Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku dne 22.2.2005 rozhodl, že způsob, kterým polská vláda omezila růst nájemného, poškozuje majitele domů. Polsko by nyní mělo do půl roku změnit regulaci nájemného tak, aby na ní majitelé domů neprodělávali.
Evropský soud se zastal francouzky polského původu Marie Hutten-Czapské, které patří dům Gdaňsku. Soud rozhodl, že "regulace poškozuje její vlastnická práva". Polsku nyní hrozí žaloby vlastníků domů, kteří budou žádat miliardy zlotých za to, že stát 15 let brzdí růst nájmů. Českou republiku pravděpodobně čeká stejný výsledek vzhledem k připravenosti řady vlastníků domů podat podobnou žalobu. Vzhledem k rychlosti jakou se snaží ministerstvo pro místní rozvoj připravit nový zákon v oblasti bydlení se jeví úspěšnost žalob jako velmi reálná.
Níže jsou podrobnější informace týkající se této záležitosti
1. Navrhovatelka, zahájení a postup řízení
Navrhovatelkou byla Paní Marie Hutten – Czapska (narozená v roce 1931). Je francouzskou občankou polského původu, která žije v Andresy ve Francii. Je majitelkou domu v Gdyni v Polsku, který patřil dříve jejím rodičům.
Dne 6.12. 1994 se paní Marie Hutten – Czapska obrátila se stížností proti Polské republice na tehdejší Evropskou komisi pro lidská práva [1], podle dřívějšího článku 25 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též „Úmluva“).Stížnost byla dne 1.11. 1998 předána Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, kdy vstoupil v platnost Protokol č. 11 k Úmluvě. Rozhodnutím ze dne 16.9. 2003 ESLP prohlásil stížnost za přijatelnou. Slyšení ke skutkové podstatě kauzy proběhlo veřejně v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 27.1. 2004.
Dne 22.2. 2005 vydal senát IV. sekce ESLP rozhodnutí. Soud rozhodoval v senátu složeném ze sedmi soudců, příslušníků těchto států :
- Spojené království Velké Británie a Severního Irska (předseda senátu) /Nicolas Bratza/
- Finská republika /M. Pellonpää/
- Slovenská republika /V. Strážnická/(soudce jmenovaný ve vztahu k Polsku [2])
- Andorrské knížectví /J. Casadevall/
- Estonská republika /R.Maruste/
- Moldavská republika /S. Pavlovschi/
- Španělské království. /J. Borrego/
ESLP podle článku 27 Úmluvy rozhoduje ve Výborech, složených ze 3 soudců, v Senátech, složených ze 7 soudců, a ve Velkém senátu, složeném ze 17-ti soudců.
Rozsudek je dosud „nepravomocný“, resp. v terminologii Úmluvy dosud není „konečný“ , neboť podle článku 44 odst.(2) Úmluvy mohou strany „požádat o postoupení věci velkému senátu“ ve lhůtě 3 měsíců od data rozsudku. Tato lhůta uplyne dne 22.5. 2005. Postoupení věci velkému senátu je přípustné výjimečně, tehdy, pokud věc „vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu nebo provádění Úmluvy nebo jejích protokolů, nebo závažnou otázku všeobecné povahy“.
2. Předmět stížnosti
Návrh navrhovatelky předložený ESLP obsahoval dvě stížnosti :
(A) Není schopna mít ze svého majetku příjem.
(B) V důsledku omezení, jež se týkají ukončení nájemních smluv k bytům, nemůže opětovně získat vlastnictví ke svému majetku a užívat jej. [3]
Rozsudek ESLP č. 3501/97 ze dne 22.2.2005 řešil stížnost pouze v rozsahu bodu (A).
3. Národní (polské) orgány na které se stěžovatelka obrátila
Navrhovatelka se před podáním stížnosti Komisi pokusila dosáhnout svých tvrzených práv podáními u správních orgánů i soudů. Podáními navrhovatelka sledovala cíl, aby nájemníci, kteří obývají nemovitost, kterou navrhovatelka zdědila po svých rodičích (rozhodnutí Okresního soudu ve Gdyni ze dne 18.9. 1990, zápis vlastnického práva do příslušného katastru nemovitostí byl proveden Okresním soudem ve Gdyni dne 25.10. 1990) byli s této nemovitosti vystěhováni. Například dne 16.6. 1992 požádala navrhovatelka Okresní soud ve Gdyni, aby nařídil soudní vystěhování jejích nájemníků. V dubnu 1993, na žádost odpůrců, byla tato řízení zastavena. Dne 26.4. 1996 byl její nárok zamítnut.
Po podání stížnosti Komisi projednávali podání navrhovatelky další polské správní orgány a soudy. Například Krajský soud v Gdaňsku (1995), Odvolací soud v Gdaňsku (1997), Nejvyšší soud (1997), Autonomní odvolací kolegium v Gdaňsku (1995), Nejvyšší správní soud (1998).
Řízení neskončila pro navrhovatelku úspěchem.
Je sice skutečností, že Autonomní odvolací kolegium i Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích uvedli, že rozhodnutí, na jehož základě došlo ke vzniku nájmu v předmětném domě byla nezákonná, nebylo však možné je zrušit s ohledem na prekluzivní 10-ti letou lhůtu od data vydání nezákonného rozhodnutí, během níž lze takový správní akt zrušit.
Komise pojala řízení, která ve věci proběhla před polskými orgány po 6.12.1994 tak, že tato řízení nemohla s ohledem na systém polské legislativy změnit právní postavení navrhovatelky [4], a tudíž za adekvátní národní prostředek nápravy považovala Komise řízení před okresním soudem, která se týkala návrhu navrhovatelky na soudní vystěhování jejích nájemníků z nemovitosti.
4. Výrok rozsudku ESLP
(I.) Rozhodl jednomyslně, že došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy (o lidských právech);
(II.) rozhodl jednomyslně, že výše uvedené porušení vzniklo ze systémového problému, jenž souvisí se selháním polské legislativy, jež uvalila a nadále uvaluje na jednotlivé pronajímatele omezení při zvyšování nájemného za jejich obytné prostory, jež jim znemožňují získat nájemné, které by odpovídalo obecným nákladům na údržbu;
(III.) rozhodl jednomyslně, že za účelem skoncování se systémovým porušením zjištěným v tomto případě musí stát = odpůrce prostřednictvím náležitých právních nebo jiných opatření zajistit navrhovatelce a osobám v podobné situaci přiměřenou úroveň nájemného nebo jim poskytnout mechanismus ke zmírnění výše uvedených dopadů státní kontroly zvyšování nájemného na jejich majetek;
(IV.) rozhodl šesti hlasy k jednomu, že co se týče poskytnutí finanční náhrady navrhovatelce za veškerou majetkovou nebo nemajetkovou újmu vzniklou z porušení zjištěného v tomto případě, není otázka aplikace článku 41 ve stadiu, kdy by bylo o ní možno rozhodnout. Proto Soud
(a) vyhrazuje tuto otázku jako celek;
(b) vyzývá vládu a navrhovatelku, aby do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku v souladu s článkem 44 odstavec 2 Úmluvy předložily svá písemná zjištění ve věci a zejména oznámily soudu, zda dosáhly jakékoli dohody;
(c) vyhrazuje si další postup a pověřuje předsedu senátu, aby jej v případě potřeby stanovil;
(V.) rozhodl jednomyslně
(a) aby stát odpůrce zaplatil navrhovatelce do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku v souladu s článkem 44 odstavec 2 Úmluvy částku 13.000 EUR (třinácttisíc euro) jako náhradu nákladů vynaložených do tohoto data, která částka bude směněna za polské zloté v kurzu platném k datu vypořádání, spolu s veškerými poplatky účtovanými k této částce;
(b) aby byl k této částce účtován od uplynutí výše uvedených tří měsíců do data zaplacení jednoduchý úrok na základě mezní úvěrové sazby Evropské ústřední banky plus tři procentní body.
5. Odlišnosti českého a polského právního prostředí
V ČR je 6% bytového fondu je v soukromém vlastnictví a zároveň regulováno. V Polsku bylo podle údajů v rozsudku štrasburského soudu 5,17 % bytů v soukromém vlastnictví, které podléhají systému regulace nájemného. Potud je situace podobná.
Polský „Zákon o nájmu bytu a poplatcích za bydlení“ z 2.7.1994 stanoví, že „nájemník musí vyklidit byt pouze tehdy, jestliže mu vlastník nabídl jiný byt jím vlastněný nebo jestliže městský úřad souhlasil s tím, že poskytne nájemníkovi náhradní byt, který vlastní nebo spravuje“. Zde je situace poněkud odlišná.
Polský problém se týká dvou okruhů :
a) Omezení týkající se výše státem předepsaného nájemného.
b) Podmínek pro ukončení nájemních smluv, a to i ve vztahu k nájemníkům, kteří neplnili podmínky smlouvy.
ELSP stížnost navrhovatelky řešil výhradně z hlediska „aplikovaného systému omezení týkajícího se výše státem předepsaného nájemného“. K ostatním zjištěním se z hlediska jejich slučitelnosti nebo neslučitelnosti Úmluvou ESLP argumentačně nevyjádřil a věc uzavřel s tím, že pokud systém legislativy neumožňuje získat pronajímateli nájemné, které by odpovídalo obecným nákladům na údržbu, jde porušení článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy.
ESLP současně dosud nerozhodl o tzv. spravedlivém zadostiučinění a poskytl Polsku šest kalendářních měsíců ode dne vyhlášení rozsudku (do 22.8. 2005) na to, aby zjištěný problém, spočívající v polském právním prostředí (legislativě) odstranilo. Pokud by tak Polsko v souladu s premisami vytýčenými v rozhodnutí senátu IV. Sekce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku v právní věci č. 35014/97 Marie Hutten-Czapska proti Polsku nepostupovalo, hrozí Polsku, že ESLP přiřkne navrhovatelce tzv. spravedlivé zadostiučinění ve výši, která by pro polské veřejné fiannce moha být citelná.
Pro konstrukci zákona, před kterým nyní stojí vláda, pokud se chce vyhnout žalobám může být podstatné, že ESLP neakceptoval jako účinné řešení problému ani to, že ode dne 10.10. 2002, v návaznosti na rozhodnutí polského Ústavního soudu ze dne 2.10. 2002, bylo majitelům domů umožněno, aby si zvýšili nájmené až na 3 % rekonstrukční hodnoty bytu.
Z toho je zřejmé, že bezprostředním řešením, které může odvrátit hrozbu stížností českých pronajímatelů u štraburského soudu je jen bezprostřední přijetí zvláštního zákona, který umožní pronajímatelům získat nájemné alespoň ve výši nákladového nájemného.
Vysvětlivky
[1]
Do 1.11. 1998 ESLP pracoval za součinnosti komise Rady Evropy. Tato Evropská komise, složená ze zástupců všech Vysokých smluvních stran hlasováním (podle tehdejšího článku 25 Úmluvy) rozhodovala o přijatelnosti podávaných stížností a o jejich postoupení Soudu.
Od 1.11. 1998 došlo 11 Dodatkovým protokolem ke změnám.
Komise (která rozhodoval jen o přijatelnosti stížností a postoupení Soudu ) byla zrušena.
Dnes stížnost FO nebo NPO podává přímo soudu, který ve Výboru (3 soudců) rozhodne o její přijatelnosti, a je-i přijatelná, v senátu (7 soudců) o meritu věci s možným přezkumem velkým senátem (17 soudců).
[2]
ESLP je složen ze soudců – za každý stát Rady Evropy jeden. Pokud stížnost směřuje např. proti Polsku, je povinně členem senátu (jeden ze sedmi soudců) soudce, který u tohoto soudu působí za Polsko, i když není členem sekce, které byl případ přidělen k projednání. Vzhledem k tomu, že polský soudce rezignoval, muselo Polsko ze soudců, kteří u ESLP působí vybrat náhradníka. Polsko se rozhodlo, že soudce polské státní příslušnosti působícího u ESLP pro tento případ (ad hoc) nahradí soudkyně působící u ESLP za Slovensko.
[3]
V Polsku zákon z roku 1994 umožňuje dosáhnout výpovědi a soudního vystěhování nájemce jen tehdy, pokud pronajímatel dá nájemci k dispozici jiný nájemní byt, který sám vlastní a nebo městský úřad (něco jako obec v přenesené působnosti) se zaváže, že nájemci dá k dispozici byt, který obec vlastní nebo spravuje.
V ČR může dojít k výpovědi z nájmu sice jen s přivolením soudu, ale bez shora uvedených závazků pronajímatele. Exekučního (nuceného) vystěhování však v ČR lze dosáhnout jen při splnění podmínek stanovených soudem, například zajištění náhradního bytu nebo ubytování (o druhu rozhoduje soud). Pronajímatel však nemusí bytovou náhradu zajišťovat ze svého – na rozdíl od Polska – ale může jí zajistit i v jiné nemovitosti, nebo s pomocí obce (zákon č.102/1992 Sb. – což však NEFUNGUJE).
[4]
Stěžovatel (navrhovatel) musí vždy vyčerpat všechny ÚČINNĚ národní prostředky nápravy. Po jejich neúspěšném vyčerpání běží 6-ti měsíční prekluzivní lhůta k podání stížnosti.
Existují-li v národním právní řádu právní prostředky, které by situaci stěžovatele nezměnily v tom na co si stěžuje, nemusí je vyčerpat a navíc uvedená lhůta běží ode dne posledního ÚČINNÉHO prostředku.
ESLP konstatoval, že stěžovatelka se mohla bránit účinně jen u soudu okresního, který NAVENEK DEKLAROVAL (za stát) svým rozhodnutím, že polská legislativa neumožní stěžovatelce dosáhnout toho, o co usiluje. Jiné instance by nic nemohli změnit na tom, že nájemci užívají byt a nemusí se z něj vystěhovat. Proto už v tento okamžik M.H.C. mohla „jít“ rovnou do Štrasburku. Ostatní řízení ESLP vzal jen v úvahu při hodnocení celkového národního právního řádu.
Možné komplexní řešení dostupnosti bydlení v ČR může jít např. podle mého návrhu "Řešení dostupnosti nájemního bydlení v ČR aktualizovaná verze (28.2.2005)">>>
|
Rozhodnutí Evropského soudu ve Štrasburku a perspektivy nájemního bydlení v ČR 
