Tuto zprávu sponzorovala britská vláda (byla zadána ministerstvem financí) a je příspěvkem k odpovědi na zprávu ekonomického výboru Horní komory britského parlamentu, který uváděl, že existují významné vědecké pochybnosti pokud jde o klimatické změny a která dále požaduje, aby vláda vypracovala lepší explicitní finanční srovnání mezi cenami opatření na kontrolu oteplování a jeho prospěchem. Sternova zpráva sděluje, že "prospěch silné a včasné akce dalece vyváží ekonomickou cenu nečinnosti". Nicholas Stern je někdejší ekonomický ředitel Světové banky. Zpráva která představuje sedmisetstránkové dílo vytvořil s kolektivem expertů.
První část zprávy se zabývá dopadem klimatických změn na ekonomiku a možnostmi, jak stabilizovat koncentraci skleníkových plynů v atmosféře. Druhá polovina zprávy se zabývá politikou přechodu na bezuhlíkovou ekonomika tzv. „low-carbon economy“ a adaptací na klimatické změny a jejich následky, jimž se nelze vyhnout.
Zpráva rovněž bere v potaz mezinárodní perspektivu. Klima je celosvětovou záležitostí, a proto bude zapotřebí jednat společně. To bude vyžadovat hlubší mezinárodní spolupráci v různých oblastech – především v oblasti cenových signálů a trhu s CO2, výzkumu nových technologií a možností adaptace a to zejména v rozvojových zemích.
Klimatické změny podle Sterna nyní představují nejnáročnější úkol, jemuž ekonomika bude čelit. Podle Sterna se jedná se o největší selhání trhu v historii. Ekonomické analýzy tudíž musí být globální, dlouhodobé, zaměřené na ekonomiku rizik a míru nejistoty a na největší podstatné změny. Zpráva načrtává určité představy a postupy pro nejdůležitější hospodářská odvětví včetně řady vývojových trendů.
Hlavní myšlenky zprávy:
Sternova zpráva vychází především ze 3. zprávy IPCC. Změnu klimatu, zejména pak oteplování, bere jako fakt, o kterém nepolemizuje. Používá výsledky modelu PAGE2002 pro ilustraci toho, jak se integrované modely hodnocení mění v závislosti na nejnovějších vědeckých poznatcích o pravděpodobném zvýšení teploty o několik stupňů. Z toho se pak odvíjí i vyšší finační škody a náklady na změny klimatu.
Zpráva zdůrazňuje, že je nutné přijmout opatření ke snížení emisí co nejdříve. Je to především z důvodu menších nákladů, které budou muset být vynaloženy, než kdyby byla opatření odkládána.
Ze zprávy, vyplývá, že svět si může vybrat: buď investuje 1% globálního HDP každý rok do omezení produkce skleníkových plynů, nebo bude čelit ztrátám ve výši až 20% globálního HDP.
Jelikož zpráva vychází z předpokladu, že klima se mění a tato změna je převážně způsobena lidskou činností, potažmo množstvím emisí skleníkových plynů vypouštěných do ovzduší, dochází k závěru, že je třeba stabilizovat množství CO2 v atmosféře na úrovni 500 - 550 ppm. To vyžaduje výrazné snížení emisí CO2, až o 75 %, do roku 2050.
Snížení emisí je třeba dosáhnout zejména
a) v energetice
- zvyšováním energetické účinnosti
- novými, bezemisními technologiemi (včetně topení a dopravy)
- snížením poptávky po výrobcích a službách náročných na emise
- zachycování a skladování CO2
b) zastavením odlesňování a změnou způsobu využívání půdy.
.
Ke snížení emisí doporučuje použít zdanění, obchodování a regulaci.
Ze zprávy je do jisté míry patrná také víra v sílu trhu: stanovení ceny CO2 prostřednictvím obchodu, vzniklé finanční toky by sloužily k financování nových, čistších technologií.
Zpráva rovněž apeluje na nutnost společné akce a spolupráce.
Zpráva se zabývá i otázkou rozvojových zemí. Zde je třeba rozlišovat mezi těmi s rychlým ekonomickým růstem (Indie a Čína), které se stanou velkými „znečišťovateli“ a chudými zemědělskými zeměmi, které nebudou mít prostředky na adaptaci - tyto země budou klimatickými změnami postiženy nejvíce. V tomto případě se klade velký důraz na pomoc mezinárodního společenství.
Můj komentář:
Celkově zpráva nepřináší nové poznatky, spíše tlumočí informace ze 3. zprávy IPCC. Zabývá se ekonomickými aspekty změn klimatu, přičemž zdůrazňuje ty oblasti, o kterých se zmiňuje již IPCC (snižování emisí a odlesňování, nové technologie, mezinárodní spolupráce…). Zpráva bere změny klimatu jako prostý fakt a nezkoumá, zda k nim opravdu dochází.
Zpráva se sice zabývá celkovými náklady spojenými se změnou klimatu a pokouší se i o jejich vyčíslení (do roku 2050 1% HDP), tak aby bylo možné zabránit větším ztrátám v budoucnosti. Problémem je, že způsob, jak k daným číslům autoři zprávy dospěli, je předmětem kritiky mnoha prominentních ekonomů. Např. William Nordhaus si povšiml, že Sternova zpráva používá nerealisticky nízkou (blížící se nule) míru diskontování pro odhad budoucích nákladů. To má za následek, že náklady „neakce“ ve vzdálené budoucnosti se zdají být enormě velké, zatímco náklady na opatření proti změně klimatu v současnosti se zdají být nízké. Je jasné, že pokud zvýšíme míru diskontování, výsledky nebudou tak katastrofické. Mohou být dokonce obrácené, tak jak např. uvažuje Lomborg ve svém "Skeptickém ekologovi"
Zpráva se podrobněji nezabývá náklady či opatřeními k usnadnění vývoje nových technologií, přestože tuto oblast neustále zdůrazňuje jako velmi důležitou.
Zpráva dále zdůrazňuje mezinárodní spolupráci a pomoc chudým zemím. To zde souvisí se snahou vyspělých zemí zabránit celosvětové společenské destabilizaci z důvodu přesunu velkého množství lidí v důsledku klimatických změn. Proto se v případě těchto chudých zemí hovoří zejména o nutnosti adaptace, jinými slovy, udržet obyvatele tam, kde jsou. Pozitivem je, že se zpráva zaobírá i otázkou odlesňování, která bývá často opomíjena, přestože je jednou z nejméně nákladných cest ke snížení emisí. Vzhledem k tomu, že odlesňování může částečně souviset i se zvětšováním plochy pro pěstování tzv. energetických plodin, lze dojít i k jistému paradoxu, kdy ve jménu čisté energie nelze snižovat emise až tak rychle. .
Pokud jde o tzv. selhání trhu, jak uvádí Stern, jakkoli je toto tvrzení velmi populární je mylné a svědčí o nepochopení problematiky externalit a úlohy institucí ve společnosti. emise skleníkových plynů, lze považovat za negativní externalitu, ale z jejich existenece nijak neplyne, že je to trh (dobrovolná, spontánní spolupráce milionů, ba miliard lidí na celém světě), kdo tento jev zapříčiňuje. Negativní externalita je důsledkem neschopnosti ochránit a vynutit vlastnická práva.. Ochrana vlastnických práv je oblastí, kterou má pod svou kontrolou stát.
Sternova zpráva:
Včasná opatření znamenají nižší náklady na klimatické změny
Nyní přijatá opatření budou mít pouze omezený vliv na klima v nadcházejících 40-50 letech. Na druhé straně však taková opatření zrealizovaná v příštích 10 až 20 letech mohou výrazně ovlivnit klima v druhé polovině tohoto století a později. Následky klimatických změn nelze předpovídat s naprostou přesností. Pokud budou investice do snižování emisí přiměřené, budou i náklady na ně únosné a nedojde ke zpomalení hospodářského růstu a rozvoje. Aby to mohlo fungovalo, musí politika podporovat silné tržní signály, vypořádat se se selháním trhu a nezapomínat na rizika. Z toho vychází i tato zpráva.
Zpráva posuzuje ekonomické náklady klimatických změn a náklady a přínosy opatření ke snížení emisí skleníkových plynů třemi různými způsoby: používáním neagregovaných postupů (dopady klimatických změn na ekonomii, společnost a životní prostředí a náklady na nejrůznější technologie a strategie vedoucí ke snižování emisí); používáním ekonomických modelů (včetně integrovaných hodnotících modelů klimatických změn a makro-ekonomických modelů přechodu na nízkouhlíkové energetické systémy); porovnávání současných a budoucích trajektorií „společenských nákladů na CO2“ a marginálních nákladů na snižování CO2).
Všechny důkazy vedou k závěru, že přínos účinných a včasných opatření je větší než vzniklé náklady. Ignorování klimatických změn může způsobit značné ekonomické škody.
Vědecké důkazy poukazují na vzrůstající nebezpečí nevratných dopadů klimatických změn, pokud se s vypouštěním emisí nebude nic dělat (tzv. „business-as usual“ - BAU).
Vědci dnes dokáží předpovídat teplotní změny a jejich dopady na životní prostředí spojených s různou úrovní stabilizace skleníkových plynů v atmosféře. Zásoba skleníkových plynů (kysličník uhličitý, metan, oxidy dusíku a další průmyslové emise plynů) v atmosféře roste, což je důsledkem lidské činnosti.
V porovnání se situací před průmyslovou revolucí prudce narůstá koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Tato koncentrace již způsobila celosvětové oteplení o více než 0,5°C a setrvačností se v příštích desetiletích teplota zvýší o dalších 0,5°C. I když roční objem vypouštěných emisí nepřekročí dnešní úroveň, zásoba skleníkových plynů v atmosféře se do roku 2050 oproti období před průmyslovou revolucí zdvojnásobí a bude i nadále růst. Roční objem vypouštěných emisí roste díky rychle rostoucím ekonomikám, které investují do infrastruktury s vysokými emisemi CO2 a zároveň k nim přispívá i rostoucí spotřeba energií a zvyšující se objem dopravy.
Scénář BAU naznačuje, že se zásoba skleníkových plynů může až ztrojnásobit, z čehož vyplývá 50% pravděpodobnost zvýšení teploty v příštích desetiletích až o 5°C. To by pro lidstvo znamenalo něco zcela nového, s čím se zatím nesetkalo. Vedlo by to k obrovské změně světa tak, jak ho známe dnes. Změna klimatu by měla zásadní dopad na osídlení.
Klimatické změny celosvětově ohrožují základní složky lidského života – přístup k vodě, produkci potravin, zdravotní stav, využití půdy a životní prostředí.
V první části zpráva zkoumá dopady na ekonomickou aktivitu, společnost a životní prostředí.
Oteplování bude mít několik dopadů, které budou způsobeny změnou v koloběhu vody:
• Rozmrzající ledovce zvýší riziko záplav a sníží zásoby vody - to ohrozí přibližně jednu šestinu světové populace především v Indii, Číně, a v oblasti pohoří And v Jižní Americe.
• Pokles množství úrodné půdy, zejména v Africe může zanechat miliony lidí bez možnosti produkovat nebo si koupit dostatečné množství potravin. Množství úrodné půdy může vzrůstat ve středních a vyšších polohách zeměpisné šířky při oteplení o 2 - 3°C, ale při dalším oteplování tato schopnost začne opět klesat. Při oteplení nad 4°C je světová produkce potravin vážně ohrožena.
• Úmrtí zapříčiněná zimou budou ve vyšších zeměpisných šířkách klesat. Na druhé straně bude celosvětově vzrůstat počet úmrtí na podvýživu a z přehřátí. Může dojít k rozšíření malárie a horečky dengue, pokud nebudou přijata účinná opatření.
• Při oteplení o 3 - 4°C bude každoročními záplavami postiženo o deset až sto milionů lidí více, tak jak se bude postupně zvedat mořská hladina. Bude nutné chránit pobřeží především v Jihovýchodním Tichomoří (Bangladéš a Vietnam), u malých karibských a tichomořských ostrovů a velkých pobřežních měst jako jsou Tokyo, New York, Káhira a Londýn. Podle některých odhadů by mohlo v polovině století dojít k trvalému přesunu až 200 milionů lidí kvůli vzrůstající hladině moře, záplavám a suchu.
• Ekosystém bude pod vlivem klimatických změn velmi zranitelný. 15 - 40% druhů bude na pokraji vyhynutí už při pouhém oteplení o 2°C. Okyselení mořské vody v oceánech vlivem zvýšeného množství CO2 bude mít vliv na mořský ekosystém a na zásoby mořských ryb.
Škody způsobené změnou klimatu budou s postupným oteplováním rychleji narůstat.
Vyšší teploty zvýší riziko značných změn nejrůznějšího charakteru:
• Oteplování může v různých regionech vyvolat změny počasí jako například monzunové deště v jižní Asii nebo El Nino – tyto změny mají nepříznivé dopady na dostupnost pitné vody, způsobují záplavy v tropech a ohrožují domovy miliónů lidí.
• Několik studií předpokládá, že Amazonský prales bude ohrožen vysycháním. Jeden model ukazuje, že při oteplení o 2 - 3°C bude prales nenávratně poškozen.
• Tání a rozpad ledovcového příkrovu může ohrozit území, na němž dnes žije 1 člověk z 20.
Dopady klimatických změn nejsou rovnoměrně rozloženy – nejchudší země budou trpět nejvíce. Pokud se již škody projeví, je příliš pozdě na zvrácení celého procesu. Proto je nutné prognózování.
Rozvojové regiony jsou již nyní s ohledem na svou zeměpisnou polohu teplejší než rozvinuté země a trpí nedostatkem dešťových srážek. Další oteplení bude pro chudé rozvojové země znamenat vysoké náklady a malé přínosy. Rozvojové země jsou závislé na zemědělství, které je velmi citlivé na klima. Nedostatečná úroveň zdravotní péče, nízká kvalita veřejných služeb, nízké příjmy a značná zranitelnost systému ztěžují adaptaci na změnu klimatu. Snižování příjmů ze zemědělské výroby zvýší chudobu a neumožní lidem investovat do lepší budoucnosti.
Klimatické změny sníží příjmy a zvýší veřejné výdaje. Zvyšování hladiny moře může způsobit migraci miliónů lidí (např. více než 1/5 Bangladéše může být do konce století pod vodou pokud hladina stoupne o 1 m). Otřesy způsobené změnou podnebí vyvolávají násilnosti. Tyto konflikty jsou vážným rizikem v západní Africe, v údolí Nilu a centrální Asii.
Podle scénáře BAU může mít změna klimatu zpočátku menší pozitivní efekt v několika málo rozvinutých zemích, ale při velké změně teploty již v polovině či na konci století převládnou silné negativní vlivy.
V zemích ve vyšších polohách zeměpisné šířky (Kanada, Rusko, Skandinávie) může oteplení o 2 - 3°C přinést výhody v podobě zvýšení zemědělsky úrodné půdy, nižší úmrtnosti v zimním období, nižších nákladů na topení a možného zvýšení cestovního ruchu. Na druhé straně v těchto oblastech dojde k velmi rychlému oteplení, zničení infrastruktury, ohrožení lidského zdraví, sídel a biodiverzity. Rozvinuté země v nižších polohách zeměpisné šířky jsou více ohroženy – množství vody a úrodné půdy při oteplení o 2°C klesne o 20%.
Náklady na škody spojené s extrémním počasím (bouřky, hurikány, tajfuny, záplavy, sucha, vlny veder) se mohou do poloviny století vyšplhat až na 0,5 - 1% světového HDP ročně a s pokračujícím oteplováním porostou. Např. vlny veder v Evropě v roce 2003, kdy zemřelo 35 000 lidí a zemědělské ztráty dosáhly 15 miliard dolarů, budou do poloviny století zcela běžné. Rozvinuté ekonomiky se budou potýkat s celou řadou otřesů – extrémní počasí může vyššími a rozkolísanými náklady na pojištění ohrozit světové finanční trhy.
Integrované modely hodnocení poskytují nástroj k odhadnutí velikosti dopadů na ekonomiku; naše odhady (Stern Review) předpokládají, že dopad bude daleko vyšší, než se původně předpokládalo.
Dnes se odhaduje, že finanční dopady klimatických změn budou daleko vážnější, než se uvádělo v předchozích studiích, protože ty často nebraly v potaz dopady s nízkou pravděpodobností ale s potenciálně nejzávažnějšími dopady. Díky pokroku ve vědě jsme schopni zohlednit i tato rizika.
Dřívější studie počítaly s oteplením o 2 - 3°C, což by vedlo k trvalé ztrátě světové produkce v rozsahu 0 - 3% v porovnání se situací, kdy by k oteplení nedocházelo. Tyto studie byly příliš optimistické. BAU ukazuje, že k oteplení o 2 - 3°C dojde do konce století. Dopady oteplení je často obtížné kvantifikovat. Oteplení o 5 - 6°C (které je v příštím století možné) přinese ztrátu ve výši 5 - 10% HDP, v chudých zemích dokonce 10% HDP. Větší oteplení by znamenalo pohybovat se ve zcela neznámé oblasti.
Analýzy by se neměly omezovat jen na měření příjmů jako je HDP. Klimatické změny mají i řadu jiných dopadů, např. na zdraví a životní prostředí. Srovnání různých strategií musí zahrnovat i hodnocení těchto dopadů. To obsahuje složité koncepční, etické a regulatorní otázky a s výsledky je třeba velice obezřetně nakládat.
Sternova zpráva využívá výsledky modelu PAGE2002 – tento model je schopen zachytit nejnovější vědecké poznatky i všechny předchozí studie. Strenova zpráva vychází ze zprávy IPCC z roku 2001, na niž je tento model aplikován.
Náklady BAU by dále rostly, v případě že by model systematicky zohledňoval tři významné faktory:
• Přímé dopady na životní prostředí a lidské zdraví (netržní dopady) – náklady klimatických změn by vzrostly o 5-11% světové spotřeby na osobu
• Vědecké důkazy naznačují, že klimatický systém může být na skleníkové plyny daleko citlivější, než se původně předpokládalo – ze scénáře BAU vyplývá, že by náklady na klimatické změny vzrostly o 5 až 7% světové spotřeby, či o 11 - 14% při započítání i netržních dopadů
• Na chudé regiony světa připadá neúměrně vysoká zátěž vyplývající z klimatických změn. Pokud tomu přidáme správnou váhu, náklady na globální oteplení o 5 - 6°C by v takovém případě mohly být až o čtvrtinu vyšší
Vezmeme-li v úvahu i tyto další faktory, pak by podle scénáře BAU došlo ke snížení spotřeby na obyvatele až o 20% a to jak nyní, tak i později.
Ekonomické prognózy na příští desetiletí či století jsou velice náročné na zpracování a jsou i nepřesné. Hodnocení klimatických změn už svoji podstatou vyžaduje prognózy na 50, 100, 200 a více let. Takové prognózy však vyžadují opatrnost a pokoru a získané výsledky jsou poplatné danému modelu a jeho výchozím předpokladům. Neměly by se pokládat za přesné a za něco, co s jistotou nastane. Kromě toho, velkou míru nejistoty představují ve vědě a ekonomice ty oblasti, o nichž toho víme nejméně (například vliv velmi vysokých teplot). Ale základním poznatkem, jež z těchto modelů vyplývá, je to, že pokud se snažíme zohlednit rizika a nejistoty, jsou výsledné náklady ovlivněné mírou pravděpodobnosti velmi vysoké. Do určité míry lze některá (ne však všechna) rizika snížit přijetím odpovídajících opatření.
Emise vždy souvisely a budou souviset s ekonomickým růstem, stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře je reálná a slučitelná s hospodářským růstem.
Emise CO2 na hlavu korespondují s HDP na hlavu. Rostoucí podíl emisí bude pocházet z rozvojových zemí jako důsledek jejich rostoucí populace, zvyšujícího se HDP a rozvoje energeticky náročných průmyslových odvětví.
Není nutné volit mezi zabráněním klimatickým změnám a ekonomickým růstem. Změny v energetice a ve struktuře hospodářství snížily vazbu mezi emisemi a růstem příjmů, zejména v těch nejbohatších státech světa. Uvážlivou politikou lze stabilizovat klima a zároveň v rozvinutých i rozvojových zemích zachovat ekonomický růst.
Stabilizace vyžaduje snížení emisí na takovou úroveň, která zajistí přirozenou schopnost Země odstranit skleníkové plyny z atmosféry. Čím déle je hladina emisí nad limitem, tím déle trvá stabilizace. Emise musejí být sníženy na 5 GtCO2, tedy na úroveň, kdy je Země schopna absorbovat skleníkové plyny v atmosféře. To je o 80% méně než je celková současná roční úroveň emisí.
Dosažení podstatného snížení emisí bude něco stát. Zpráva předpokládá, že roční náklady na stabilizaci CO2 na úrovni 500 - 550ppm CO2 budou do roku 2050 činit 1% HDP – je to velké snížení, ale je dosažitelné.
Hlavním úkolem je zvrátit současný trend a dosáhnout 25% snížení emisí (či více).
Emise skleníkových plynů lze snížit čtyřmi způsoby. Náklady se budou lišit podle toho, jaká kombinace metod bude zvolena:
• Snížení poptávky po výrobcích a službách spojených s vysokým objemem emisí
• Zvýšení energetické účinnosti, jež pomůže ušetřit peníze i emise
• Opatření v jiných, neenergetických oblastech, zabránit odlesňování
• Zaměřit se na technologie s nízkými emisemi CO2 a to jak v energetice, v topení a v dopravě
Náklady na tyto změny lze odhadnout dvěma způsoby:
1. výši nákladů na zdroje pro tato opatření, včetně přechodu na nízkouhlíkové technologie a nové aplikace a porovnat je s BAU. Výsledkem je vyšší pásmo nákladů, protože není zohledněna možnost snížit poptávku po zboží a službách vyžadujících vysoké emise CO2.
2. použít makroekonomické modely k prozkoumání širokého systému možností přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. Může to být užitečné pro sledování dynamických interakcí mezi různými faktory v určitém čase, včetně reakce ekonomiky na změnu cen
V posledním století se účinnost na straně výroby energií desetinásobně zvýšila, v rozvinutých zemích i více, a může se i nadále zvyšovat. Studie MEA ukazují, že do roku 2050 má zvyšování energetické účinnosti potenciál stát se největším samostatným zdrojem úspor emisí v energetice. To bude prospěšné jak pro životní prostředí tak ekonomiku: sníží se objem odpadů a zvýší se finanční úspory.
Emise nepocházející z energetiky tvoří jednu třetinu z celkového množství skleníkových plynů. Proto jsou nutná opatření i v této oblasti, zejména ta zaměřená proti odlesňování budou v porovnání s ostatními nejlevnější. V energetice bude nutné pro dosažení úrovně 550 ppm CO2 snížit objemy emisí CO2 o 60% až 75%. Dále bude nutné omezit dopravu, což je v krátkém čase těžké. Již dnes existuje celá řada šetrných technologií, ale prioritou je snížit jejich cenu, aby mohly konkurovat technologiím založeným na fosilních palivech (pomocí cenové politiky zpoplatňující CO2, potažmo uhlík). Ke stabilizaci emisí bude potřeba kombinace více technologií.
Širší ekonomické modely tyto prognózy potvrzují
Zpráva rovněž postupovala metodou srovnávání široké škály makroekonomických odhadů. Z tohoto srovnání vyplývá, že náklady na stabilizaci CO2 na úrovni 500 - 550ppm se do roku 2050 vyšplhají na 1% HDP s odchylkou - 2% až + 5%. Odchylka odráží další faktory: jako je například rychlost zavádění nových technologií a účinnost s níž budou celosvětově přijímána a prosazována potřebná opatření. Čím rychlejší tempo inovací a čím vyšší účinnost prosazování opatření, tím nižší budou celkové náklady. Tyto faktory lze politicky ovlivnit.
Stabilizace na úrovni 450 ppm CO2 je již téměř nemožná, protože této úrovně bude s největší pravděpodobností dosaženo během deseti let. Rychlé a ambiciózní snížení emisí je velmi nákladné. Je třeba také uvést, že odkládání a pozdní řešení zvyšuje náklady - čím déle budeme opatření odkládat, tím nákladnější bude jejich pozdější realizace a následky klimatických změn budou větší.
Přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku bude klást nároky na konkurenceschopnost ale bude i příležitostí k růstu
Ačkoliv průměrné náklady v souvislosti se změnou klimatu se odhadují na 1% HDP, u některých zemí to bude více. To bude mít i vliv na konurencischopnost některých výrobků obchodovaných celosvětově. Nelze to však přeceňovat a pokud státy nebo jednotlivá odvětví budou spolu jednat, lze to i eliminovat. Ekonomice prospějí inovace. Dynamické a flexibilní ekonomiky budou nejúspěšnější. Trh s nízkouhlíkovou energií bude mimořádně úspěšný. Společnosti i jednotlivé státy by měly využít této příležitosti.
Politika zaměřená na klimatické změny pomůže vykořenit existující neefektivitu. Na úrovni podniků to pomůže přilákat pozornost k úspornosti. Na úrovni ekonomiky může politika zaměřená na klimatické změny pomoci reformovat neefektivní energetické systémy. Dále tato politika může pomoci snížit náklady ekonomiky snižování skleníkových plynů. pokud je tato politika správně nastavena, může pomoci snížit nemoci a úmrtí zaviněná znečištěním ovzduší a uchovat lesy.
Národní cíle v oblasti energetické bezpečnosti lze naplňovat společně s cíli v oblasti změny klimatu. Zvyšování energetické účinnosti a diverzifikace energetických zdrojů a dodávek posiluje energetickou bezpečnost a pro investice do energetiky je stejně nutný i dlouhodobý politický rámec Zachycování a skladování CO2 je základním předpokladem pro zachování významné role uhlí jako bezpečného a spolehlivého zdroje energie v řadě zemí.
Snižování očekávaných negativních dopadů klimatických změn je tudíž vysoce žádoucí a reálné.
Třetí metoda použitá ve zprávě pro analýzu nákladů a přínosů akcí zaměřených na změnu klimatu porovnává marginální náklady na zlepšení se společenskými náklady CO2. Jedná se o porovnání odhadovaných změn v čase v případě předpokládaných přínosů a nákladů vyvolaných nepatrným dodatečným snížením emisí.
Předběžné propočty na základě tohoto postupu hodnocení naznačují, že společenské náklady na CO2 jsou dnes mnohem vyšší (85 USD na tunu CO2), než jak uvádí literatura, pokud se budeme držet linie BAU. To je z velké míry dáno tím, že sice ošetřujeme explicitní rizika a zohledňujeme nedávné důkazy o jejich existenci, ale vždy pouze v rozsahu publikovaných odhadů. Podle BAU by při stabilizaci na úrovni 550 ppm přínosy převážily nad náklady, pokud by potřebná opatření byla přijata již tento rok Přínosem by bylo 2,5 biliónů USD. Toto číslo by se v čase zvyšovalo. Nejedná se o odhad čistých přínosů v tomto roce, ale o přínosy, jež by mohly plynout z letos přijatých opatření, mnoho nákladů a přínosů by bylo středně až dlouhodobých.
I když přijmeme rozumná opatření, společenské náklady CO2 neustále porostou, což bude zvyšovat rentabilitu nových technologií a technických řešení. To tedy neznamená, že by spotřebitelé museli za zboží a služby platit časem více, protože rozvoj nových technologií bude motivován silným politickým tlakem, což povede ke snižování tzv. uhlíkové náročnosti ekonomiky. Tím dojde i k poklesu cen.
Stávající důkazy ukazují, že cílem by mělo být snížení emisí na 450 - 550ppm CO2. V tom případě se společenské náklady budou zpočátku pohybovat mezi 25 – 30 USD za tunu CO2. Společenské náklady na CO2 neustále rostou, tak jak rostou marginální škody způsobené rostoucí koncentrací skleníkových plynů v ovzduší. Je proto nutné se zaměřit i na intenzivní snižování těchto marginálních škod v průběhu doby. Rovněž je nutné podporovat rozvoj technologií, které mohou vést ke snížení průměrných nákladů na snižování emisí
Politika snižování emisí by měla vycházet ze tří základních složek: stanovení ceny CO2, podpory technického rozvoje a odstraňování překážek bránících změnám chování
Koncepce zaměřené na snižování emisí musí být dlouhodobé a odrážet měnící se podmínky, tak jak v průběhu doby budou patrnější náklady a přínosy opatření v oblasti klimatických změn. Také by měly zohledňovat rozdílné podmínky v jednotlivých zemích a přístupy k zákonodárství. Ale na předním místě by měly být silné vazby mezi současným jednáním a dlouhodobými cíli. Pozornost je třeba věnovat všem třem složkám – pokud jednu z nich budeme opomíjet, povede to ke zvýšení nákladů.
Základem politiky v oblasti klimatických změn je stanovení ceny CO2 zdaněním, obchodováním nebo regulací.
Stanovení ceny je základem. Lze toho dosáhnout zdaněním nebo obchodováním či nepřímo regulací. Lidé tak pocítí společenské náklady svého konání. To povede jak jednotlivce tak i společnosti k odklonu od zboží a služeb, k nimž se vážou vysoké emise CO2, na tzv. nízkouhlíkové alternativy. Ekonomická efektivita podtrhuje výhody jednotné světové ceny CO2 (uhlíku), protože ke snižování emisí bude docházet tam, kde to bude nejlevnější.
Výběr politických nástrojů bude záležet na situaci v jednotlivých zemích, na charakteristice příslušného odvětví a součinností mezi politikou v oblasti klimatických změn a ostatními politikami. Politiky se také liší v dopadech na rozložení veřejných i soukromých výdajů. Zdanění má výhodu v tom, že zajistí konstantní příjmový tok, zatímco obchodování a větší využívání aukcí bude výhodné pro zvyšování účinnosti, rozložení výdajů a veřejné finance. Některé státy se mohou rozhodnout pro obchodování, jiné dají přednost danění a některé kombinaci několika různých přístupů.
Programy obchodování jsou účinnou metodou pro stanovení ceny CO2 napříč státy a sektory. Program EU pro obchodování s emisemi hraje hlavní roli ve snaze EU zaměřené na snižování emisí. Aby obchodování s emisemi bylo přínosné, musí stimulovat k pružné a účinné reakci. Rozšíření obchodního rámce povede ke snížení nákladů a volatility.
K ovlivnění chování a rozhodování o investicích, je nutné, aby investoři i spotřebitelé měli důvěru v cenu CO2, že bude stálá i v budoucnosti. To je důležité pro dlouhodobé investice, jako jsou elektrárny, budovy, průmyslové závody nebo letadla. Pokud budou pochyby o trvalosti politiky v oblasti klimatických změn, nebudou podniky při rozhodování zohledňovat CO2. Výsledkem by mohly být nadměrné investice do infrastruktury s vysokými emisemi CO2 a ke snížení emisí by došlo mnohem později a s většími náklady.
Je zapotřebí urychleně vypracovat politiku podporující rozvoj vysoce účinných technologií s nízkým objemem emisí CO2 (low carbon technologies)
Ve výzkumu a vývoji a v uplatňování nízkoemisních technologií hraje hlavní roli soukromý sektor, avšak užší spolupráce mezi státem a průmyslem bude stimulovat rozvoj většího portfolia nízkouhlíkových technologií a povede ke snížení nákladů. Mnoho nízkouhlíkových technologií je dnes dražší než alternativy na fosilní paliva. Praxe ale ukazuje, že náklady na technologie postupně s jejich rozšiřováním a přibývajícími zkušenostmi klesají. Cena CO2 (uhlíku) stimuluje k investicím do technologií s nižšími emisemi CO2. Je však nutné, aby podnikatelský sektor měl jistotu, že se investice do nových technologií vyplatí a bude pro to vytvořen i potřebný politický rámec.
Veřejné výdaje na výzkum a vývoj v posledních dvaceti letech výrazně poklesly a v poměru k jiným oblastem jsou velmi nízké. Pravděpodobně lze očekávat poměrně vysokou návratnost investic v této oblasti, celosvětově až 20 miliard ročně, zejména v souvislosti s technologickou diverzifikací
Odstraňování překážek bránících změnám chování je třetí významnou složkou, která stimuluje k využívání příležitostí v oblasti zvyšování energetické účinnosti.
I v případě, že existují rentabilní opatření na snižování emisí, mohou stále existovat překážky bránící jejich využití. Patří sem například nedostatek informací, transakční náklady, setrvačnost chování a zkostnatělá organizace. Regulatorní opatření mohou pomoci tyto problémy odstranit. Stanovení limitů u budov a spotřebičů se ukázalo jako nákladově nejefektivnější způsob k dosažení zlepšení tam, kde by cenové signály samy o sobě neměly takový vliv. Informační politika včetně označování výrobků a sdílení nejlepších postupů mohou pomoci spotřebitelům i podnikům při správném rozhodování a podporují konkurenci v oblasti nízkouhlíkového a vysoce energeticky účinného zboží a služeb. Opatření v oblasti financování mohou také pomoci překonat možné problémy s financováním nákladů spojených se zvyšováním účinnosti.
Hlubší poznání podstaty klimatických změn a jejich důsledků je kritické pro vytváření určitého vzorce chování a pro akce na úrovni jednotlivých států i na mezinárodní úrovni. Vlády jednotlivých států mohou být katalyzátorem dialogu prostřednictvím důkazů, výchovy, osvěty, a diskuse. Výchova ve školách na téma klimatických změn pomůže utvářet budoucí politiku a celostátní i mezinárodní diskuse pomůže zákonodárcům již dnes přijít s účinnými kroky.
Politika adaptace je rozhodující pro vyrovnání se s nevyhnutelnými dopady klimatických změn, ale v mnoha zemích je nedostatečně zdůrazňována a podceňována.
Adaptace je jedinou dostupnou možností v nadcházejících několika desetiletích, než se začnou projevovat přínosy přijatých opatření.
Narozdíl od opatření bude mít adaptace okamžitý lokální přínos. Bude k ní docházet autonomně, tak jak lidé budou reagovat na změny na trhu či na změny životního prostředí. Adaptace bude vyžadovat plánování s určitým předstihem. Při vyšších teplotách budou náklady na adaptaci vysoké a následné škody značné. Dodatečné náklady na vybudování nové infrastruktury a budov odolných vůči klimatickým změnám v zemích OECD budou představovat 15 - 150 miliard dolarů ročně (0,05 - 0,5% HDP). Adaptace bude nejtěžší v rozvojových zemích, kde budou možnosti omezeny.
Trhy, které budou reagovat na informace o změně klimatu budou stimulovat adaptaci u jednotlivců a firem. Pojistné programy zaměřené na pojištění rizika vysílají poměrně silné signály o velikosti klimatických rizik a proto napomáhají při řízení rizik.
Úkolem státu je vytvářet politický rámec pro účinnou střednědobou a dlouhodobou adaptaci obyvatel i firem. Existují zde 4 hlavní oblasti:
• Vysoce kvalitní informace o klimatu a nástroje pro řízení rizik pomohou při efektivním řízení trhu. Zlepšení regionálních předpovědí počasí bude důležité především u srážek a bouří.
• Územní plánování a prováděcí předpisy by při soukromých i veřejných investicích do budov a dlouhodobé infrastruktury přihlédlo ke klimatickým změnám.
• Vlády mohou vypracovat dlouhodobou strategii pro oblast veřejných statků citlivých na změnu klimatu, včetně ochrany přírodních zdrojů, pobřeží a krizových plánů.
• Pro nejchudší bude zapotřebí finanční záchranná síť, protože jsou nejzranitelnější a nemohou si dovolit ochranu (včetně pojištění).
Trvale udržitelný rozvoj znamená potřebnou diverzitu, pružnost a lidský kapitál, jež jsou důležitými složkami adaptace.
Účinná reakce na klimatické změny bude záviset na vytvoření podmínek pro společná opatření na mezinárodní úrovni.
Mnoho států a firem začíná jednat již nyní. Ale objem jejich emisí je relativně malý v porovnání s celosvětovým množstvím a pro stabilizaci množství skleníkových plynů je důležité výrazné omezení emisí. Jedná se o záležitost, která vyžaduje mezinárodní přístup. Tomu napomáhá Rámcová úmluva OSN o změnách klimatu (UNFCCC), Kjótský protokol a další mezinárodní dohody.
Rámec mezinárodních akcí zaměřených na klimatické změny by měl reagovat na vedoucí postavení některých zemí a vybízet ostatní země k účasti. Je třeba jednat, spotřeba energií a objem dopravy v rozvojových zemích rychle stoupá a rozvinuté země stojí před rozsáhlou obnovou stávajících zařízení. Investice v příštích 10 až 20 letech mohou vést k zachování vysokých objemů emisí i v druhé polovině století nebo naopak mohou představovat posun směrem k větší udržitelnosti.
Mezinárodní spolupráce musí zahrnovat všechny aspekty politiky snižování emisí – stanovení ceny, technologie a odstranění překážek v chování včetně opatření snižující emise související s využíváním půdy. Je třeba podporovat adaptaci.
Zajištění široké a trvalé spolupráce vyžaduje odpovídající (ekvitní) rozložení úsilí mezi rozvinuté a rozvojové země.
Nezbytnou prioritou pro mezinárodní spolupráci je vytvoření stejných cenových signálů pro CO2 a využití finačních toků z CO2 k urychlení akcí v rozvojových zemích
I v rozvojových zemích je ke snížení emisí vhodné použít zdanění, obchodování a regulaci. Přechod na lepší technologie v soukromém sektoru může být urychlen národními opatřeními a mezinárodní spoluprací. Kjótský protokol vytvořil potřebné instituty pro mezinárodní obchodování s emisemi. Nabízí se možnost diskutovat tyto záležitosti v rámci UNFCCC a při posuzování účinnosti Kjótského protokolu, stejně jako celá řada neformálních diskusí. V centru mezinárodních finančních toků z CO2 jsou dnes programy obchodování v rámci soukromého sektoru. Propojení a rozšíření regionálních a odvětvových programů obchodování s emisemi vyžaduje větší mezinárodní spolupráci a vypracování nových dohod.
Rozhodnutí přijatá nyní v rámci třetí fáze programu EU pro obchodování s emisemi je příležitostí pro to, aby se tento program stal zárodkem budoucího celosvětového trhu s CO2.
Program obchodování s emisemi v EU je největším trhem s CO2 na světě. Nyní se projednává podoba třetí fáze programu, tedy po roce 2012. Je to příležitost položit základ pro budoucí trh s CO2. Celkový emisní limit v rámci EU by měl být stanoven tak, aby na trhu vznikl nedostatek emisních povolenek včetně stanovení přísných alokačních kritérií pro jednotlivá odvětví. Revidování pravidel by investorům nabídlo větší míru predikovatelnosti. Možnost převodu emisních povolenek z jednoho období do druhého by pomohlo vyrovnat v průběhu doby ceny. Propojení programu EU s jinými obchodními programy (včetně USA a Japonska) a zachování a další rozpracování mechanismu, který umožňuje použít snížení CO2 dosažené v rozvojových zemích, by mohlo zlepšit likviditu a současně vytvořit zárodek budoucího světového trhu s emisemi CO2.
Posílení finačních toků z CO2 do rozvojových zemí za účelem podpory účinných programů na snižování emisí by urychlilo přechod na „nízkouhlíkovou“ ekonomiku.
Mechanismus čistého rozvoje (Clean Development Mechanism) vytvořený Kjótským protokolem je cestou k podporování nízkouhlíkových investic v rozvojových zemích. Umožňuje jak vládám tak soukromému sektoru investovat do projektů zaměřených na snižování emisí v rychle rostoucích rozvojových ekonomikách a vytváří vazby mezi různými regionálními programy obchodování s emisemi. V budoucnu bude nutná změna rozsahu finančních toků i institucionálního rámce, aby se podpořily rentabilní způsoby snižování emisí. Náklady na nízkouhlíkové investice v rozvojových zemích budou okolo 20 - 30 miliard dolarů ročně.
Mezinárodní finanční instituce hrají důležitou roli v urychlení celého procesu. Vytvoření investičního rámce pro čisté energie v rámci Světové banky i ostatní iniciativy rozvojových bank nabízejí možnost posílení investičních toků.
Větší mezinárodní spolupráce zaměřená na urychlení inovací a rozšíření technologií povede ke snížení nákladů na zmírnění dopadů.
Soukromý sektor má největší podíl na technologických inovacích a jejich celosvětovém uplatňování. Stát může pomáhat podporováním mezinárodní spolupráce a odstraňováním překážek. Mezinárodní spolupráce v oblasti výzkumu a vývoje může mít různé formy. Může se jednat o vícestranné dohody například o sdílení rizik a výnosů u velkých investic do výzkumu a vývoje.
Oficiální a neoficiální spolupráce může přispět k rychlejšímu snižování nákladů, protože se zvětšuje přeshraniční trh. Mnoho zemí včetně USA mají politický rámec pro podporu technologií založených na obnovitelných zdrojích. Mezinárodní koordinace v oblasti regulace a normalizace výrobků může být cestou ke zvyšování energetické účinnosti.
Zastavení odlesňování je z hlediska nákladů vysoce výhodnou cestou ke snížení objemu skleníkových plynů.
Emise související s odlesňováním se odhadují na 18% celosvětových emisí – tedy daleko více, než je přičítáno dopravě. Je velmi důležité chránit zbývající zalesněné plochy. Státy, na jejichž území se tyto lesy nacházejí, by měly mít dobře zpracovanou politiku odlesňování. Současně by se jim mělo dostat pomoci od mezinárodního společenství, jimž odlesňování na území těchto států slouží. Měly by se definovat vlastnická práva k zalesněnému území a stanovit práva a povinnosti vlastníků, obcí a těžařů. Rovněž by se měla respektovat nepsaná práva a společenské struktury a posílit ochrana lesa.
Průzkum provedený pro tuto zprávu ukazuje, že náklady na ochranu lesů v 8 zemích odpovědných za 70% emisí spojených s využíváním půdy mohou být okolo 5 miliard dolarů ročně. Kompenzace od mezinárodního společenství by měly zohlednit náklady na alternativní využití půdy a náklady na zajištění ochrany a změnu politiky, protože dojde k vytěsnění dlouhodobě hájených zájmů.
Adaptační úsilí v rozvojových zemích se musí urychlit a podporovat, včetně mezinárodní rozvojové pomoci.
Nejchudší země budou klimatickými změnami zasaženy nejdříve a nejvíce. Jejich nízké příjmy nepostačují na financování adaptace. Rozvojové země si musí samy navrhnout způsoby adaptace odpovídající jejich specifickým podmínkám. S ohledem na situaci je pro vyspělé země důležité, aby dostály svému závazku přijatým v roce 2002 v Monterrey a potvrzené na summitu EU v červnu 2005 a na jednání G8 v červenci 2005, kterým je zdvojnásobení finanční pomoci do roku 2010. Dárcovské a rozvojové organizace by měly svoji pomoc rozvojovým zemím směřovat na adaptaci. Rovněž mezinárodní společenství by mělo podporovat adaptaci prostřednictvím veřejně prospěšných investic, včetně monitorování a předpovědí klimatických změn, lepšího modelování regionálních dopadů a zavádění plodin odolných vůči suchu a nadměrným srážkám.
Společný dlouhodobý postup představuje nejnáročnější úkol
Základním prvkem společné akce je stanovení společných dlouhodobých cílů v oblasti klimatických změn, efektivně fungující spolupráce, dobré vedení a získávání důvěry ostatních. Nebude-li jasně stanovený dlouhodobý cíl stabilizace množství skleníkových plynů v ovzduší, žádný postup sám o sobě nestačí k dosažení tohoto cíle. Je třeba rozšířit a prohloubit spolupráci v oblasti cenové tvorby CO2 a vytváření trhu pro CO2, urychlení technologických inovací a zavádění nízkoemisních technologií, zvrátit vývoj v oblasti emisí z využívání půdy a pomoci chudým zemím přizpůsobit se na dopady klimatických změn.
Stále je ještě čas zbránit nehorším dopadům klimatických změn, pokud již nyní začneme jednat společně
Již nyní je jasné, že ekonomická rizika vyplývající z nečinnosti v oblasti klimatických změn jsou velmi vážná. Je možné riziko klimatických změn zredukovat. Pomocí správných motivačních nástrojů bude soukromý sektor náležitě reagovat a přijít s řešením. Množství skleníkových plynů v atmosféře lze stabilizovat, náklady jsou poměrně velké, ale přesto zvládnutelné.
Snížení rizika klimatické změny vyžaduje společný postup, spolupráci mezi zeměmi, spolupráci mezi soukromým a státním sektorem, pracovat s občanskou společností i s jednotlivci. Stále je možné zabránit nejhorším dopadům, ale je nutné jednat rychle a společně. Otálení by bylo drahé a nebezpečné.
celou zprávu lze nalézt zde
Sternova zpráva
Zajímavé komentáře ke Sternově zprávě
>> Froněk 4.12.2006
>> Holčák 3.12.2006
>> Schneider 15.2.2007
|
Sternova zpráva (30.10.2006)
