržena: počty členů vedení (předseda a pět místopředsedů) měly být v poměru 3 : 3 podle klíče Čechy versus Morava. Nakonec to dopadlo 2 : 4 ve prospěch Moravy, což ukazuje, že šedivé jsou všechny dohody a věčně zelený je strom nespoutaného politického soutěžení.
Bém v akci
Výsledek stranických voleb se začal připravovat už v září 2004. Po jedné z výkonných rad prohlásil Mirek Topolánek, že je jediným kandidátem na předsedu ODS. Dodal, že na prvního místopředsedu počítá s pražským primátorem Pavlem Bernem. Na první pohled šlo o velmi zvláštní deklaraci, protože o pozicích ve vedení stran rozhodují výsledky voleb a ty krajské a senátní na ODS ještě čekaly. Tímto prohlášením si chtěl předseda Topolánek zřejmě posílit pozici pro případ nevýrazného volebního výsledku a současně neutralizovat věčného aspiranta na většinu funkcí v tomto státě, Pavla Béma. V případě velkého volebního neúspěchu by samozřejmě tato dohoda padla a Bém by se pokusil zřejmě rovnou kandidovat do nejvyšší funkce a na prvního místopředsedu by zase aspiroval předseda poslaneckého klubu Vlastimil Tlustý.
Volby ale dopadly, jak dopadly, a „zářijová dohoda" mezi Topolánkem a Bernem měla být (a nakonec nebyla) naplněna. Na podporu Béma vystoupily snad všechny mocnosti „ódéesovského" světa prezidentem počínaje přes současného předsedu, na svých stránkách ho rovněž propagoval nejvlivnější český internetový blogger Miroslav Macek. Bern měl také za zády nejlépe zorganizovanou hlasovací koalici. V předvečer volby se dokonce Bémovi spojenci pokusili o poměrně tvrdý nátlak na středočeského hejtmana Petra Bendla a poslance Petra Nečase, aby se vzdali své kandidatury na prvního místopředsedu. Zvláště v případě Bendla byl tlak tak velký, že hraničil až s pokusem o manipulaci celého kongresu. Naštěstí je Bendi možná všechno ostatní, jenom ne „posera", takže se zablokoval a navzdory všem svou kandidaturu na prvního místopředsedu přece jen potvrdil.
S Petrem Nečasem to bylo o něco komplikovanější. Během pátečního večera, který předcházel prvnímu dni kongresu, několikrát svou kandidaturu na Topolánková zástupce potvrdil, aby ji vzápětí odvolal, zase potvrdil a zase odvolal, čímž dováděl počtáře kolem Béma k nepříčetnosti. Později tvrdil, že šlo o taktiku. Údajně si vypočítal, že proti Bémově koalici nemá šanci, a proto se do posledních chvil snažil klamat tělem, aby držel všechny v napětí a předešel uzavírání dalších „bariérových" dohod. Takováto interpretace se zpětně zdá efektivní. K jejímu hodnocení by ale člověk musel vědět, o kolik voličů kvůli stejné taktice přišel, protože na mnoho delegátů působila tak, že ten Nečas už zase neví, co chce.
Nečasův majstrštyk
Skutečný politický majstrštyk se ovšem Petru Nečasoví podařil ještě před kongresem, v čemž se zřejmě inspiroval nedávnými volbami prezidenta republiky. Jak víme, každá prezidentská volba se odehrává na společné schůzi obou komor parlamentu. Krátce před ní se sejdou zástupci sněmovní a senátní volební komise a domlouvají společnou proceduru volebního klání. V Poslanecké sněmovně je totiž hlasování tajnou volbou o něco jednodušší, ale více náchylné k manipulacím. Poslanci totiž obdrží hlasovací lístek a jdou společně k urnám. Často své preference vyplňují dohromady s ostatními nebo jim dávají do svých lístků nahlédnout. Namísto toho v Senátu musí již každý za plentu, teprve tam vyplnit lístek, dát ho do obálky a poté vhodit do urny. Před prezidentskou volbou prosadil poslanec Vidím a senátor Pavlata senátní způsob volby prezidenta, čímž výrazně snížili možnost předvolebních dohod a manipulací, což hrálo do karet tehdejšímu kandidátovi opozice Václavu Klausovi. Toho se najednou nebáli podpořit i mnozí vládní poslanci a senátoři. Obdobný postup použil i Petr Nečas, když na posledním politickém grémiu před kongresem prosadil „plentový" způsob tajné volby. Pražský kongres se tak stal historicky prvním kongresem ODS, kde delegáti odcházeli hlasovat za připravené paravány.
Nezvládnutý projev
Druhý kongresový den byl podle předpokladů zvolen předsedou ODS Mirek Topolánek (z 386 odevzdaných hlasů bylo 354 pro a 32 proti). Zajímavé bylo rozložení sil těsně před volbou prvního místopředsedy. Jeden ze zasvěcených účastníků předvolebních dohod nechal autora článku nahlédnout do svého rozpisu, který naznačoval zhruba následující rozložení sil. Petr Bendi měl mít pevných 78 hlasů, Petr Nečas 81 hlasů a Pavel Bém 145 jistých hlasů. Podle těchto propočtů bylo nerozhodnutých okolo 80 delegátů. Jak ukázaly první sečtené hlasy z prvního kola, nebyl tento propočet tak daleko od pravdy: z 381 odevzdaných hlasů (kvórum pro zvolení 193) se totiž pro Petra Bendla v prvním kole vyslovilo předpokládaných 78 delegátů, pro Petra Nečase 146 a Pavla Béma 157 delegátů. Z tohoto poměru vyplývalo, že hejtman Bendl narazil na strop původně dojednaných dohod a svým projevem nepřetáhl žádného z nerozhodnutých. To Petr Nečas získal největší procento „váhavých voličů" (65 z 80) a zbytek zřejmě přešel k pražskému primátoru Bémovi (zhruba dvanáct).
Do druhého kola se dostal Bém s Nečasem, a tak se najednou začalo hrát o přerozdělení zbylých 78 Bendlových hlasů. První kolo volby prvního místopředsedy bylo také první zatěžkávací zkouškou severočesko-pražské hlasovací koalice, která vcelku zafungovala. To, co nezafungovalo, byl Pavel Bém. Přesněji jeho kandidátský projev, který působil jako slohová práce žáka nižšího stupně střední školy na téma svoboda versus solidarita, což ještě více vyznělo v mluveném projevu než v psané formě. Velmi neideologicky založený Bém chtěl být tentokrát viděn v tom nejlepším ideologickém světle, takže si svůj projev psal v předvečer druhého dne kongresu údajně zcela sám. Výsledkem byl trapas, kdy někteří kandidáti jen nevěřícně kroutili hlavami.
A stačilo tak málo - říct: Jmenuji se Pavel Bém, chci se zabývat hlavně mediální prezentací ODS, myslím, že budu dobrým, vyvažujícím elementem živlu jménem Topolánek, myslím to upřímně, dejte mi svůj hlas. Kdyby v nějaké přijatelné podobě řekl právě toto, mohlo být jméno prvního místopředsedy dnes úplně jiné. Jestli je na dobré projevy někdo specialista, pak je to Petr Nečas, což tentokrát beze zbytku splnil. Jeho nevýhodou naopak je, že politická činnost občas končí právě u těchto skvělých projevů. Sečteno, podtrženo: ve druhém kole bylo odevzdáno 385 hlasovacích lístků (193 kvórum pro zvolení). Petr Nečas získal 197 hlasů a Pavel Bém 180 hlasů, z čehož vyplynulo, že dvě třetiny Bendlových voličů se nakonec přesunuly k Nečasoví.
Delegáti odjeli
Následovalo první kolo volby řadových místopředsedů, v němž nikdo nezískal nadpoloviční většinu hlasů (Pavel Bém 175 hlasů, Petr Bendi 176 hlasů, Miroslav Beneš 50 hlasů, Ivan Langer 188 hlasů, Miroslava Němcová 150 hlasů, Martin Říman 158 hlasů, Vlastimil Tlustý 140 hlasů a Oldřich Vojíř 126 hlasů), takže se šlo do kola druhého. Ještě předtím se vzdal kandidatury jihočeský poslanec Beneš, což uvolnilo několik desítek hlasů. Výsledkem bylo, že ve druhém kole se stali místopředsedy Pavel Bém (221 hlasů), Petr Bendi (211 hlasů) a Ivan Langer (201 hlasů). Do kola třetího postoupil se 149 obdrženými hlasy poslanec Martin Říman a jeho sněmovní kolegyně Miroslava Němcová, pro niž hlasovalo o jednoho delegáta méně. Ani v tomto kole nepadlo rozhodnutí (Říman 183 hlasů, Němcová 187 hlasů). V kole čtvrtém nahrála poslankyni Němcové do karet nepředvídatelná okolnost. Hlasování se oproti původnímu programu protáhlo o více než čtyři hodiny a první, kteří začali opouštět pražský Top hotel, byli delegáti ze severovýchodní Moravy, kde měl právě Říman největší podporu (oproti prvnímu kolu volby místopředsedů úbytek o zhruba třicet delegátů). Z 352 odevzdaných hlasů nakonec volilo 179 Němcovou a 169 Římana, kterému už potřetí unikla funkce místopředsedy. Tento patnáctý kongres, koncipovaný jako volební, tak skončil za úplného vysílení všech účastníků.
|
Co se stalo na kongresu ODS (4.12.2004)
