Otázka regulace prostituce se opět objevila na scéně v souvislosti s projednáváním vládního návrhu kterým je Parlament ČR žádán o vyslovení souhlasu s výpovědí Úmluvy o potlačování obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob. Tento předklad byl projednáván v Senátu dne 27.1.2005 s výsledkem odročení do doby, kdy bude Senátu postoupen samotný zákon o regulaci prostituce Poslaneckou sněmovnou PČR.
Níže uvádím popis právního stavu v ČR, který se týká prostituce, dále porovnání právních úprav prostituce v některých zemích a nakonec návrhy možných řešení.
1. formy prostituce
Prostituce je obecně definována jako pohlavní styk jinou osobou nebo osobami za úplatu. Prostituce sama o sobě není trestná, pokud však nebudí tzv. veřejné pohoršení (v takovém případě by mohla být kvalifikována jako přestupek). /Právnický slovník, strana 695, C.H. Beck, 2001/
Ve smyslu výše uvedené definice je k problematice té tzv. „prodejné lásky“ přistupováno ve většině právních řádů. Rozdíly jednotlivých právních řádů jsou však více méně jen tom (s výjimkou Spolkové republiky Německo), do jaké míru tento jev jednotlivé státy buď tolerují, nebo postihují represivní formou, popřípadě do jaké míry mají osoby provozující tento způsob života přístup k jakémusi sociálnímu zajištění nebo zabezpečení, anebo do jaké míry se mohou požívat ze strany společnosti ochrany vlastního života, důstojnosti a společenského postavení a uplatnění. Konkrétní rozdíly v přístupech v 7 státech Evropy jsou uvedeny např. v materiálu Parlamentního institutu č. 5.190.
V jednotlivých právních řádech se můžeme setkat se třemi formami přístupu k této problematice :
1) Reglementace - Trpí prostituci, resp. ji legalizuje a podřizuje omezením a kontrole
2) Abolice - Neřeší problém prostituce jako takové, ale zaměřuje se na postih jevů, které jí doprovázejí (např. kuplířství, obchodování se ženami).
3) Represivní přístup - Zakazuje a trestá prostituci jako takovou, a to jak prostitutky, tak i zákazníky.
Formy výše uvedených přístupů (tedy represe a regulace) se v jednotlivých právních řádech liší. Jsou voleny například formy stanovení minimálního věku, vymezení zón pro pouliční prostituci, stanovení podmínek pro provozování veřejných domů, registraci prostituujících osob, pravidelné lékařské kontroly, povinnost platit sociální a zdravotní pojištění a odvod daní z příjmu.
2. Skutkový a právní stav v České republice
V České republice se můžeme setkat se všemi třemi obvyklými formami prostituce.
a) Pouliční prostituce – na této formě prostituce se u nás podle odhadů ministerstva vnitra podílí 4.000 až 5.000 osob.
b) Poskytování těchto služeb formou tzv. společnic. V české republice je přibližně 840 erotických podniků a na této formě se podílí cca 6.000 osob.
c) Jinými způsoby – zejména za účelem finančního přilepšení nebo pro zábavu, přičemž na této formě se podílí jak zaměstnané ženy, tak ženy vdané, ale také studentky.
Prostituce, která na sebe váže řadu zdravotních i bezpečnostních rizik, není právním řádem České republiky komplexně řešena.
Do jisté míry jsou právně regulované jen některé nejzjevnější problémy s ní související.
a) V rovině trestně – právní:
1. Ustanovení § 204 trestního zákona – kuplířství
2. Ustanovení § 205 trestního zákona – ohrožování mravnosti
3. Ustanovení § 216a trestního zákona – obchodování s dětmi
4. Ustanovení § 217 trestního zákona – ohrožování mravní výchovy mládeže
5. Ustanovení § 231 trestního zákona – omezování osobní svobody
6. Ustanovení § 232 trestního zákona – zbavení osobní svobody
7. Ustanovení § 233 trestního zákona – zavlečení do ciziny
8. Ustanovení § 235 trestního zákona – vydírání
9. Ustanovení § 241 trestního zákona – znásilnění
10. Ustanovení § 246 trestního zákona – obchodování se ženami
Trestním zákonem se v tomto případě rozumí zákon č.140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění.
11. Ustanovení § 46 odst.(2) zákona č.200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění
b) V rovině regulativní :
1. Zákon č. 241/1922 Sb. z. a n., o potírání pohlavích nemocí, ve znění zákona č.158/1949 Sb., a zákona č.88/1950 Sb., jehož platní znění se výhradně omezuje na zákaz zřizování a udržování nevěstinců, a povinnosti státní správy zřizovat ústavy, v nichž se „řemeslným prostitutkám“ zajistí dočasný útulek a příležitosti k nápravě. Obsahuje i ustanovení zajišťující dozor nad zpustlou mládeží, která vede pohlavně nemravný život.
2. Dílčí regulativy a možnosti k regulaci výše uvedeného jevu lze nalézt i nedávno přijatém zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění, a dále v zákoně č.258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění.
c) V rovině závazkové, tedy z pohledu mezinárodně – právních závazků státu a v rovině oblastí bezprostředně souvisejících s danou problematikou :
1. Úmluva o potlačení a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob z 2.12. 1949 (dále též „Úmluva z 2.12. 1949“), která vstoupila v platnost 25.7. 1951, a ke které přistoupila Československá republika dne 14.3. 1958.
2. Úmluva o právech dítěte
3. Ujednání z 8.5. 1904 (vyhlášené ve Sbírce zákonů uherských), Úmluva o potlačení obchodu s děvčaty z 4.5. 1910 (vyhlášená pod č.26/1913 říšského zákoníku), ve spojení vyhláškou ministra zahraničí č.160/1922 Sb.
4. Mezinárodní úmluva o potírání obchodu s ženami a dětmi (vyhlášená pod č. 123/1924 Sb.)
5. Mezinárodní úmluva o potlačování obchodu s necudnými publikacemi a jejich rozšiřování (vyhlášení pod č.96/1927 Sb.)
d) Na úrovni exekutivy se danou problematikou zabývají tato usnesení vlády :
1. Usnesení vlády Republiky Československé z 11.9. 1957, číslo 968
(k ratifikaci Úmluvy ze dne 2.12. 1949)
2. Usnesení vlády České republikyz 14.4. 1999, číslo 331
3. Usnesení vlády České republikyz 15.11. 2000, číslo 1145
e) Ve vztahu k České republice se předmětnou problematikou z mezinárodně – právních závazků zabývá také :
Rezoluce Evropského parlamentu k České republice z 4.10. 2000, bod 11.
3. Stručné porovnání právní úpravy v některých zemích, návrh možného řešení ve vztahu k právnímu řádu České republiky
Úvodem této části je třeba vrátit ještě jednou k výše uvedené Úmluvě z 2.12.1949.
Dne 14. března roku 1958 přistoupila Československá republika k “Úmluvě o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob”, která vstoupila v platnost 25. července 1951. Tato Úmluva, přestože je ze strany OSN považována za smlouvu mající vztah k lidským právům, není smlouvou o lidských právech podle čl. 10 Ústavy České republiky (není tedy bezprostředně právně závaznou). Jde o smlouvu trestněprávní, jelikož jejím obsahem je závazek státu trestat jednání, které Úmluva zakazuje. Úmluva se zároveň řadí do kategorie smluv postihujících zločinnost mezinárodního významu, která se vyznačuje tím, že určitá protiprávní jednání, která narušují hodnoty společně sdílené řadou států, jsou postihována nezávisle na tom, kde jsou spáchána.
Tato Úmluva předpokládá potlačení prostituce jako jevu neslučitelného s lidskou důstojností. Filosofií předmětné Úmluvy je prohlásit v ní vyjmenované činy (např. obstarání prostituce jinou osobou či využívání prostituce jiné osoby, v obou případech i se souhlasem této osoby, dále provozování či financování nevěstince a pronajímání budovy za účelem prostituce jiných osob) za trestné a trestat je. Podle závěrečného protokolu k předmětné Úmluvě se připouštějí pouze přísnější podmínky, než jsou v samotné Úmluvě uvedeny.
V žádném případě se nepřipouštějí podmínky méně přísné. Podobně se nahlíží i na situaci, kdy by stát vyjmenované trestné činy netrestal. Pokud stát na toto trestání rezignuje a tyto činy za postižitelné neprohlásí, mohlo by to být z mezinárodně právního hlediska protiprávní chování státu ve vztahu k uvedené Úmluvě o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob. Úmluva neobsahuje možnost uplatňovat výhrady, přesto v souladu s Vídeňskou Úmluvou o smluvním právu byly v praxi učiněny. Šlo však o výhrady procedurální, nikoliv věcné. Pokud jde o možnost vypovězení citované Úmluvy, tato možnost existuje (jde o dvanáctiměsíční výpovědní lhůtu).
Poznámka : Článek 25 Úmluvy - ”Po uplynutí pěti let od doby, kdy tato úmluva nabyla účinnosti, každá smluvní strana této úmluvy ji může vypovědět písemným sdělením zaslaným generálnímu tajemníkovi OSN. Výpověď nabude pro vypovídající stranu účinnosti za jeden rok po dni, kdy generální tajemník OSN obdržel toto sdělení”.
„Úmluva o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob“ tedy chápe prostituci jako něco, co je neslučitelné s důstojností a ctí lidské bytosti a co ohrožuje blaho jednotlivce, rodiny a společnosti. Smluvní státy jsou tak nuceny zaujmout tvrdý represivní postoj, jak k osobám provozujícím prostituci, tak k osobám, které ji podporují nebo o jejím provozování vědí. Logickým důsledkem tohoto postoje je zatlačení prostituce do ilegality na okraj společnosti, její kriminalizace a zneužívání organizovaným zločinem.
Z dikce i obsahu předmětné Úmluvy je patrné, že vznikala v poválečném období, které bylo mimo jiné charakterizováno nepříznivou sociálně - ekonomickou situací, nesmiřitelným politickým rozdělením světa, paternalistickým přístupem k řešení sociálních problémů. V té době vrcholilo i abolicionistické pojetí řešení celé řady sociálních problémů a boj o rovné postavení žen. Současná situace je zásadně odlišná - změna politických poměrů, liberalizace společenských postojů, otevření hranic, globalizace ekonomiky a životního stylu jsou provázeny i negativními průvodními jevy těchto sociálních procesů. K nim patří i masová ekonomická migrace, růst kriminality a organizovaného zločinu a nebývalý rozvoj prostituce a problémů s ní souvisejících. Úmluva jako taková nepůsobí problémy pouze České republice, ale i dalším zemím.
To vše vede k potřebě přehodnocení Úmluvy a jejího dopadu na schopnost států efektivně reagovat na nežádoucí rozvoj sociálně patologických jevů provázejících prostituci.
V této souvislosti je třeba uvést, že řada evropských demokratických států i světových velmocí k této Úmluvě nikdy nepřistoupila. Například z členů Evropské unie - Rakousko, Německo, Nizozemí, Velká Británie, Řecko, Švédsko, Irsko, z ostatních státu - Švýcarsko, Spojené státy americké, Kanada, Austrálie.
Státy, které k citované Úmluvě nepřistoupily, mají v současné době již po několik let fungující legislativu, která umožňuje regulovat prostituci včetně rizik, která ji doprovázejí.
Z evropských právních řádů si lze pro reprezentativní porovnání povšimnout právní úpravy Italské republiky, kde zákon z roku 1958 o „Zrušení právní úpravy prostituce a boj proti využívání jiných osob“ zakládá represivní přístup státu k této problematice. Francouzská republika je k této problematice naopak víceméně tolerantní, trestá související jevy. Rakouská spolková republika trestá na celostátní úrovni kuplířství, ovšem v ostatním mohou jednotlivé spolkové změně volit odlišný přístup (např. „Zákon o prostituci Dolního Rakouska“ z 12.7. 1984). Holandsko patři k velmi liberálním zemím, která spíše legalizuje prostituci, avšak zakazuje zřizování veřejných domů a trestá takovou prostituci, která se pohybuje mimo rámec daného zákona. Provozování „prodejné lásky“ považuje za zvláštní odvětví podnikání, avšak současně zakazuje ji provozovat těm, kdo nejsou občany EU.
Za inspirující pro právní řád České republiky si lze povšimnout právní úpravy Spolkové republiky Německo, a to z toho důvodu, že upravuje jak oblast práva veřejného (ustanovení trestně právní, fiskální i regulativy pro oblast komunální politiky) tak práva soukromého (občanské a pracovně právní).
4. Návrhy možných řešení prostituce v právním řádu České republiky, včetně nástinu možného časového harmonogramu
Z předchozí části tohoto stanoviska vyplývá, že stávající právní řád České republiky aplikuje na problematiku tzv. „prodejné lásky“ aboliční přístup, tedy neřeší problém prostituce jako takové ale zaměřuje se na postih jevů, které ji doprovázejí. Způsoby možné stávající právní regulace v České republice jsou uvedeny v předchozí části tohoto stanoviska V praxi jsou však využívána spíše jen opatření represivní povahy, tedy trestně právní opatření, byť z různou mírou vynutitelnosti a tím i očekávaného efektu. Opatření regulativní jsou využívána jen výjimečně, zpravidla ve formě různých obecně závazných vyhlášek obcí a měst upravujících místní veřejný pořádek avšak s tím, že tyto podzákonné právní předpisy se velmi často pohybují na samotné hranici ústavnosti a není ojedinělé překroční této hranice.
Nástin možného řešení vychází z toho, že řádný legislativní proces je v České republice poměrně dlouhý, zpravidla se u prostých zákonů pohybuje v rozpětí mezi 9 až 13 měsíci, podle povahy věci a z toho, že forma a způsob řešení regulace prostituce je výhradně politickým rozhodnutím (odstoupení od některých mezinárodně - právních závazků, resp. minimálně odstoupení Úmluvy z 2.12. 1949, rozhodnutí, zda-li bude v právním řádu zvolen represivní nebo reglementační přístup, zda-li bude tato oblast upravována a regulována na úrovni práva veřejného nebo soukromého, popřípadě kombinací obou úrovní).
Z dlouhodobého hlediska, tedy v řádu jednoho až dvou let, je možné vytvořit komplexí právní úpravu předmětné problematiky, přičemž určitým vodíkem může být model aplikovaný ve Spolkové republice Německo, který řeší tuto problematiku na jak úrovni práva veřejného, tak i soukromého, včetně fiskální politiky (kromě jiného i zdaňování daní z přidané hodnoty).
Podmínkou pro realizaci tohoto řešení je minimálně odstoupení od Úmluvy z 2.12. 1949. Tuto Úmluvu do současné doby ratifikovalo 76 států, přičemž mezi signatáři se nachází 18 bývalých socialistických států a přibližně 41 států ekonomicky zaostalých a nedemokratických.
Ze střednědobého hlediska, tedy v řádu měsíců by přicházelo v řešit tuto problematiku formou regulace, tedy zejména formou nařízení vlády (eventuelně i zákonem). Toto řešení by však neumožňovalo účinnou regulaci této problematiky na místní úrovni (tedy územně samosprávnými celky), a nepřináší státu očekávaný efekt zejména z hlediska jeho fiskální politiky a také neposkytuje účinnou ochranu těm, kteří jsou „obětí“ takového způsobu života.
Z krátkodobého hlediska, tedy v řádu týdnů, by bylo možné formou metodiky a směrnic, eventuelně i podzákonného právního předpisu, využít stávající „zákonnou“ právní úpravu (ke které patří i mezinárodní smlouvy) ke sjednocení postupu příslušných orgánů. Avšak ani toto řešení neumožňuje individualizaci této problematiky s ohledem na místní potřeby a z hlediska fiskálního nepřináší státu žádný efekt.
|
Jak v regulaci prostituce v ČR (27.1.2005)
