Afrika, zvláště pak subsaharská Afrika, se hluboce, bolestivě liší od zázraku východní Asie. V jižní Africe nalezneme většinu zemí, jejichž HDP na obyvatele je dnes nižší, než jaký byl v polovině 60. let 20. století. Najdeme tu nejvyšší koncentraci chudoby, nemocí, podvýživy, negramotnosti a dětské práce na světě. Za posledních 30 let si tento kontinent zvykl místo na růst a prosperitu, které zavládly ve většině zbývajícího světa, na klesající životní úroveň a rostoucí bídu.
Za jednu z příčin tohoto jevu lze označit některé přírodní faktory. V tropickém klimatu se daří infekcím způsobovaným parazity. Půda je tu méně úrodná a k přírodním katastrofám dochází častěji než v Evropě. Jedna třetina populace žije ve státech, které nemají přístup k moři, a má tak značně ztíženou možnost napojení se na mezinárodní trhy a obchodní toky.
Na světě však existuje mnoho oblastí, proti kterým stála příroda i kultura, a přesto dokázaly, aby se jim dařilo daleko lépe než Africe. Dokonce i jevy jako válka či hladomor mají své politické příčiny. Hladomor nikdy nezasáhl žádnou demokratickou zemi a je pravidlem, že tyto země proti sobě nevedou ani války. Z toho vyplývá, že
tím, co ve velké míře určuje vyhlídky země na prosperitu, jsou její instituce a politika. Afrika je ve srovnání s ostatními kontinenty bohužel známá daleko vyšším stupněm politického útlaku, korupcí, státem řízenou ekonomikou a protekcionismem. Africké země po svých kolonizátorech zdědily hierarchickou a represivní politickou strukturu. Začaly ji používat k útisku etnických skupin, venkovských oblastí, k omezování podnikání a porušování základních lidských práv.
Afričtí vůdcové se snaží uniknout politikám starých kolonizačních mocností a neriskovat, aby se na svých evropských exvladařích stali ekonomicky závislí. Proto se prostřednictvím drakonických celních bariér, znárodňování a přísné kontroly průmyslu pokouší vybudovat soběstačné ekonomiky. Africkým ekonomikám vládnou regulace cen a devizové kontroly. Veřejné výdaje se utrhly ze řetězu. Elity ve městech systematicky vykořisťují venkov. Namísto fungujících trhů země vytvořily nákupní monopoly, které vyplácí nízké ceny. Byla zavedena státní distribuce potravin. Vláda touto cestou zkonfiskovala veškerý zemědělský přebytek, zbídačila zemědělce a účinně zabránila obchodu. Výroba poklesla a zemědělci se začali uchylovat na neoficiální trh. Plány zemi industrializovat se zkomplikovaly. Během 70. let 20. století, kdy nastal pokles ekonomiky, se společnost ocitla v ohrožení. Mnoho afrických států se pokusilo vymanit z krize pomocí výpůjček. Jejich ekonomiky však do poloviny 80. let zcela zkolabovaly. Existující struktury se rozpadly, lidé trpěli hladem, chyběly léky. Stroje přestávaly fungovat, jakmile bylo potřeba dokoupit náhradní díly nebo když došly baterie a nebylo možné je vyměnit. Od té doby se sice pokles zastavil, ale dosud jej nenahradil obrat k lepšímu. HDP celé jižní Afriky dohromady se mezi lety 1990 a 1998 snížil o 0,6 procent.
Za příčinou afrického hladu a utrpení nelze hledat sucho a poušť, ale politiky, kteří bez přestání ničili potenciál těchto zemí. Namísto, aby se tyto země staly „závislé" na obchodu, se staly závislými na rozvojové pomoci. Do subsaharské Afriky se dostalo více rozvojové pomoci než do jakékoli jiné části světa. Některé státy obdržely rozvojovou pomoc ve výši dvojnásobku jejich vlastních příjmů. Avšak namísto aby se peníze dostaly k lidem v nouzi, byly často použité na podporu ničemných režimů, které tamní obyvatelstvo vykořisťovaly. Řada západních dárců prohlásila, že tyto země nejsou na demokracii a práva jednotlivců zralé a že by se měly spolehnout na plánovanou ekonomiku a snižování závislosti na obchodu. Následky uposlechnutí jejich rad na sebe nenechaly dlouho čekat. Došlo k zadušení podnikatelského potenciálu a zatímco v 60. letech 20. století se v Africe odehrávalo 5 procent světového obchodu, dnes je to jen 1 procento.
Afriku poškodili dlouho žijící vůdci jako Mugabe v Zimbabwe, Moi v Keni a Mobutu v Zairuý kteří zůstávali u mocí, podporováni rozvojovou pomocí ze Západu. Africký ekonom George Ayittey označil mnohé z těchto vlád za „vlády upíru". Charakterizuje je veřejný sektor, jenž se nezajímá o podporu tvořivosti a růst a jenž používá výplody společnosti na vylepšení vlastního hnízdečka. Chování takových vlád se příliš neliší od vojenské okupace. Vyvlastňování a masivní zpronevěra vládních financí byly časté cesty, jak se vládci a jejich nejbližší spřízněnci dostávali k majetku. O Mobutoví se ví, že nahromadil majetek ve výši kolem 4 miliard dolarů, zatímco jeho země stále více strádala.
Kdo věří, že hierarchie je synonymem efektivnosti, ten by se měl blíže podívat na africké země. V jejich veřejném sektoru vládne chaos. Byrokracie často ignoruje běžné postupy. Úředníci nedbají pokynů svých nadřízených a nezřídka udělají přesný opak toho, co praví příkaz shora. Soudy, jež jsou jen málokdy nestranné, nevynucují smlouvy a nechrání majetková práva. Korupce se rozmohla do neuvěřitelných rozměrů a zachvátila celé státy. Úředníci požadují úplatky za jednoduché úkony umožňující lidem pracovat a obchodovat. Tím se stává stále obtížnější podnikat, především pro chudé lidi. Politická rozhodnutí často vychází z přátelských či příbuzenských vazeb, bez jakéhokoli ohledu na podstatu věci. Svévole vlád a korupce odradily podnikání a mnohé země jsou ponechány bez přísunu zahraničních investic. Stoupenci protiglobalizačního hnutí mají pravdu, když říkají, že Afrika byla opomíjená. Důvodem však bylo, že se africké země globalizaci snažily uniknout. Namísto toho se podrobily socialismu, vládě gangsterů a protekcionismu. Globalizace neměla pro africké národy o nic větší význam, než že jejich vůdci nyní odlétali na konference do jiných zemí.
V posledních letech dokázaly některé africké státy vyrovnat své národní rozpočty. Jde však jen o okrajovou změnu. Jako daleko obtížnější se ukázalo dát se do boje se silnými zájmovými skupinami, podniknout významné kroky proti korupci, zmenšit státní aparát a otevřít ekonomiky konkurenci. Jen v nepatrné většině států na jih od Sahary vládnou relativně demokratické režimy. Místní státy rovněž představují nejméně liberální ekonomiky na světě. Při odhadování míry ekonomické svobody v tomto regionu se kanadský Fraser Institute, aby vůbec mohl vytvořit nějaké měřítko, rozhodl, že musí vynechat země, které jsou zmítané válečnými konflikty. Poté zjistil, že 14 z 20 nejméně svobodných ekonomik se nachází v Africe. Kromě čtyř spadly všechny africké státy, pro něž byla dostupná data, do méně svobodné poloviny ze 123 zkoumaných zemí.
výňatek z knihy Johan Norberg: Globalizace, Alfa publishing a Liberální institut 2006
|
Africký marast (30.9.2006)
