Alberto Alesina a Francesco Giavazzi
Ze všech stran se ozývá volání po zvýšení zahraniční pomoci, po shovívavosti při splácení dluhů, po odpuštění dluhů. Volají rockové hvězdy, ,,antiglobalisté", náboženské organizace, různí zastánci rozvojových zemí, OSN. Volání, které ohlušuje.
"Rozprávka", kterou toto hnutí na podporu rozvojových zemí šíří, je prostá a líbivá. Globální rozdíly v příjmech na jednoho obyvatele jsou příliš velké; globalizace zvyšuje příjmovou nerovnost; chudí dále chudnou a mnozí z nich hladoví, aby mohli splatit svoje dluhy. Je tedy potřeba mnohem více pomoci, více shovívavosti při splácení dluhů, neboť bohatí tohoto světa bohatnou jen na úkor chudých tohoto světa. Pomoc a snižování dluhů prý vyzvedne chudé země z prachu chudoby.
Skoro nic z toho není pravda. Jediná pravdivá skutečnost je, že rozdíly v příjmech v přepočtu na jednoho obyvatele jsou doopravdy obrovské. Zbytek je nepravda. Za chudobu třetího světa není zodpovědná globalizace, nýbrž úplatné a neefektivní vlády rozvojových zemí.
Neexistuje sebemenší důkaz, že by větší otevřenost světového obchodu nějak zvyšovala chudobu, jenže antiglobalisté nedovolí, aby se jim do jejich ideologie pletla fakta. S vyšším objemem obchodu bohatnou obě strany transakce. I kdyby globalizace opravdu přispívala k prohlubování nepoměrů a nerovností - velké ,,kdyby", neboť to zatím nikdo přesvědčivě neprokázal -, chudobu přesto zmírňuje. Zvyšuje totiž příjem jak bohatých, tak chudých států, jež se obchodování účastní - jistě, příjmy bohatých jsou vyšší, ale chudé země získávají také. Antiglobalizační alternativou je zchudnutí obou stran. Nerovnosti budou možná menší, ale chudoba bude rozhodně vyšší. Co je na tomhle líbivého?
Není pravda, že chudé země dále zchudly. Existuje mnoho příkladů zemí, které se zvedly z chudoby, například Jižní Korea, Kostarika nebo Botswana. Jiné země proplýtvaly své obrovské přírodní bohatství, kupříkladu Nigérie či Venezuela, která mimochodem nedávno přijala protekcionistická opatření.
Neexistuje důkaz, že by zvýšením zahraniční pomoci vládám v rozvojových zemích došlo ke zvýšení jejich hospodářského výkonu a pomohlo jim nastálo z chudoby. Vyšší objem pomoci povede spíše ke zvýšení korupce, poněvadž se zvýší částka, o níž vládnoucí elity budou mezi sebou muset bojovat.
Totéž platí pro odpouštění dluhů a posečkání s jejich splácením: ty jen chudé země podporují v tom, aby si více půjčovaly, často jen k užitku místních elit. V nedávno vydané a často citované knize Williama Easterlyho - někdejšího ekonoma Světové banky a experta na rozvojovou pomoc - se dočteme o celé řadě šokujících případů, kdy místní elity doslova rozházely pomoc, kterou jejich země získaly od zahraničních dárců. Koalice bojující za zvýšení zahraniční pomoci by si tuto knihu měla pozorně přečíst.
Ti, kterým jde naprosto vážně o snížení chudoby ve světě, by měli ukázat prstem na opravdového viníka: na vlády a byrokracie mnoha rozvojových zemí, zvláště v Africe a Latinské Americe. Při poskytování zahraniční pomoci se dosud vesměs nikdy nepřihlíželo k poctivosti a bezúhonnosti zemí, kam pomoc putovala, a nikdy se nerozlišovalo mezi vládami ,,dobrými" a ,,špatnými". Dárci dávali tradičně přednost svým bývalým koloniím, a to bez ohledu na charakter tamních režimů.
Jedním z nejhorších provinilců je Francie. Statistiky dokládají, že kterákoli hypotetická bývalá francouzská kolonie s otřesnou politikou a diktátorským nepřijatelným režimem by od Francie získala více pomoci než leckterá bývalá nefrancouzská kolonie, snažící se řídit slušnou politikou. Jinými slovy Francie rozdává téměř výhradně svým bývalým koloniím bez ohledu na to, jaký režim v nich panuje.
Pomoc poskytovaná Spojenými státy je až příliš pod vlivem blízkovýchodní politiky a ještě donedávna studené války. Určovatelem, kam by pomoc měla směřovat, je v jejich případě často spíše politické spojenectví než kvalita politiky zemí přijímajících pomoc. Jedinými dárci, kteří svou pomoc distribuují docela dobře, jsou skandinávské země, jejichž pomoc je v přepočtu na obyvatele nejvyšší, ovšem skrovná, pokud jde o procento z celkového objemu. Jedním z důvodů zřejmě je, že tyto země neměly kolonie ani politická společenství, jež by mohly favorizovat.
Dříve než poskytneme pomoc nebo odpustíme část dluhu, je třeba splnit dvě podmínky. První je "institucionální podmíněnost": pomoc si zaslouží jen ty vlády, jež prokáží patřičný pokrok při odstraňování neefektivnosti, rozkrádání veřejného majetku a korupce.
Existuje několik odpovídajících způsobů, jak měřit korupci; víme, které země jsou zkorumpované více a které méně. Tyto informace by dárci měli při rozhodování, kam jejich pomoc poputuje, používat mnohem podnikavěji.
Bohužel ve většině případů jsou nejchudší země, které pomoc potřebují nejvíce, rovněž nejvíce zkorumpované. Proto je zde druhá podmínka: v takových případech by se tok finanční pomoci měl zcela vyhnout všem veřejným kanálům a měl by být rozdělován skupinami a organizacemi odjinud, které nebudou nijak napojeny na místní elity a vlády.
Mnohem prospěšnější než pomoc může být v neposlední řadě také změna politiky bohatých zemí. Hlavní změnou by mělo být zastavení protekce zemědělců z bohatých zemí. Největším nepřítelem chudých zemích jsou totiž zemědělci z bohatých zemí. Prioritou evropské koalice zastávají se chudých zemí by mělo být zdolání lobby francouzských zemědělců, která brzdí reformu společné evropské zemědělské politiky. Jenže antiglobalistům jde spíše o globalizací ohrožené kouzlo francouzských městeček v tradičních zemědělských regionech. Totiž: o kouzlo ohrožené zemědělstvím chudých zemí bojujících o přežití.
Alberto Alesina je profesorem ekonomie na Harvardské univerzitě. Francesco Giavazzi je profesorem ekonomie na Univerzitě Bocconi v Miláně a členem Skupiny ekonomických poradců předsedy Evropské komise. |
Noví Jánošíci: chudým brát a bohatým dávat (23.7.2002)
