Objevuje se celá řada názorů na to, že výrazný vliv na oteplování může mít slunce a jeho aktivita. Existuje také faktor změn v intenzitě kosmického záření, které může přispívat k vytváření nízké oblačnosti, která vykazuje ochlazovací účinek.
O sluneční proměnnosti v dřívějších dobách nemáme žádné přímé informace. Víme ale, že skutečně měřené změny jeho zářivosti korelují se změnami jiných slunečních charakteristik, které jsou známé i z dávnějších dob. Nejnovější odhad variability slunečního záření se kloní k hodnotě pod jedno promile. Podle IPCC 2007 je odhadované radiační působení zapříčiněné změnou intenzity slunečního záření od roku 1750 v úrovni +0,12 [+0,06 až +0,30] W m-2, což je méně než polovina odhadu uvedeného v IPCC 2001.
Stávající globální střední hodnota radiačního působení zahrnující všechny vlivy je v úrovni 2 W m-2. V odborných publikacích lze jako maximální možnou horní hranici podílu Slunce na oteplení v období od roku 1970 do roku 1999 nalézt v úrovni třiceti procent, skutečnost bude zřejmě nižší. Srozumitelně popsanou rešerši o vlivu slunce na pozemské klima lze nalézt zde.
[komentář: vliv variace samotného slunečního záření na teplotu Země není rozhodující. To ale neznamená, že nemohou existovat další vlivy, které nejsou dosud plně pochopeny a započteny, jako např. vliv kosmického záření. Tento vliv však není dosud identifikován jako vliv přidávající k oteplování výrazný příspěvek]
Zásadním proměnlivým vlivem který lze připsat slunci je proměnnost „sluneční konstanty“. Sluneční konstantou je energie dopadající na zemi ze slunce v oblasti oběžné dráhy země = sluneční konstanta = 1367 Wm-2
(skutečný dopad energie na povrch země = 240 Wm-2 s ohledem na odrazivost a dostupnou plochu). Podle dat z let mezi 1978 - 2005 se liší slunce v maximech a v minimech výkonu až o sedm desetin promile (rozmezí pro krátkodobé výkyvy je až tři promile).
Uvádějí se ale ještě dva další možné sluneční mechanismy ovlivňující teplotu povrchu Země. Prvním jsou změny množství ultrafialového záření, které dává vznik ozónu a přímo se v něm pohlcuje, tedy zahřívá stratosféru místo povrchu Země. Změny UV toku se časově shodují se změnami výkonu, jen mají mnohem větší rozkmit (ne jedno promile, ale až několik procent). Změny teploty stratosféry mohou trochu posouvat hranice různých vzdušných mas v troposféře, a tím i měnit klima v přízemní vrstvě ovzduší, alespoň v některých oblastech na Zemi.
Druhým možným mechanismem je zvýšený přítok kosmického záření do ovzduší v dobách slabé aktivity Slunce – více kosmického záření může zvýšit počet zvláště drobných částic aerosolu a tím např. změnit charakteristiky oblačnosti (větší odrazivost, delší doba, než vzniknou srážky).
Obě tato působení mohou teplotu povrchu Země ovlivňovat jen nepřímo. Jejich možný dopad lze zkoumat empiricky, porovnáním vývoje globálních teplot a různých ukazatelů aktivity Slunce v minulosti.
To je provedeno přesvědčivě v práci [Solanki, S. K., Krivova, N. A., 2003: Can solar variability explain global warming since 1970? J. Geophys. Res. 108, A5, 1200]: vlivy Slunce se tam berou jako maximální možné, tj. různé ukazatele jsou naškálovány tak, aby co nejvíce kopírovaly průběh teplot (s ev. zpožděním, neb ovzduší se prohřívá rychle, ale povrch Země už ne). Od roku 1850 až do roku 1970 vykazují dobrou shodu.
Ta ale končí zhruba rokem 1980. Následující oteplování probíhalo bez důvodu, pokud bychom ten důvod hledali v parametrech charakterizujících Slunce nebo meziplanetární prostor. Autoři tak stanovili horní možnou hranici podílu Slunce na oteplení od roku 1970 do roku 1999 na třicet procent. Jde skutečně o horní hranici. Pravděpodobný podíl je tak poloviční – to proto, že změny teplot do roku 1970 byly působeny jistě i vulkanismem, rostoucí koncentrací skleníkových plynů a také růstem emisí oxidů síry a aerosolů (v dobách, kdy pro ně ani v Evropě a USA neplatila žádná omezení).
Na intenzitu ozařování Země mají vliv také kumulativní efekty pohybu země kolem slunce - tzv. Milankovičovy cykly
Tyto cykly vznikají superpozicí excentricity oběhu Země kolem slunce, změny jejího axiálního sklonu a její precese. To vede k cyklům v úrovni 100 tis. let, které by měly korespondovat s ledovými dobami za období posledních několika milionů let. Zemská osa naplní jeden cyklus precese přibližně každých 26 tis. let, současně eliptická orbita pomalu rotuje, což vede k cyklu s periodou 22 tis. let. Kromě toho úhel mezi zemskou rotační osou a kolmicí k rovině orbity se mění od 21,5 ° do 24,5 ° a cyklus se uzavírá katždých 41 tis. let. Verifikace konkrétního vlivu je prozatím obtížná vzhledem i nedostatku spolehlivých dat
viz také Solar variation
|