Miroslav Škaloud: „Senát je určitou pojistkou“
Senátor a někdejší starosta Prahy 5 Miroslav Škaloud nepatří k politikům, kteří by prožili život v politických kuloárech a nepoznali „skutečný život“. Původně se vyučil strojním zámečníkem, při zaměstnání si dodělal střední školu, vystudoval fyziku na matematicko-fyzikální fakultě, počátkem 90. let si na vlastní kůži ozkoušel i radosti a strasti podnikání. Podle něj podnikatelé víc než různé dotace a pobídky na podporu podnikání potřebují hlavně to, aby jim stát neházel klacky pod nohy. „Podnikatelé potřebují co nejméně regulací, co nejméně omezení, aby se mohli volně nadýchnout,“ říká.
Příliš mnoho zákonů
Někteří vaši kolegové z ODS mluví hodně o potřebě administrativní reformy, která by snížila množství všech možných zákonů, vyhlášek a nařízení. To je ale obrovská práce. Je podle vás něco takového reálně proveditelné?
Nevím, asi moc ne. V současné době platí zhruba 10 tisíc norem, čtvrtina z toho jsou zákony, které mají nějakých 100 tisíc paragrafů. K tomu jsou navíc platné zákony průběžně novelizovány – jako příklad je možné uvést například živnostenský zákon, který v posledních deseti letech prošel osmdesátkou novelizací, občanský soudní řád má za sebou 77 novelizací, kompetenční zákon 70.
Proč jsou zákony tak často novelizovány?
Jedním z důvodů je, řekl bych, jistý legislativní aktivismus. Sněmovna a koneckonců i senát mají poměrně velkou moc ovlivňovat zákony a často mají snahu je ovlivňovat ve prospěch svých voličů. A zároveň také ve prospěch různých lobbistických skupin, které mají čas si obcházet jednotlivé politiky a chodit na různé poslanecké a senátní výbory a prezentovat svůj pohled na věc. Dalším silným důvodem je přetrvávající víra, že zákon vyřeší všechno. Je tu nějaký problém, tak na to uděláme zákon. V tom jsou experti především socialisté, i když občas vychází takové iniciativy i z jiných stran.
Ale není to tak, že svět se poměrně rychle mění, musí se tedy i často měnit zákony? Tak alespoň argumentují ti, kteří neustávající smršť novelizací obhajují.
A mají částečně pravdu, některé události například kolem dění na kapitálovém trhu skutečně ukázaly, že podvodníci často reagují rychleji než zákonodárci a že některé možné problémy je nutné lépe právně ošetřit, aby nemusely vůbec vzniknout. Ale když budeme chtít postihnout zákony úplně všechno, stejně se nám to nepodaří. Zákony musí být dostatečně obecné, aby s jejich pomocí mohli nacházet spravedlnost soudci do určité míry sami, svým vlastním úsudkem. Navíc většina novelizací zákonů nevyplývá z nějaké nezbytné potřeby. Často se za nimi skrývá tlak určitých zájmových skupin. Největší roli tu ale asi hraje onen již zmíněný legislativní aktivismus – nastane problém, vyřešíme ho tím, že uděláme nový zákon. To je sice velice populární přístup, ale zároveň hodně populistický. Často se tímto způsobem legislativa snaží nahradit neschopnost exekutivy. Exekutiva něco neumí postihnout, uděláme další zákon. Soudci jsou málo odvážní – změníme zákon tak, aby měli jasný návod, jak danou věc posuzovat. To není správné.
Zákon na zákony
Jak z toho ale ven?
Řekl bych, že v poslední době existuje několik nesmělých pokusů, jak to změnit. Jedním z nich je představa jakéhosi antibyrokratického zákona, ve hře je také např. zákon o legislativním stop stavu. Problém je, že tyto pokusy sahají od určitého procedurálního ztížení procesu přijímání nových zákonů, což je rozumné, přes určité mapování a selekci platných norem, což je také užitečné, až po mechanické omezování počtu zákonů, což podle mě určitě rozumné není. To je třeba zákon o legislativním stop stavu – v jeho návrhu například bylo, že pokud se schválí nějaký nový zákon, musí se jiný zrušit. To může být dost komplikované zvládnout ve chvíli, kdy přijdou evropské normy. Nejlepším řešením by byla vláda se silným mandátem a s ochotou omezovat se v nadbytečném legislativním aktivismu.
Když ale mluvíme o prostředcích, jak snížit počet zákonů, zase mluvíme o dalších zákonech, které by měly nějak množství zákonů omezit. Není to trochu paradox?
Svým způsobem ano. Ten zákon, který by řešil přemíru zákonů, by musel být naprosto dokonalý a musela by v něm být stanovena jasná pravidla. Osobně si ale myslím, že nejdůležitější je vůle vlády omezovat se ve vydávání návrhů zákonů a nevytvářet zbytečné zákony. Vždyť naše republika má i zákon o Antarktidě. Hodně by se také dalo dosáhnout pouhými procedurálními omezeními, která by ztížila legislativní práci ve sněmovně. Třeba kdyby se zakázali přílepky, kdy poslanci ke schvalovanému zákonu přilepí jiný, který s ním, vůbec nesouvisí a doufají, že to tak snáze projde.
Nakolik je tohle „přílepkování“ časté?
Ve sněmovně je to skoro pravidlem. V senátu jsme tuto praxi využili jednou jedinkrát, ve prospěch podnikatelů, bylo to v případě oněch nešťastně proslulých paragonů. Paroubkovi v té době už možná také docházelo, že je to nesmysl a chtěl ten zákon změnit, jenže ve standardním legislativním procesu by to trvalo zhruba půl roku. Tak jsme to poslali do sněmovny jako přílepek – a samozřejmě jsme to hned schytali. To byl ale jediný přílepek, pro který jsem zvedl ruku i já, přestože ta právní čistota legislativního procesu tu trochu utrpěla. Cítili jsme ale potřebu trochu ulehčit život podnikatelům od alespoň malé části věcí, které jim ztrpčují život.
Senát není zbytečný
Role senátu a jeho smysluplnost je ale u nás stále dost zpochybňována. Dost často se diskutuje o tom, jestli vůbec potřebujeme senát.
Lidé asi nevnímají moc význam senátu, mají pocit, že nás může sněmovna kdykoli přehlasovat. To ale není vždycky tak docela pravda, protože například u mezinárodních smluv a ústavních zákonů nejsme přehlasovatelní, jsme rovnocenými partnery. Naše role je působit jako určitá mocenská protiváha, což myslím chápou hlavně voliči pravicových stran, kteří chodí více k senátním volbám a díky tomu tu máme pravicový senát.
Ale jak je to v případě běžných zákonů? Není to skutečně tak, že vás sněmovna skoro vždycky přehlasuje?
Za uplynulé volební období senát projednal 241 návrhů zákonů, 62 mezinárodních smluv a s pozměňovacími návrhy jsme poslanecké sněmovně odeslali 103 návrhů zákonů. V 57 případech pak poslanecká sněmovna schválila zákon s našimi pozměňovacími návrhy. V tomto období jme také zamítli 37 návrhů zákonů, z toho ve 21 případech zákon v poslanecké sněmovně většinu potřebnou pro přehlasování horní komory nezískal. Takže skutečně působíme jako určitý korektiv.
Západoevropský socialismus
Jste ve výboru pro evropské záležitosti, patříte také k častým kritikům různých stinných stránek evropské integrace. Jaký je váš názor na Evropskou unii – je pro vás celá myšlenka evropské integrace ze zásady špatná nebo je založena na správné myšlence?
Evropská integrace má své výhody i nevýhody. A je dost možné, že alespoň pro nás ty výhody zatím převažují – jednou z nich je liberalizace a otevírání trhu. Například do roku 2009 mají být v Evropské unii liberalizovány pošty, což si lze jinak dost obtížně představit, řada států si právě tuto oblast brání jako státní monopol. Další velkou výhodou je tržní svoboda, volný obchod ve velkém spojeném tržním prostoru. Nicméně plnému uplatnění těchto tržních svobod brání, řekl bych, cosi, co bych nazval západoevropským socialismem. Ten se projevuje jako určité propojení státu s velkými firmami, ke kterému došlo ve vyspělých evropských zemích – velké firmy svým způsobem řešily určité sociální problémy a stát je zase na oplátku chránil před konkurencí. Tyto státy pak logicky nemají snahu liberalizovat tržní prostředí, díky tomu pak produktivita práce neroste tak, jak by mohla. To je určitá nevýhoda.
Takže evropskou integraci ano, evropský socialismus ne?
Přesně tak. Já vidím ve sjednocení evropského kontinentu prostředek k prosazení tržní ekonomiky ve velkém prostoru, to je to, co se mi na evropské integraci líbí. Ale bojím se snahy využít tohoto prostoru k exportu korporativního socialismu. Ta totiž může přinést jen negativa, například ve snížení produktivity práce.
Takže Evropa se bojí konkurence a otevřeného trhu?
Určitě. Trh se sice otevřel, můžeme exportovat do jiných evropských zemí a ony k nám, můžeme podnikat kdekoli v Evropské unii. Zároveň nám ale z Evropské unie importují předpisy a normy, které svobodné podnikání komplikují. Chápu, proč to dělají, může tu hrát roli i určitá snaha o omezení konkurence, protože je známá věc, že právě různé bezpečnostní a hygienické normy fungují jako silná bariéra pro vstup nových firem na již zavedený trh. K tomu přistupuje skutečnost, že se tu o své zájmy přetlačuje 25 vlád jednotlivých členských států a každý se snaží dosáhnout toho, co je pro něj výhodné. Nakonec se vždycky musí najít nějaké kompromisní řešení.
Takže nepatříte k těm, kteří Evropskou unii ze zásady odmítají?
To určitě ne, podle mě má Evropská unie obrovský potenciál. Jde o to, že stávající smlouvy jsou natolik vágní, že je možné na ně pohlížet různě, záleží hlavně na politických reprezentantech jednotlivých států, jak je uchopí. Pokud bude většina států v Evropské unii akcentovat různé sociální jistoty spíš než volný trh, tedy jinými slovy pokud většina států Evropské unie budou příznivci tzv. evropského sociálního modelu, jak se to nyní s oblibou nazývá, bude tím ovlivněna i celková podoba Evropské unie. Na druhé straně se ukazuje, že některým už začíná docházet, že tudy cesta nevede. Například v Německu nedávno přišli s Agendou 2010, což znamenalo poměrně razantní omezení práv zaměstnanců malých firem. To mi dává jistou naději, že nakonec skutečně může většině států dojít, že se ženou do záhuby a je třeba změnit přístup. Unie zkrátka bude taková, jakou si ji uděláme.
Pravidla eurospeaku
Někdy mám ale pocit, že se na Evropskou unii svaluje všechno nepříjemné, co chce domácí politická reprezentace z nějakého důvodu prosadit.
Stává se to. Z Evropské unie přijde směrnice, kterou musíme vtělit do naší legislativy a na daném ministerstvu, do jehož působnosti spadá, k ní přidají ještě spoustu dalších věcí, které jim z nějakých důvodů vyhovují. Často pak dojde k tomu, že aplikace směrnice je mnohem přísnější než původní směrnice. Některé směrnice jsou poměrně jasné a závazné, jiné jsou ale poměrně vágní a nejasné a lze do nich přidat mnohé.
Vágnost je ale v orgánech Evropské unie čímsi jako vyjadřovacím prostředkem.
To je pravda. Vyplývá to z toho, že když se potřebujete dohodnout s 25 lidmi na Radě ministrů, dospějete nejsnáze k nějakému společnému usnesení, pokud použijete co nejvágnější termíny. Neurčitost výrazu je v takovém, případě zcela žádoucí. V evropských dokumentech a proklamacích se to pak projevuje častým užíváním různých nových výrazů s nepříliš jasným obsahem, které nám, co to studujeme ve výborech, komplikují snahu pochopit co tím vlastně chtěli autoři říci a někdy trvá dost dlouho, než se nám to podaří dešifrovat.
Vy jste už našel klíč k eurospeaku?
Už se tomu věnuji delší dobu a myslím, že se mi to podařilo. Důležité je uvědomit si, že většina těch dokumentů vypadá na první pohled jako snůška nic neříkajících frází, obsahují různé pozitivně vnímané pojmy - soudržnost, udržitelnost, partnerství, korektnost, prosperita, otevřenost apod., které navozují pocit jakéhosi obecného dobra pro všechny, ale ani trochu nenaznačují, jak takového dobra dosáhnout. Důvodem pro používání těchto výrazů je snaha dosáhnout kompromisu. Třeba sociální soudržnost – ta je definována jako schopnost společnosti zajistit blahobyt všem jejím členům, minimalizující nerovnosti a vyhýbající se polaroizaci. Pod tím si každý může představit, co chce, takže pro něco takového pak každý zvedne ruku. Podobný je udržitelný rozvoj – to je taková blíže nespecifikovaná tendence rozvíjet hospodářství a současně zvyšovat sociální podporu a ochranu životního prostředí – ideální kompromis mezi pravým, levým a zeleným postojem. Tahle triáda měla odezvu v lisabonském procesu – to je takový ten původní záměr Evropské unie do roku 2010 dohnat USA. Nicméně brzy se zjistilo, že s tímhle USA nedohoníme, protože takto definované cíle jdou v praxi proti sobě. To je ale důsledek těchto kompromisních výrazů. Dalším důvodem pro používání eurospeaku je snaha zamlžení skutečné podstaty problému. Třeba výraz sociální odpovědnost podnikatelů znamená ve skutečnosti další finanční nároky na podnikatele. Nebo senzibilizace podnikatelů a spotřebitelů – to znamená omezení spotřeby. Nebo výraz modernizace evropského sociálního modelu. V praxi to třeba znamená,že půjdete později do důchodu, to ale politik takto natvrdo neřekne. Zabalí to do hezky znějící fráze a ví, že voliči sice později uvidí, co tím doopravdy myslel, ale spoléhá se na to, že se to pak už nějak vysvětlí.
Užitečná formulace zájmů
Mluvili jsme o tom, že na změnách zákonů se podílí i tlaky různých zájmových skupin. Takovou zájmovou skupinou jsou ale i podnikatelé. Nakolik jsou podle vás silnými lobbisty?
Uvnitř podnikatelské veřejnosti existují různé zájmové skupiny, které se snaží prosadit zájmy určitého oboru. Nicméně je tu Hospodářská komora, Svaz průmyslu a obchodu a podobné instituce, které studují záměry Evropské unie, vytvářejí o nich předběžné zprávy a poskytují tak zpětnou vazbu vládě, parlamentu a výboru pro evropské záležitosti. Jejich zájem není lobbistický v tom smyslu, že chci prosadit co nejvíc výhod pro sebe, oni právě chtějí co nejméně různých individuálních selektivních výhod a pobídek. A to je mi sympatické – snaha nastolit stejná pravidla pro všechny. Podnikatelé zkrátka potřebují co nejméně bariér, lobisté se naopak snaží tyto bariéry vytvářet.
Patříte k častým hostům setkání sdružení Hospodáři – jak může být podle vás takové sdružení užitečné ve srovnání například s Hospodářskou komorou nebo Svazem průmyslu a obchodu?
Jejich cíle jsou jiné, možná méně ambiciózní, ale určitě smysluplné. Myslím, že Hospodáři se nechtějí profilovat jako nějaká komora, spíš jako sdružení lidí, kteří si chtějí navzájem pohovořit o tom, co je pálí. A to je vždycky užitečné – když se lidé dají dohromady a formulují společně své zájmy. To pak může velmi usnadnit například jednání s radnicí. Jestliže si spolu dvacet lidí projedná určitý problém a nastolí jasný požadavek, radnici se s nimi daleko lépe komunikuje, než kdyby přicházeli každý sám.
RNDr. Miroslav Škaloud
Narodil se 21. února 1948 v Praze. Své dětství až do dospělosti prožil v Praze, na Žižkově. Po základní škole se vyučil strojním zámečníkem v ČKD Dukla Praha v Karlíně, kde také po vyučení pracoval. Při zaměstnání absolvoval střední školu a v roce 1968 byl přijat na matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval treoretickou fyziku. Studium úspěšně zakončil v roce 1974. Do roku 1992 pak pracoval jako výzkumný a vývojový pracovník v ČKD Polovodiče v Praze 4. Po listopadu 1989 se podílel na vzniku Občanského fóra v Praze 5 na Smíchově, v roce 1991 na vzniku Občanské demokratické strany. Pak se vrhl do podnikání. „Lákala mě ta příležitost a připadalo mi to dobrodružné,“ vzpomíná dnes s úsměvem. Pak přišla nabídka kandidovat na radnici Prahy 5. Přijal ji. „Považoval jsem za smyslupné, že člověk může udělat něco užitečného pro větší množství lidí,“ vysvětluje. V roce 1994 byl za ODS zvolen do zastupitelstva MČ Praha 5 a zároveň působil jako místostarosta. Po komunálních volbách roce 1998 se stal starostou Prahy 5 a byl jím až do listopadu 2002. Z radnice pak zamířil rovnou do senátu.
|
rozhovor pro časopis Hospodáři (21.12.2006)
