|
|
 |
| |
 Váš
dopis: |
| 18.11.2003 |
 |
kauza Kinský
Vážený pane senátore,
s rostoucím znepokojením sleduji kauzu Kinský, kde dochází k vracení majetku, přestože Benešovými dekrety měla být otázka vlastnictví tohoto majetku jednou provždy vyřešena.
Mohl by jste mi sdělit kdo a co by měl udělat, aby k prolamování Benešových dekretů nedocházelo a co pro to děláte vy?
Děkuji za odpověď
S pozdravem
Oldřich Kocourek
Praha 5
|
| |
| Moje
odpověď: |
|
| Vážený pane,
Pozoruji kauzu Kinský stejně jako Vy. Nestudoval jsem příslušné dokumenty detailně, ale z informací které mám k dispozici nabývám přesvědčení, že majetek, o který se nyní pan Kinský soudí, byl řádně zkonfiskován podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. i č. 108/1945 Sb. Konečné stanovisko v této věci však může učinit pouze soud. Pro informaci je však nutno dodat, že Kinský nezpochybňuje Benešovy dekrety. Říká jen, že stát aplikoval tyto dekrety na osoby, které nebyly vlastníky sporného majetku.
Co by měl kdo dělat? Nejvyšší ústavní činitelé by měli sjednotit svá stanoviska k této věci a dát je jasně najevo. Dále je vhodné podpořit jednotný výklad zákonů a postupů soudů v této věci. Jisté kroky již byly učiněny. Dne 9. července t.r. se sešli nejvyšší ústavní činitelé (premiér, šéfové sněmovny a Senátu) na večerním jednání u prezidenta Václava Klause na Pražském hradě a zde vyzvali politickou reprezentaci k jednotě a k zachování postojů k obdobím let 1938-1945 a 1948-1989. Dále se zavázali pro případ zpochybňování Benešových dekretů nadále navzájem konzultovat a spolupracovat. Následně pak ministr spravedlnosti P. Rychetský potvrdil, že požádal Nejvyšší soud, aby vydal "sjednocující stanovisko" k žalobám, jako jsou ty Kinského. Dále většina politických stran se shodla na právní podpoře obcím a státním subjektům zainteresovaných do ještě nevyřešených obdobných kaus.
Co udělám já. Nejsem hlavním aktérem tohoto případu, ani nepatřím mezi nejvyšší ústavní činitele. Jako člen výboru pro evropskou integraci mne zajímají v této souvislosti spíše důsledky vstupu ČR do EU a přijetí navržené evropské ústavní smlouvy na české restituční zákonodárství. Domnívám se, že tu jsou jistá rizika vyplývající z článků o „nediskriminaci na základě státního občanství“. Po našem vstupu do EU o legislativě už nebude z velké části rozhodovat český zákonodárce. Některé zájmové skupiny v zahraničí by potenciálně mohly díky evropské ústavě najít nové argumenty na podporu svých majetkových požadavků. Tato rizika se snažím minimalizovat.
Na konec ještě mé stanovisko k rušení Benešových dekretů
Poválečný odsun (vysídlení, vyhnání) Němců z Československa, Polska a dalších území podpořily vítězné velmoci 2. světové války na postupimské konferenci v roce 1945 (ještě dříve než byly vydány příslušné Benešovy presidentské dekrety) a jimi posvěcený akt se stal nedílnou součástí poválečného uspořádání Evropy tak, jako jím byl zábor východního Polska bývalým Sovětským svazem či některých německých území Polskem (a bývalým Sovětským svazem). Majetek, který tady po odsunutých Němcích zůstal je kompenzací za nevyplacené reparace německou stranou (to je pravidlo, které bylo uplatněno nejenom v případě Československa).
Kdyby česká politická reprezentace zrušila Benešovy dekrety "od samého počátku", nejenže by to spustilo lavinu majetkových požadavků z Německa a Rakouska, ale došlo by ke zpochybnění poválečných poměrů v dalších zemích. Paradoxnost návrhu zrušit Benešovy dekrety vypluje plně na povrch při letmém srovnání s právním řádem země, jež 2. světovou válku rozpoutala, a nakonec prohrála. V Německu podnes nepozbyla právní platnosti Mnichovská dohoda včetně jejích důsledků. Vysvětlením není nostalgie Němců po starých časech, důvod je mnohem prozaičtější: jejím případným zrušením by došlo ke zpochybnění řady právních aktů uzavřených za války obyvateli Sudet. Nikdo nepopře, že byla Mnichovská dohoda ostudná, přesto si nevzpomínám, že by kdy někdo, ať v Česku či jinde, požadoval její vyobcování z německého práva.
RNDr. Miroslav Škaloud
V Praze, 18. listopadu 2003 |
| |
|
 |
|
