|
|
 |
| |
 Váš
dopis: |
| 29.12.2003 |
 |
Fluktuace politiků.
Vyplňte prosím tento dotazník pro mou disertační práci na téma „Česká komunální politika a její problémy. Dotazník je určen pro politiky, kteří přešli během své kariéry z komunální do parlamentní politiky či naopak, případně se pohybují na obou úrovních. Za vyplnění dotazníku Vám předem děkuji.
P.J.
|
| |
| Moje
odpověď: |
|
Zkuste velmi stručně popsat, jak došlo k Vašemu přechodu mezi komunální a parlamentní politikou. Byla tato změna chtěná nebo nechtěná? Byl to záměr nebo výsledek vnějších okolností?
Byl to jak záměr, tak souhra okolností. Zde hrála roli a) příležitost zvítězit v senátních volbách b) povinnost ke svým kolegům, „spolutvůrcům politického programu“ spoluprosazovat naše představy a c) chtění, protože jsem se domníval, že bych dovedl odvést slušnou práci.
Je podle Vás komunální politika něčím jako „parlamentní politikou v malém provedení“, nebo vidíte mezi způsobem fungování a principy komunální a parlamentní politiky zásadní rozdíl?
Jsou zde podobné aspekty i zásadní rozdíly. Mezi podobnosti bych řadil analogii mezi vládou a radou obce a mezi parlamentem a zastupitelstvem obce. Lze tu také nalézt analogii mezi tvorbou zákonů v parlamentu a tvorbou vyhlášek obcemi (oba procesy lze také zpochybnit u Ústavního soudu). Jedním ze zásadních rozdílů je, že např. jednací řád sněmovny, nebo Senátu je zákonem a při procedurálních pochybnostech, které vedou k závěru, nepříznivého pro nějakého stěžovatele se dotyčný může obrátit legálně k Ústavnímu soudu. Naproti tomu zastupitelstva obcí si mohou rozhodnout i proti jednacímu řádu cokoliv (pokud to nejde samozřejmě proti zákonu).
Vidíte v parlamentní či komunální politice něco, co by bylo prospěšné pro tu druhou úroveň politického systému? Můžete to stručně specifikovat?
Bezpochyby jsou zkušenosti z komunální politiky velmi prospěšné při posuzování (nebo i formulování) zákonů. Těmito zkušenostmi jsou např.: praxe při aplikaci zákonů, detailní znalost prostředí a potřeb občanů, zkušenost z řešení mnoha případů, kde stávající legislativa nestačí, nebo věci neřeší. Předpokládám, že to také tak občané vnímají, protože podle průzkumů veřejného mínění fungování v komunální politice byl jedním z faktorů, který měl vliv na preference ve volbách. Jeden malý příklad použití zkušeností komunálních politiků v parlamentu: v současné době si vláda oblíbila návrhy zákonů, kdy financování jejich důsledků (tj. např. platy dalších nově vznikajících úředníků, kteří mají dohlížet na nové regulace, nebo přímo i financování technických opatření) jdou na obce. Zde je prostor pro komunální politiky aby takovýto nekonečný proces zatěžování obcí omezili.
Zkušenosti z parlamentu mohou na druhé straně obohatit komunální politiku tím, že dotyční politici mají širší pohled na řadu problémů a mohou také věrohodněji osvětlit jejich legislativní důsledky.
Která z obou úrovní politického systému je Vám bližší, více odpovídá vaší „nátuře“?
Obě jsou mi stejně blízké. Možná, že jistá spojitost s náturou existuje v obecné rovině – práce v komunální politice, pokud je exekutivní, vyžaduje více energie (a je proto více vhodná pro mladší ročníky), práce v parlamentu pak vyžaduje zase více zkušeností (a zde je vhodnější vyšší věk). Toto je však velmi individuální, energii lze intenzivně vydávat i v parlamentu, zrovna tak jako být rozvážný v komunální politice. Je to spíše postřeh který má statistickou povahu.
Setkal jste se na některé z obou úrovní politického systému s něčím, co Vás odpuzuje, co Vám nevyhovuje, co Vám nesedí? Můžete to stručně specifikovat?
Pokud jde o systém, zde mi nevyhovuje stávající poměrný systém voleb do sněmovny, který způsobuje (v našich podmínkách), vytváření velmi křehkých většin a tím i známé negativní následky, jako je vydírání celé sněmovny jedním poslancem, nedostatečná akceschopnost vlády atp. Pokud jde o Senát, zde mi nevyhovuje stávající dvoukolový systém voleb, který způsobuje, že se ve druhém kole stává vítězem spíše ten, který nejméně vadí.
Máte ve svém stávajícím působení pocit výraznějšího porozumění s kolegy, kteří stejně jako Vy prošli či stále působí na té druhé úrovni politického systému?
Ano. Navíc jsme stále v pracovním kontaktu. Řešení některých komunálních problémů vyžaduje součinnost. Např. zákon o odpadech, novela živnostenského zákona (který omezuje možnost prodeje kradeného zboží v bazarech), novela zákona o státní sociální podpoře (kde Praha má zájem aby dávky byly vydávány prostřednictvím úřadů práce ..) atp.
Berete Vaše členství v politické straně jako nutné zlo nebo jste oddaným příznivcem své politické strany? Jak se tento Váš názor s přechodem mezi jednotlivými úrovněmi politického systému vyvíjel?
Podobnou otázku jsem již kdysi dostal o jiného studenta. Docela mne pobavilo to klišé „politika“ jako možné nutné zlo, a ještě více to černobílé rozdělování buď a nebo.
Ani kdybych namísto slova „zlo“ použil slovo „nutnost“, nevyplňovaly by tyto dvě varianty celou škálu důvodů. Přestože z každé Vámi uváděné možnosti /nutnost vs příznivec/ je pro mne něco pravdou, ani jedna neplatí úplně. Upřesním - osobně jsem spoluzakládal politickou stranu, ve které se nacházím a spolupodílel jsem se na tvorbě jejího programu. Proto jsem své působení v politické straně a poté v exekutivě vnímal jako přirozené pokračování mých představ a zájmů mých kolegů spolutvůrců tohoto programu. Větu “musím být ve straně aby mohl působit v komunální politice, nebo v politice vůbec” jsem si v duchu snad ani nikdy nevyslovil, ocitl jsem se tam zcela nenásilně při prosazování svých představ. Na druhé straně připouštím, že Vámi uváděné důvody mohou být pro někoho takto vyjádřitelné. Mám tím na mysli, např. různé politické cestovatele, kteří ve snaze být v politice za každou cenu přecházejí do jiných stran, nebo do nově vzniklých stran.
Pokud jde o větu “oddaný přívrženec strany”, formuloval bych svůj postoj následovně: Jsem loajální člen strany a to vzhledem k výše uvedenému podílu na tvorbě programu a respektování té skutečnosti, že ke konzistentnímu společnému názoru je nutné se dopracovat i vnímáním ostatních názorů, případně i jistému přizpůsobení se. Ve svých rozhodováních se pohybuji v prostoru vymezeném v podstatě třemi vrcholy: a) svým pohledem na věc (odborně podloženým nebo svědomím) b) stanoviskem mých voličů (většinového, a do té míry, kterou jsem schopen posoudit), c) stanoviskem mých kolegů v politické straně. Takže nikdy nebude zcela „oddané“.
Škaloud
|
| |
|
 |
|
