Alberto Alesina a Francesco Giavazzi
Válka a ohromné náklady na ni, klesající dolar, růst obchodního a rozpočtového schodku, kličky, které podemlely společnosti jako Enron a WorldCom, prasknutí bubliny špičkových technologií: kapitalismus amerického typu je jak pod tlakem, tak v nemilosti. Mnozí evropští intelektuálové na levici i na pravici se domnívají, že kapitalistická hra, jak ji hrají USA, je pasé. V pohybu je aktivní hledání nových modelů.
Ač je toto hledání rétoricky silné a poháněné vlnou antiamerikanismu, jasných fakt přináší jako šafránu. Případy korporátního porušování zákona se samozřejmě v USA vyskytují hojně. Je ovšem příliš snadné poskočit od jednotlivých firemních skandálů k širokým závěrům o domnělé prohnilosti americké ekonomiky.
Bližší pohled na růst produktivity (produkce za hodinu práce) v USA a v Evropě prokazuje, že americký kapitalismus neztratil nic ze své životaschopnosti. Jestliže od počátku 70. let narůstal průměrným ročním tempem pouhých 1,6%, během sedmi let od roku 1995 americký roční růst produktivity v nezemědělských sektorech podnikání zrychlil na průměrně 2,6%, a to bez známek zpomalení. V roce 2002 se produktivita zvýšila o 4,8% - to je pozoruhodný výsledek, protože produktivita obvykle během období ekonomického oslabování klesá.
Teď se podívejme na Evropu. Roční přírůstek produktivity se ve druhé půli 90. let zmenšil z 2,5% na dnešních pouhých 1,3%.
Tato propast v produktivitě se často připisuje ,,nové ekonomice," jež se objevila ve druhé půli 90. let. Je pravda, že mnohé technologie byly vyvinuty a poprvé použity v USA. Ale technologie se rychle šíří: ve všech zemích, včetně Evropy, jsou dostupná stejná Windows či programy SAP. Musí tedy existovat jiné rozdíly. Z řady vyčnívají dva kandidáti: přístup k práci a firemní řízení.
Šest zemí OECD dosahuje oproti Americe lepších výsledků ohledně produkce za jednu odpracovanou hodinu: Norsko, Belgie, Francie, Irsko, Nizozemsko a Německo. Hodnocení se ale změní, když kritériem učiníme produkci na hlavu (což je lepší ukazatel hospodářské prosperity země): tady jsou USA první a Francie a Německo se propadávají na 16. a 11. místo.
Důvod porovnávání produkce na osobu spíše než produkce na odpracovanou hodinu je prostý: národní bohatství určuje to, kolik času pracuje každá osoba a kolik lidí pracuje. Právě v tomto USA stojí před Evropou: v Evropě pracuje méně lidí než v USA a ti, kdo v Evropě pracují, nepracují tolik. Roční odpracované hodiny v USA dosahují asi 1800 hodin, asi 1500 hodin ve Francii a 1400 hodin v Německu.
Jedním důvodem, proč Evropané pracují méně, je to, že platí více daní a vyšších daní je potřeba na podporu těch, kdo nepracují - to je zřetelný bludný kruh. Svůj vliv má ale ještě něco hlubšího. Evropané jsou možná naprosto spokojeni s tím, že pracují méně a dopřávají si více volného času, a to jak v tom smyslu, že si vybírají více dovolených v produktivním věku, tak v tom smyslu, že stráví méně času jako činná pracovní síla.
Jde o legitimní volbu, ale v okamžiku, kdy se Evropané takto rozhodnou, by měli přestat hledat obětní beránky za pomalý růst. Jádro potíží totiž netkví v Evropské centrální bance ani v Paktu stability. Evropa roste pomaleji, protože méně pracuje - a nemělo by ji překvapit, pokud s ní mnohé takzvané ,,rozvojové země" srovnají krok v oblasti příjmu na hlavu.
Přístup k novým technologiím je nezbytnou, ovšem nikoliv dostatečnou podmínkou zlepšení životní úrovně země, protože je také potřeba společností, které budou schopny je využít. Na počátku 20. století trvalo déle než dvacet let, než elektrické stroje proměnily textilní průmysl. Nové stroje byly dostupné, ale firmy nebyly připraveny je využít. Využití strojů vyžadovalo změnu pracovních postupů a způsobů vedení firem. Odbory se stavěly proti takovým změnám, ale i vedoucím pracovníkům trvalo, než pochopili, že způsoby řízení továren se musí proměnit.
Nová ekonomika se začala objevovat po deseti letech hluboké transformace uvnitř amerických společností. V průběhu 80. let vlna spekulativních odkupů proměnila v USA korporátní kulturu a viditelně vštípila šéfům vnímavost k technologickým inovacím. Jinak je tomu v Evropě, kde zájmy zaměstnanců firem a jejich odborů mají často přednost před zájmy akcionářů. Je skutečností, že v jistých evropských novinách přepisovali typografové články, které byly doručeny e-mailem: technologie pro jejich elektronický přenos byla dostupná, ovšem nikoliv podnikové předpisy, které by novinám povolovaly ji využít.
Odbory ale nejsou jedinými viníky. Struktura vlastnictví mnohých evropských společností je spletitá a zahrnuje velké akcionáře, jejichž zájmy jsou často v rozporu se zájmy firmy - a to není právě nejlepší způsob, jak dosahovat zdravých obchodních rozhodnutí. To je obzvláště pravda ve finančnictví a bankovnictví. Ať už slyšíme z amerických bank jakékoli korporátní horory, naživu už není téměř žádná evropská investiční banka a Německo se vážně zamýšlí nad zřízením státní ,,špatné banky," která by resuscitovala všemocné německé bankovní obry.
Chce-li Evropa méně pracovat, musí být při práci nadmíru produktivní, pokud má držet krok s pilnými Američany. Právě proto by Evropané měli doufat, že vlna firemních restrukturalizací a reforem, o níž se mnozí domnívali, že bude nevyhnutelně následovat po vytvoření jednotného trhu, začne pronikat do všech koutů kontinentu a změní způsoby, jimiž se řídí podniky.
Alberto Alesina je profesorem ekonomie na Harvardské univerzitě. Francesco Giavazzi je profesorem ekonomie na Univerzitě Bocconi v Miláně a členem Skupiny ekonomických poradců předsedy Evropské komise. |
Opožděná reforma Evropy (24.4.2003)
