Události, které se odehrávaly kolem volby prezidenta republiky odkryly řadu zajímavých pohledů jak na vedení politického boje a na charaktery některých politiků, tak i na práci médií. Ta v přirozené snaze nevynechat sebemenší záchvěv senzace, nerozlišovala příliš mezi domněnkami a fakty, nebo mezi věcmi podstatnými a méně podstatnými. Tím také utvrzovala některé stereotypy a mýty ve vnímání politiky, popř. dala vznik novým, např. o vhodnosti veřejné volby.
V médiích i v reakcích občanů se posléze objevovala řada kritických postojů např. od kritiky tajné volby přes délku procedur a neschopnosti se na nich dohodnout předem až po důstojnost volby. Níže uvádím některé mé názory na tyto výhrady.
Tajná vs. veřejná volba
Je zřejmé, že volba veřejná umožňuje uplatňovat větší vliv stranické disciplíny a tajná více svědomí volitele. Přestože se vždy v minulosti většina publikovaných názorů klonila proti stranické disciplíně a ve prospěch svědomí politiků, v čase volby tomu bylo zcela naopak. Zřejmě převážily stranické nebo volební preference publicistů. Účelový argument o potřebnosti veřejné volby se tak stal mediálně "správným" obrazem.
Posuďme k čemu vede veřejná volba při výběru osob. Především ke zhoršení osobních vztahů mezi těmi, kteří by v budoucnu měli spolupracovat. K otevření prostoru pro vydírání a hrubý nátlak skupin, ať již z úrovně stranické základny, či politického klubu, tak obyvatel v průběhu a mezi jednotlivými volbami. K cílenému skandalizování i osobním útokům. K preferenci stranické disciplíny před volbou podle svědomí.
Na druhé straně tajná volba je racionální, demokratická, nezavazuje nikoho k vděčnosti a lze hlasovat zejména dle svého svědomí. Tajné hlasování je spíše individuální rozhodování, kdežto veřejné má spíše kolektivní a demonstrativní charakter. Tajná volba také ulehčuje hlavě státu plnit roli nadstranického prezidenta. I když v současné době byla polarizace volitelů v podstatě jasná, z principiálního hlediska platí, že tajná volba znesnadní podezření že by měl být za mandát vděčen nějakým skupinám.
Argumenty ze strany aliance a posléze i ze strany veřejnosti typu "voliči potřebují vědět jak jejich zástupci volí", nebo "tajná volba umožní politickou korupci" nejsou příliš silné a ze strany aliance byly ryze účelové. Tzv. politická korupce (pod kterou si může každý představuje cokoliv, od Rathových igelitek až po jakékoliv osobní výhody), pokud by k ní docházelo, je snadnější u volby veřejné. Nátlak může být realizován daleko efektivněji, protože najít si toho, kdo hlasuje jinak je pohodlnější. Zrovna tak je pohodlnější si pohlídat toho, kdo je nějak zavázán. Navíc zákulisní dohody (které jsou součásti každé politiky od jejího vzniku) mohou fungovat v naprosto stejné míře je-li volba veřejná nebo tajná.
Pokud je o "potřebu voličů vědět jak jejich zástupci hlasují", zde je zapotřebí trochu osvěty v tom, že při výběru osob je tajná volba natolik důležitá, že nenechat se vydírat, nebo připustit případné zhoršení vztahů potřebných pro další spoluprácí při řízení státu je důležitější než tato znalost. A ani tato znalost, jak se ukázalo, nepomohla ke zvýšení vážnosti volby. Otevřenost je pro veřejnost velkým lákadlem. Výsledky však nemusí přinést potřebný efekt, mohou paradoxně vést k opaku. Fareed Zakaria, významný americký politolog, ve své knize Budoucnost demokracie upozorňuje na to, že od šedesátých let minulého století se téměř všechny prvky americké politické scény, začaly otevírat veřejnosti. Ale právě tato změna více než co jiného souvisí s úpadkem postavení všech otvírajících se institucí. Zvlášť pozoruhodné je, že podle průzkumů si Američané nejvíce váží Nejvyššího soudu, armády a Federální banky. Mají jedno společné: jsou naprosto nezávislé na tlaku veřejnosti a fungují krajně nedemokraticky viz. Politika – hitparáda, nebo odpovědnost? (12.9.2007). To podle něj souvisí m.j. i s tím, že čím otevřenější je systém, tím snáze do něj pronikají peníze a lobbysté.
Za nejvýznamnější následek událostí kolem volby prezidenta považuji prolomení tradice tajné volby a v podstatě i zdravého rozumu. To se událo pod ryze účelovým tlakem aliance za zvolení Jana Švejnara, která nevynechala sebemenší příležitost situaci zvrátit a to i za cenu negativního příkladu do budoucna. Tento průlom při volbě osob může nyní prosakovat do dalších sborů jako např. krajských nebo městských zastupitelstev, a to i se všemi výše uvedenými negativy.
Procedurální otázky
Hlavním procedurálním problémem bylo rozhodování jakým způsobem dospět ke způsobu volby. Většina odborníků na ústavní právo a parlamentní procedury se přiklonila k názoru, že s navrženou procedurou mají souhlasit obě komory s tím, že každá komora přijímá případné shodné usnesení samostatně (prostou většinou hlasů přítomných členů). V případě nesouhlasu některé z komor by pak usnesení závazné pro jednání společné schůze nebylo přijato. Podle některých právních názorů by bylo dále možné v případě neshody komor k vyřešení patové situace (v otázce způsobu volby) uplatnit postup analogický třetímu kolu volby prezidenta republiky - tj. poslanci a senátoři by (po opakovaném druhém kole) hlasovali ve třetím kole společně a rozhodovala by nadpoloviční většina hlasů přítomných poslanců a senátorů. Takový postup však nebylo možné uplatnit bez předchozího výslovného souhlasu obou komor. To se také ukázalo při jednání - nevůle aliancí ovládané sněmovny k dohodě, neumožnila výše uvedenou korektní procedurální variantu.
Otázka upřednostnění opačného způsobu volby, pokud by prvý návrh nebyl prohlasován, byla pak zbytečná poté co nebyly regulérně vyčerpány možnosti rozhodnutí o prvém procedurálním návrhu. V případě, kdy se Senát vzdal svého práva nebýt přehlasován tím, že přistoupil na veřejnou volbu (ještě před vyčerpáním všech možností založených na odborných právních stanoviscích a vyjednávání), zůstal již rozhodující jednací řád sněmovny se silným vlivem jejího předsedy.
Pozn.: Z obecného ustanovení jednacího řádu (§ 75 odst. 1), podle něhož, není-li výslovně stanoveno - zákonem nebo usnesením komor - že má být hlasováno tajně, znamená to, že musí být hlasováno automaticky a bez dalšího návrhu veřejně. Předsedající schůze má také možnost volby - to vychází ze znění § 73 věty třetí jednacího řádu („způsob hlasování, není-li určen zákonem, navrhne předsedající“). Tuto výhodu by mohl uplatnit i při námitce, že jednací řád neupřednostňuje ani veřejné, ani tajné hlasování.
Podrazy ze strany aliance
Často znějící otázkou bylo - proč jste se předem nedohodli na procedurách. Na to je jednoznačná odpověď: ČSSD a aliance žádné dohody nedodržela. Tuto situaci není zapotřebí příliš vysvětlovat, všimla si jí i řada publicistů (z nichž někteří prosazovali i veřejnou volbu). Příkladem může být např. článek B. Doležala - "Přehlídka podraznictví" (8.2.2008 v Lidovkách), kde zmiňuje některé detaily včetně charakteristicky - "..jde zjevně o dvojitý odpíchnutý podraz na ODS", nebo článek zástupce šéfredaktora MFD M. Musila - ." Veřejná volba Ne, byla to Paroubkova veřejná fraška" (9.2.2008 na MFD), kde zmiňuje "... Takovou přehlídku křiváren, jakou zmínění muži [zákonodárci ČSSD] ukázali při prosazování takzvané veřejné volby, aby jeden pohledal".
Důstojnost volby
Dalším oblíbeným mediálním sloganem byla "nedůstojnost volby". Každý za nedůstojnost může považovat něco jiného. Osobně považuji za nedůstojné nepodložené obviňování a spekulace z pouhého zahlédnutí rozhovoru. Např. o čem mohl hovořit poslanec Snítilý s Horníkovou a Langerem [referuje Paroubek], o čem hovořil Topolánek s Bursíkem [referuje Zlatuška]. Otázkou je kdo měl větší zásluhu o tomto druhu nedůstojnosti, zda aktéři, kteří svými nepodloženými obviněními dávali médiím palivo, nebo média, která je nekriticky přijímala a v případě moderovaných rozhovorů dávala mnohdy stejnou váhu jak nesmyslům a nepřiměřenému zobecňování tak popisu reálné situace.
Za nedůstojné považuji agresivní a nehorázné výpady proti prezidentovi, které šlo za normální míru vkusu (M.Bursík, K. Jacques, M. Mejstřík, J. Paroubek), a to namísto výraznější obhajoby svého kandidáta. Zrovna tak odposlouchávání cizích hovorů a jejich zveřejňování. Odposlech soukromých hovorů není sice nemožný, ale měl by být ale realizován jen prostřednictvím bezpečnostních složek odhalujících kriminální činnost a to podle jistých pravidel, které znesnadňují jejich zneužití. V jiném případě je to neslušné a nedůstojné.
Pokud jde o kritizovanou zdlouhavost procedur - ty parlamentní vyžadují dost času. Např. obě kola druhé volby (která navíc neměla tolik projevů) a u které komentátoři neodhalili žádné obstrukce, trvala jen o dvě hodiny méně (dne 15.8.08, 10 -18 hod.), nežli obě kola odsuzované prvé volby (dne 8.8.08, 10 - 21 hod). Přestávky pro dohadovací a klubová jednání byly v prvé volbě vyvolávány většinou předsedou sněmovny příslušejícímu k alianci. K prodloužení také přispěly návrhy předsedy KSČM, poslance V. Filipa, který se po jistou dobu vžil do role ústavního spasitele a pokoušel se prosadit správný návrh na společné hlasování komor o proceduře způsobu volby. To však u svých poslanců neobhájil a tuto roli posléze opustil.
Dalším málo důstojným chováním se mi jeví také zastírání pravého účelu jednání. Zde vynikali Zelení, kteří si za velmi průhlednou záminku podpory veřejné volby vzali skutečnost setkání socialisty Šloufa s Weiglem. To mělo podle nich být nějakým nekalým jednáním souvisejícím s volbou. To, že docházelo k intenzivním vyjednávání mezi komunisty a socialisty pro ně nebylo podstatné. Dokonce lze zaznamenat Paroubkovo sdělní "My jsme splnili všechny podmínky, které si komunistická strana kladla" (uvedeno v článku "Proradnost komunistů dosáhla vrcholu ..." (16.2.2008 iDnes)).
Závěrečné popisy typu "politická kultura v Česku utrpěla porážku" nepřináší nic nového. Ta již totiž trpí porážkami zejména od sněmovní volební kampaně v r. 2006. Zde socialisté přešli na její nové a "kreativní" pojetí - tj. dehonestace protivníka na úkor vlastních myšlenek - a to jak celoplošně, viz např. ODS mínus - klamavá reklamní kampaň ČSSD (8.5.2006), tak lokálně Kampaň ČSSD ke komunálním volbám míří mimo cíl (14.10.2006).
Těžiště médii a veřejností zmiňované nedůstojnosti rozhodně nebylo na straně volitelů V. Klause. V podstatě nebýt odposlechnutých hovorů, které nebyly určený těm, kteří je poté zveřejňovali a nebýt spikleneckých teorií Paroubka a spol. o tom, že když se spolu někdo sejde musí se nutně jednat o konspiraci, neměla by media co ODS vyčítat.
|
Volba prezidenta republiky a vznik nových politických mýtů 
