Alberto Alesina a Francesco Giavazzi
Po celá devadesátá léta rostla výkonnost v Evropě o osmnáct procent pomaleji než ve Spojených státech. Každá země v Evropě si vedla jinak, ale žádná z nich na tom lépe než Amerika nebyla. Na konci 90. let činil rozdíl v produktivitě oproti USA 7 % v Itálii, 9 % ve Francii a 12 % v Nizozemsku (tyto tři země si vedly poměrně dobře), ovšem už celých 25 % v Dánsku a 23 % v Británii. Co je příčinou těchto výrazných rozdílů?
Produktivita ekonomiky - tj. kolik toho vyprodukuje v přepočtu na jednoho pracujícího - závisí na třech faktorech: výši jejího kapitálu, kvalitě jejích pracujících a její schopnosti účinně zapojit pracovní sílu a kapitál do produkce výrobků a služeb, kterou ekonomové nazývají ,,celkovou faktorovou produktivitou". Pouze v dostupnosti kapitálu to není. Evropské firmy mají kapitálu spousty: už nejméně dvacet let (zřejmě v reakci na nepružné pracovní trhy) ostatně používají kapitálově mnohem náročnější technologie než firmy v USA.
V Dánsku je intenzita kapitálu o 80 % vyšší než v USA; ve Francii o 60 %, v Itálii o 5 %, v Německu o 40 %. Dokonce i ve Spanělsku vychází na pracujícího o 30 % více kapitálu než v Americe. Posun k technologiím, které šetří lidskou pracovní sílu, se do budoucna zřejmě nezmění: od poloviny 80. let se intenzita kapitálu evropských firem ve srovnání s firmami americkými zvýšila o 6 %.
Jde-li nám o pochopení rozdílů mezi Spojenými státy a Evropou, musíme začít u kvality pracovních sil. Vzhledem k tomu, že zvýšení výkonu dnes většinou závisí na znalostech nových technologií, je dobrým ukazatelem kvality pracujícího počet let, které v průměru stráví ve škole. Počet let, které průměrný pracující stráví ve škole, je v Evropě o 13 % nižší než v USA, konkrétně Británii je to 8 %, ve Spanělsku pak už celých 36 %.
Rozdíl mezi USA a Evropou je ale nejznatelnější v položce ,,celkové faktorové produktivity". Úspěch v této oblasti závisí na dvou faktorech: na technologiích - jak na schopnostech inovovat, tak na schopnostech přijímat nové technologie - a na organizaci. V tomto směru je výkon Evropy systematicky nižší než výkon USA: v průměru o 30 %, podle jednotlivých zemí pak například v Británii o 43 % a v Německu o 56 %. S časem tato nerovnost navíc narůstá: od poloviny 80. let se propast rozšířila už o 6 %.
Tyto údaje vyzdvihují dvě zásadní slabiny evropských firem. První se týká organizace. Nepružné trhy práce a kultura firemního řízení, která chrání stávající manažery, překážejí firmám sklízet užitek z nových technologií. Na počátku 20. století trvalo textilnímu průmyslu dvacet let, než přišlo na výhody dynama - ne proto, že by se nové elektrické stroje nedaly koupit, ale proto, že trvalo skoro dvacet let, než se v textilkách změnila pracovní kultura. Navíc je tady regulace trhů, která favorizuje existující subjekty a odrazuje nově příchozí firmy: zisky evropských firem jsou tedy vysoké, investice však už ne, alespoň ve srovnání s Amerikou ne.
Tím se dostáváme ke druhé slabině: schopnosti inovovat. Podobně jako v případě kapitálu nechybí Evropě vědecká způsobilost, ale schopnost převádět vědecké úspěchy do inovování v podnikání. Ve vědecké kompetentnosti to tedy není. Za rok 1999 vydali evropští vědci v přepočtu na jednoho člověka téměř stejný počet odborných statí jako jejich američtí kolegové. Roste rovněž počet citací na jeden článek (což je významný indikátor kvality výzkumu): za 90. léta došlo v Evropě ke zvýšení o 3 %, zatímco v Americe zůstalo toto číslo beze změny.
Evropský vědecký potenciál ovšem není převáděn do hodnotných podnikatelských nápadů a myšlenek, přinejmenším ne tak často jako v USA. Převážně proto, že Evropa zaměřuje špatným směrem. Evropští vědci sice registrují mnoho nových patentů, ale počet patentů (na milion obyvatel) v oblasti inovací moderních technologií je o mnoho nižší než v Americe. V roce 1998 spadalo celých 60 % amerických patentů do oblasti moderních technologií; v Evropě bylo takových patentů jen 11 %.
Jedna z hlavních příčin této neschopnosti vdechnout vědomostem praktický život a smysl spočívá v mizivém počtu dynamických soukromých univerzit. Evropská posedlost veřejnými a standardizovanými univerzitami odrazuje konkurenci ve výzkumu a vývoji a omezuje plodné vztahy mezi vysokým školstvím a světem podnikání. Zatímco v 90. letech americká mládež po garážích rozjížděla internetové firmy, evropská mládež si za peníze daňových poplatníků zhýčkaně užívala báječná, bezstarostná léta na veřejně financovaných univerzitách.
Alberto Alesina je profesorem ekonomie na Harvardské univerzitě. Francesco Giavazzi je profesorem ekonomie na Univerzitě Bocconi v Miláně a členem Skupiny ekonomických poradců předsedy Evropské komise. |
propast produktivity (25.6.2002)
